Longyearbyen - Arktické souostroví Špicberky sice patří Norsku, ale tvoří zvláštní ekonomickou zónu. Kdokoliv sem tudíž zavítá, nemusí mít povolení k pobytu nebo pracovní povolení.
Uhlí, hlavní zdejší komoditu, tak například pro Rusko těží nejen Rusové, ale také Ukrajinci nebo Kazaši.
Horníci tady mohou vydělat až dvakrát více než v Almaty nebo na Donbase. Místní doly nejsou ani tak nebezpečné jako ty ukrajinské.
Rusko však svou osadu Barentsburg udržuje při životě spíše z geopolitických důvodů, než aby vzhlíželo k nějakému zisku z nerentabilní těžby.
Reportáž: Horníky v ruské osadě za polárním kruhem trápí hlad
Také Barentsburg je totiž součástí ruské snahy ukázat světu, komu že patří Arktida a její nerostné bohatství na dně moře. Většinu uhlí, které zde pár set horníků vytěží, proto spotřebuje místní elektrárna a teplárna.
Uhlí zanechalo stopy
Jenže právě dlouhodobá těžba uhlí a další lidská činnost decimuje faunu a flóru na tomto přírodním skvostu. Stačí se projít po pobřeží nedaleko města Longyearbyen, znečištěného nakládáním uhlí, ale také odpadky, které připlouvají kvůli mořskému proudu z jihu.
Hned vedle Longyearbyenu, jedné ze tří trvale obydlených osad na Špicberkách, se rozprostírá nádherné údolí Adventdalen. Kromě vodní nádrže zásobující Longyearbyen vodou je celé údolí jakoby rozřízlé "uhelnou" cestou.
Za plného provozu několika dolů v okolních horách zde každý den projížděly stovky nákladních automobilů s uhlím a horníky. Teď už sice funguje jediný důl, příjezdová cesta i znečištěné prostředí kolem však na místní přírodě zanechaly nesmazatelnou stopu.
