Autobiografie prolamuje tabu o znásilněních Rudé armády

Roman Gazdík
5. 3. 2010 18:00
Sověti znásilnili v Německu až 2 miliony žen, osmdesátiletá Němka o tom nyní napsala paměti
Jen v Berlíně mohlo být znásilněno až 100 tisíc žen. Muži byli pryč a neměl je kdo chránit
Jen v Berlíně mohlo být znásilněno až 100 tisíc žen. Muži byli pryč a neměl je kdo chránit | Foto: Aktuálně.cz

Berlín - "Proč jsem musela být dívka?" Tak zní titul právě vydané knihy osmdesátileté německé profesorky fyziky Gabriele Köppové. Nepopisuje v ní ale ani nástrahy teorie superstrun, ani obtíže ženy ve stále ještě převážně mužském světě vědy.

Ne, zabývá se v ní tou nejvíce traumatickou zkušeností svého života, která způsobila, že se nikdy nevdala a že dodnes občas nemůže jíst a spát. Když jí bylo roku 1945 patnáct, byla po čtrnáct dní znovu a znovu znásilňována vojáky Rudé armády.

Je těžké uvěřit, že se jedná o vůbec první autentifikovaný životopis tohoto druhu, protože postižených žen byly v Německu statisíce. Nejčastěji udávané číslo, dva miliony, odráží statistiky potratů a ošetření v nemocnicích.

Tento údaj již nelze hodnověrně ověřit, hromadné znásilňování německých žen v posledních měsících druhé světové války - tedy v době, kdy byli takřka všichni němečtí muži na frontě - je však pokládáno za jeden z největších zločinů tohoto druhu v dějinách.

Byla jsem jen dítě

Jedinou vzpomínkovou knihou, která se těmito traumatizujícími událostmi zabývá, byla až dosud Žena v Berlíně, anonymně publikována roku 1954. Pět let po jejím druhém vydání roku 2003 byl podle ní natočen i film.

Foto: Aktuálně.cz

Identita její autorky, novinářky Marty Hillersové, vyšla najevo teprve po její smrti. Nikdy se však nepodařilo rozptýlit spekulace o možném dalším autorovi knihy a tedy i její autenticitě.

Köppová je vůbec první, kdo vydává autobiografii tohoto druhu pod svým vlastním jménem. Na rozdíl od Hillersové, která byla na konci války sexuálně žijící třicátnicí, se v případě Köppové také jednalo o dívku, která neměla se sexem žádné zkušenosti.

"Byla jsem stěží víc než dítě," řekla německému deníku Spiegel.

Dveře do pekla

Všechno pro ni začalo 26. ledna 1945, kdy se se svou starší sestrou vydala na útěk před postupujícími Sověty. Prchala z rodinného domku v Schneidemühlu v Pomořansku (dnešní Piła na severozápadě Polska). Nedostala se však dál než do blízké vesnice, kde se pokoušela schovat mezi dalšími uprchlíky.

Sovětští vojáci si ji však vyhlédli a po dva týdny si pro ni chodili, aby jim sloužila jako sexuální otrokyně. Podle Spiegelu se Köppová ve svých pamětech psaných trochu neobratným, ale o to autentičtějším jazykem marně pokouší najít pro tyto své zážitky slova a popisuje je pouze jako "místo hrůzy" a "dveře do pekla".

Více než na Rusy však má vztek na německé ženy, které ji bez milosti vojákům předhazovaly.

Život bez lásky

"Kde je malá Gabi?" vykřikla prý jedna z nich, když se schovávala pod stolem mezi ostatními utečenci, a poté ji z pod něj i vytáhla. Stejná scéna následovala i další den. "Cítím, jak ve mně roste vztek," říká Köppová dnes. "Pohrdám těmito ženami."

Foto: Aktuálně.cz

Zklamaná byla i v okamžiku, kdy se po útěku z vesnice na blízkou farmu a po dalších patnácti měsících znovu shledala v Hamburku se svou matkou. Přijala ji totiž velmi chladně a zakázala jí o prožitých hrůzách mluvit.

"Mohla bych promluvit s otcem, byl ale mrtev," řekla Köppová Spiegelu s tím, že matka se pravděpodobně cítila vinná, že ji a její sestru na útěku nedoprovázela. Sestru Köppová naposledy spatřila ve vlaku zasaženém bombardováním a neví, co se s ní od té doby stalo.

Na otázku, zda někdy poté zažila lásku a sex, odpovídá, že nikdy. "Pro mě to bylo jen násilí," dodává.

 

Právě se děje

Další zprávy