Praha/Denver - Půjde o zápas, ve kterém jeden soupeř potřebuje vyhrát minimálně o dva góly, zatímco druhému stačí remíza.
První předvolební televizní debata, v níž se v noci střetnou kandidáti na amerického prezidenta, hraje v souboji mezi Mittem Romneym a Barackem Obamou klíčovou roli z jednoho prostého důvodu.
Bude se na ni podle odhadů dívat minimálně 50 milionů Američanů, což je téměř polovina z počtu, který se před čtyřmi lety dostavil k volbám. Máme-li věřit průzkumu veřejného mínění, vůli debatu sledovat má dokonce šest z deseti amerických voličů.
Republikánský kandidát Mitt Romney, který v posledních týdnech měřitelným způsobem v průzkumech zaostává za současným prezidentem, už nebude mít jinou a lepší šanci oslovit najednou tolik Američanů. A přesvědčit je, že je skutečnou, přijatelnou, nebo dokonce lepší alternativou k Baracku Obamovi.
Na počátku byl Kennedy
Zatímco Romney potřebuje v debatě jednoznačně zabodovat, Obamovi by vzhledem k momentálnímu rozložení nálad veřejnosti měl - řečeno sportovní hantýrkou - stačit jistý výkon se zabezpečenou obranou.
Televizní souboje prezidentských kandidátů jsou ve Spojených státech nedílnou a nejočekávanější částí předvolební kampaně od své premiéry v roce 1960, kdy se - také díky televizní debatě - podařilo J. F. Kennedymu těsně porazit tehdejšího viceprezidenta Richarda Nixona.
Špatnou zprávou pro Mitta Romneyho je, že televizní diskuse jen výjimečně dokážou zcela zvrátit již běžící vývoj zaznamenávaný v průzkumech veřejného mínění. Pokud něco zmohou, tak obvykle jen posílí pozorovatelný trend.
Dobrým příkladem jsou volby před čtyřmi lety: zářijový kolaps banky Lehman Brothers jednoznačně vychýlil poměr sil ve prospěch demokratického kandidáta Baracka Obamy a v neprospěch republikána Johna McCaina.
Debaty, v nichž byl všeobecně považován za vítěze Obama, jen utvrdily klíčovou skupinu středových voličů, že hlas pro něj je bezpečnou volbou.
Jako zřejmě jediný příklad voleb, kdy skutečně došlo ke zvratu díky televizním debatám, se uvádí rok 2000 a souboj tehdejší viceprezidenta, demokrata Ala Gorea s republikánem a budoucím prezidentem Georgem Bushem mladším. Těsně před televizními duely vedl Gore v průzkumech nad Bushem o osm procent, po odvysílání třetí a poslední debaty byl poměr otočený: Bush měl čtyřprocentní náskok.
Čeho potřebuje Romney v noci na čtvrtek dosáhnout a kde se může v historii televizních debat inspirovat? Čeho se naopak potřebuje vyvarovat Barack Obama a kde by měl v předchozích volbách hledat varování? Prošli jsme nejzajímavější momenty historie amerických prezidentských debat a nabízíme "radu" oběma kandidátům.
Mitte, odzbroj Obamu
Hlavním problémem Romneyho, který ho potápí v průzkumech veřejného mínění, je jeho pověst zbohatlíka, který nezná starosti středostavovských Američanů a ty ho ani nezajímají.
Obamova kampaň s pomocí desítek milionů investovaných do reklamy velmi efektivně uložila tento obrázek o Romneym do hlav Američanů (sám Romney jí velmi pomohl svým výrokem o 47 % Američanů, kteří jen čekají na pomoc od vlády).
Romney potřebuje tuto svou image rozstřílet a chytrým, pokud možno i vtipným způsobem poslat do autu toto téma, které Obama docela jistě v debatě vytáhne.
Jak na to, se může inspirovat hned dvakrát, u Ronalda Reagana a Billa Clintona.
Problémem, který byl Reaganovi předhazován v předvolební kampani v roce 1984, byl jeho vysoký věk. Poté, co pokazil své vystoupení v první debatě, jímž jen prohloubil pochyby o tom, zda je stále ještě dostatečně fit na výkon prezidentské funkce, se v následné diskusi vypořádal s dotazem jednoho z novinářů na svůj věk způsobem, který zcela odzbrojil publikum i jeho soupeře Waltera Mondalea, který propukl v hlasitý smích.
"Chtěl bych, abyste věděl, že neudělám z věku otázku této kampaně. Nebudu z politických důvodů zneužívat mládí a nezkušenost mého oponenta," prohlásil doslova Reagan.
Rokem, kdy šli Američané naposledy k volbám v průběhu recese, byl rok 1992. V debatě, v níž prezidentští kandidáti odpovídali přímo na dotazy voličů z publika, dostali od černošské Američanky otázku, jak se jich osobně dotkly ekonomické problémy a rostoucí zadlužení tehdejší Ameriky.
Zatímco úřadující prezident George Bush starší nedokázal uspokojivě odpovědět, jeho demokratický vyzyvatel Bill Clinton si vzal hned po něm slovo a krátkým proslovem s empatií sobě vrozenou dokázal přesvědčit o tom, že problémům běžných lidí rozumí.
Pokud by se podobný kousek podařil v noci Romneymu, měl by z velké části po problémech.
Baracku, nevzdychej a nedívej se na hodinky
O Baracku Obamovi je známé, že si na osobní rovině Mitta Romneyho neváží, a dokonce jím až pohrdá. Pokud nechce vážně poškodit své šance na znovuzvolení, potřebuje si tyto své postoje, které jsou údajně nejspolehlivějším motorem ženoucím ho kampaní, která ho jinak nebaví, nechat hodně hluboko v sobě a čistě pro sebe.
Praktické varování, k jak tragickým výsledkům může neuposlechnutí této rady vést, poskytuje již zmiňovaný rok 2000 a příklad Ala Gorea. Ten při odpovídání George Bushe natolik "trpěl", že jeho výroky komentoval simultánními hlasitými povzdechy, jeho proslov se dokonce jednou pokusil ukončit tím, že k němu přistoupil nablízko.
Obdobný problém se přihodil v již zmiňované předvolební debatě v roce 1992 Georgi Bushovi staršímu. V době, kdy jedna z divaček pokládala svůj dotaz, se významně podíval na hodinky v očekávaném konci debaty.
