O tom, že v roce 2003 ve skladech irácké armády žádné chemické zbraně nebyly, se ví už dlouho. O čem ale svědčí zpráva Chilcotovy komise, že "britská vláda se dopustila mnoha chyb před tím, než se rozhodla po boku USA provést invazi do Iráku a svrhnout tamní režim"?
František Bublan: Základní chyba byla zřejmě v kvalitě prvotní informace.
Britové mají kvalitní výzvědnou službu. Jejich premiér má navíc k dispozici vládní výbor pro zpravodajskou činnost, který vyhodnocuje informace obdržené od rozvědek. Dost možná tedy chybovaly oba tyto stupně: rozvědka, která informaci o chemických zbraních přinesla. A pak zřejmě i vládní výbor, který tuto zprávu vyhodnotil jako pravdivou.
Říkám to ale jen jako vnější pozorovatel, který nemá k dispozici všechny potřebné informace o relevantnosti tehdejších zpráv, že "Irák stále skladuje a tají chemické zbraně".
Vy jste tehdy jako šéf české zahraniční rozvědky informacím o chemických zbraních věřil?
Věřil. Práce spojeneckých rozvědek musí vycházet z široké spolupráce. V tomto případě jsme tehdy neměli možnost ověřit pravdivost informací o chemických zbraních Iráku.
Nemohli jsme tam - v nadsázce řečeno - vyslat expedici, která by zjistila, jak to s těmi zbraněmi vlastně je. Takže jsme Britům věřili. Nebyl důvod výsledky jejich práce zpochybňovat.
A co jste si říkal, když se žádné chemické zbraně nenašly?
Dlouho jsem věřil, že se tam chemické zbraně či podzemní skladiště najdou. Ale nic se nenašlo.
A zklamání? Pád tyrana Husajna to přehlušil, byl silnější než zklamání či emoce. Pro ty není v práci zpravodajských služeb moc místa, takže jsem si říkal, že se asi pořádně neprověřil postup sdílených informací spojeneckých zpravodajských služeb. A kladl si další a další otázky.
Jaké například?
Těch otázek je víc. Zmíním jen některé: zda třeba zpráva o chemických zbraních nevychází jen z jednoho zdroje. Nebo zda ji podporují i satelitní snímky či radiový odposlech.
Nebo jinak: z kolika zdrojů ta informace vychází, aby se mohlo s určitostí konstatovat "ano, mají chemické zbraně a mají je tam a tam".
Mohlo také jít o "informaci kruhem".
Co to znamená?
Nazývá se tak informace z jednoho zdroje (anebo možná od opozice, která chtěla znevěrohodnit Saddáma), který zprávu o chemických zbraních šíří současně do vícero zpravodajských služeb. Takže to nakonec mohlo opravdu vypadat, že se k vlastnictví chemických zbraní tehdejšího Iráku scházejí informace z několika míst či zdrojů, byť mohl být jediný.
Osobně si myslím, že pokud by tu zprávu Britové měli zjevně pouze z jednoho zdroje, tak by invazi do Iráku nepodpořili. A stejné chyby se mohli dopustit i Američané.
A nebylo tak trochu "přání otcem myšlenky"?
To už je ale spekulace ze sféry politiky. Nedokážu posoudit, nakolik se vlády a poté i parlamenty Británie a USA ochotně chopily teorie o chemických zbraních, aby invazí svrhly iráckého diktátora Husajna.
Kdo vlastně tehdy naletěl? Britský premiér a vláda svým špiónům? Anebo snad britští zpravodajci těm mýlivším se americkým?
Možná to šlo ruku v ruce. Příběh o chemických zbraních ale musel mít nějaký začátek, který tu "informaci kruhem" - pokud se tak stalo - odstartoval.
S tímhle zpravodajským fenoménem jsem se ostatně setkal i jako šéf české rozvědky.
Skutečně? A o co šlo?
Tenkrát jsme získali informaci o připravovaném útoku protiletadlovou střelou Stinger na Úřad vlády. A tu samou nám předali Nizozemci, Britové a nakonec i Američané.
