Tři roky jste působil jako forenzní genetik v Bosně a Hercegovině při identifikaci ostatků obětí masových etnických vražd. Váš tým byl nasazen i ve Srebrenici, kde vojska Republiky srbské povraždila přes osm tisíc bosenských mužů a chlapců muslimského vyznání. Předpokládal jste, že v Evropě se bude znovu opakovat něco tak strašného jako plánované masové vraždění zajatých civilistů?
Po masakru v Srebrenici jsem si říkal, že tohle hrůzné memento se nebude na starém kontinentě už nikdy opakovat. Nejenom já jsem byl tehdy v šoku z toho, co jsme v Bosně a Hercegovině nacházeli. Proto mi z paměti už nikdy nevymizí to ohromující číslo povražděných lidí - 92 600. Hlavní aktéři těchto obludných zločinů se nicméně přece jen dostali před Mezinárodní soudní tribunál v Haagu.
Jenomže z toho, co vychází najevo například v ukrajinské Buči a teď i v Izjumu při odhalování masových hrobů, tak se nemyslitelné znovu opakuje.
Nakolik fyzicky vyčerpávající a psychicky stresující je pro experty práce při odhalování masových hrobů a identifikaci obětí?
Těžko se to popisuje. Vysadí vás v poválečné či stále ještě válečné oblasti, kde nefunguje infrastruktura, kde na vás denně působí každý detail rozstřílených domů, lidského utrpení… a zvláště odkrývání masových hrobů. Rukama vám doslova projdou tisíce obětí těch krutostí. Deptá vás zkrátka, co všechno si jsou lidé schopni provést. Tehdy v Bosně šlo o největší identifikační projekt ostatků povražděných lidí. Bylo to ale velmi důležité, osobní pocity musely jít stranou.
Jak přesně tyto práce probíhají?
Při vyzvedávání ostatků by měl být přítomný archeolog. Ostatky lidí jsou totiž v masových hrobech často promíchány, takže je důležité je odborně vyjmout. Pak nastupuje antropolog, případně soudní lékař, který určí pohlaví, věk a způsob smrtelných zranění oběti. No a forenzní genetik vrací těm kostem jména.
Tohle vše proto, aby mohli být pachatelé těchto zločinů postaveni před soud?
Samozřejmě. Nejde totiž jen o identifikaci zavražděných - ta má velký význam po pozůstalé -, ale i zjištění způsobu jejich smrti. V Bosně šlo například o časté průstřely lebek do jejích týlu. Jde o jeden z přímých důkazů válečných zvěrstev. Tohle má pak velký význam pro orgány činné v trestním řízení anebo v případě Ukrajiny i pro politiky v uvalování dalších sankcí na Rusko.
Jaký je rozdíl mezi identifikací obětí ve Srebrenici a nyní v ukrajinském Izjumu?
Paralely mezi Bosnou a Izjumem, Bučou či dalšími místy Ukrajiny nepochybně jsou. Zejména ve způsobu identifikace. My jsme ale v Bosně a Hercegovině nemohli používat přímější metody identifikace, což je určování obětí podle obličejů či otisků prstů. Ležely tam v zemi až příliš dlouho.
Například v Izjumu by identifikace obětí měla být mnohem jednodušší, protože jich není takové množství jako v Bosně a pocházejí z jedné geograficky vymezené lokality, v nichž žijí jejich blízcí. Jejich DNA je tedy možné s oběťmi ztotožnit mnohem snáze, než tomu bylo v Bosně. Tam šlo o desítky tisíc obětí, jejichž příbuzní byli rozptýlení po celé Evropě.
Vědecký pokrok za těch více než pětadvacet let od masakru v Srebrenici je navíc obrovský - v rychlosti i přesnosti identifikace. Je tu však jeden zarážející rozdíl.
A to?
V Bosně byli likvidování především muži - tedy ti, kteří by mohli zvednout zbraň proti vojákům generála Ratko Mladiče. Pokud jsou ale na Ukrajině zabíjeny v nemalé míře i ženy a děti, tak jde o cílené vyvražďování určité skupiny obyvatel či národa. I tohle je pro mě návrat k nemyslitelnému.
Působí už podobné týmy archeologů, antropologů, soudních lékařů a forenzních genetiků i na Ukrajině?
V Buči například působili Francouzi. A pokud vím, tak expertní týmy dorazily už i do Izjumu.
Jak důležitou roli hraje v těchto případech čas?
Kvůli otiskům prstů či zachování obličejů obětí důležitý je. Při zjišťování DNA čas nerozhoduje. Pro pozůstalé obětí je ale čas vždy důležitý, protože chtějí, aby jejich blízcí byli co nejdříve důstojně pohřbeni.
Jak vlastně hodnotit chování některých politiků, kteří zpochybňují informace o masových hrobech, mučení a vraždách na Ukrajině a mluví o Kyjevem zinscenovaných důkazech?
Jakkoliv spolu Rusové s Ukrajinci bojují i na poli propagandy, tak zpochybňování zvěrstev, o nichž hovoříme, považuji za naprostý úlet mimo realitu. Při dnešním pokrytí satelity je mimochodem nemožné podobné věci zinscenovat. Zvěrstva v Izjumu se například prokazatelně děla v době, kdy toto území okupovala ruská armáda.
Zarazilo mě i to, že ruští vojáci se ani příliš nesnaží maskovat důkazy o masovém vraždění. I to je rozdíl mezi masovými vraždami v Bosně, kde se důkazy o zločinech poměrně sofistikovaně zametaly. Ostatky obětí tak byly například dodatečně převáženy z primárních do sekundárních a již dobře maskovaných masových hrobů. Na Ukrajině žádnou snahu ruské armády zahladit stopy po zločinech nevidím. Mohli například ta těla převézt do Ruska. Jak bychom se pak k nim asi dostávali?
Buď je to ruské armádě již jedno, anebo je na tom už logisticky tak špatně, že likvidaci důkazů o svých zločinech už nezvládá. Jen se podívejte, jak se ruská armáda chová ke svým padlým.