Při prověřování jsme ovšem zjistili, že tahle zpráva, která k nám doputovala z různých míst, pochází pouze z jediného pražského zdroje. A ten ji šířil na vícero míst, jimiž byl za to i honorován.
Navíc ta informace nebyla pravdivá. Šlo o klasickou ukázku "informace kruhem". Několik služeb bylo jedním člověkem uvedeno ve velký omyl.
Měli být tedy Britové či Američané při ověřování informace o chemických zbraních Iráku důslednější?
Teď je až příliš snadné naše spojence kritizovat. Ale ano - měli být důslednější.
Zpravodajské informace pro vládu nemohou být postaveny jen na tom, že to někdo řekl. Musí být podpořeny vícero na sobě nezávislými zdroji, satelitními snímky a dalšími fakty.
Mluvíme tu o vědomé manipulaci s britskou či americkou vládou, anebo "jen" o pochybeních spojeneckých zpravodajských služeb?
Na vědomou či účelovou manipulaci se vždy přijde. V tomto případě jde o špatně vyhodnocenou a stejně tak špatně ověřenou informaci o iráckých chemických zbraních.
Možná byl ale motiv odstranit diktátora Saddáma Husajna ze všeho nejsilnější. A možná byl odstraněn i za cenu toho, že se nakonec žádné chemické zbraně v Iráku nemusí najít. Ale to už se pohybujeme v rovině těžko ověřitelných a dokazatelných spekulací.
Republikánský kandidát na úřad prezidenta USA Donald Trump říká, že "Saddám byl sice zlý hoch, ale jedno dělal dobře - zabíjel teroristy, a proto bylo jeho svržení chybou".
Tohle je snad už Okamurova či Konvičkova úroveň. Saddám zabíjel a vraždil Iráčany. Masakroval Kurdy. Na svědomí má životy statisíců nevinných civilistů, a nikoliv teroristů.
Co k tomu říct? Snad jen to, že Saddám držel všechna irácká etnika a náboženské komunity hodně a krutě zkrátka - to je pravda.
Může tohle selhání spojeneckých zpravodajských služeb poškodit kredit či důvěryhodnost NATO?
V Iráku nezasahovala Aliance, jakkoliv jsou USA a Británie jejími velmi důležitými členy. Důležitější a prospěšnější je ale podle mě hodnocení následků invaze.
Saddám byl málo vídaný tyran - to nelze zpochybnit ani ve světle chybné informace o jeho chemických zbraních. Masově zabíjel Iráčany.
Jestli někdo říká, že invaze do Iráku vytvořila podmínky pro vznik Islámského státu, tak má jen částečně pravdu. Takzvaný Islámský stát by dříve či později v tomto regionu vznikl - byť možná v poněkud jiné podobě - i bez útoku na Irák.
V Iráku mi ale chybělo totéž, co už dříve v Afghánistánu: aby - obrazně řečeno - kráčelo za každým vojákem pět civilních odborníků. Zemědělec, stavař, lékař či učitel, kteří by tyranií a válkou rozvrácenou zemi postavili znovu na nohy. Není přece možné jen vystřílet ty zlé, ale nepomoci s obnovou Iráku.
I naše představy o přitažlivosti demokracie západního střihu pro Iráčany či Afghánce se asi dost změnily, ne?
Pamatuji se, kdy jsem už jako poslanec přijímal někdy v roce 2006 sedmičlennou iráckou parlamentní delegaci. Problém byl ale v tom, že ta sedmička iráckých poslanců spolu absolutně nemluvila, téměř se ignorovali.
V diskusi se tedy hlásili, ale slovo jsem jim musel udělovat já. Působilo to až komicky - byl to však věrný obraz o celistvosti, rozhádanosti i jiné kultuře Iráku.
Naděje na lepší budoucnost Iráku ale podle mě vždy byla a stále je. Bez národního usmíření a naší promyšlenější a smysluplnější pomoci se to ovšem neobejde.
