reklama
 
 

Americká novinářka: Sex byl v gulagu nástrojem přežití

4. 12. 2010 14:43
Rozhovor s nositelkou Pulitzerovy ceny, novinářkou z Washington Post Anne Applebaumovou

Praha/St. Pölten - Pokud máte pocit, že dějiny, které jste se učili ve škole, jsou příliš zaměřené na muže, a navíc pojednávají zejména o elitách, nesměli jste chybět na konferenci, která se konala minulý týden v dolnorakouském St. Pöltenu.

Odborníci a odbornice zde diskutovali na téma "Zapomenuté životy - Rakušanky v sovětském gulagu". Odborné příspěvky o životě žen v pracovních táborech byly zpestřeny také pamětnickým vyprávěním, ke slovu tedy přišla částečně i mikrohistorie. 

Jednou z hlavních hvězd konference byla americká novinářka Anne Applebaumová, která za svou knihu Gulag. Historie obdržela v roce 2004 Pulitzerovu cenu.      

Předpokládám, že jste se setkala s mnohými ženami, které gulag zažily. Jak se lišily jejich vzpomínky od vzpomínek mužů na pobyt v gulagu?

Mnohé ženy, které gulag přežily, jsou přesvědčeny, že být ženou pro ně byla ve vězeňském systému velká výhoda. Dokázaly o sebe podle svých slov lépe pečovat, byť měly jen omezené možnosti. Uměly si zazáplatovat šaty a udržovat čisté vlasy. Také pro ně bylo snadnější přizpůsobit se nižšímu přídělu potravin. Uměly si také vytvářet silná přátelství a vzájemně si pomáhaly způsobem, který mužští vězni neznali. Jejich praktické schopnosti - například šití - byly mnohdy rozhodující pro přežití.

Za takové praktické služby s nimi tedy dozorci mohli zacházet lépe. Často ale nezůstalo jen u šití, pohlavní styk býval v táborových podmínkách také předmětem směny a nástrojem k přežití. Je nějaký rozdíl v tom, jak táborové sexuální praktiky (ať ty dobrovolné či nedobrovolné) popisují ženy a muži?

Muži mívají sklony tvrdit, že ženy se v táborech stávaly "zvrhlicemi", protože je často muži přemluvili nebo donutili k sexu. Ženy naopak sexuální praktiky výměnou za jídlo nebo práci v teple popisují jako jednu z mnoha strategií, jak gulag přežít. Tuto strategii ženy nepovažovaly za méně legitimní než jiné způsoby. Obecně se dá říct, že ženy méně než muži odsuzují chování ostatních vězenkyň a vězňů v gulagu. 

Setkala jste se během svého studia s případem, že by se muž během pobytu v gulagu snažil starat o dítě, které zplodil s některou z vězenkyň?

Setkala jsem se s muži, kteří se o své děti narozené v táboře zajímali a byli s nimi v rámci možností ve styku. Neumím si ale představit, že někde vznikly podmínky pro to, aby bylo možné, že by se o dítě staral primárně muž. Muži a ženy byli umisťováni do oddělených táborů a děti pobývaly výhradně v ženských táborech. 

Jak nejčastěji končily vztahy navázané v gulagu po opuštění tábora?

Drtivá většina vztahů navázaných v táboře se po opuštění gulagu rozpadla. To, co spojovalo vězně a vězenkyně během pobytu v táborech, většinou nemohlo po opuštění tábora pokračovat, protože lidé se snažili vrátit se k "normálnímu" životu. Přesto existují výjimky. Například spisovatel Lev Razgon se se svou druhou manželkou seznámil v táboře a zůstal s ní i po návratu domů.

Který příběh Vám nejvíce utkvěl v paměti?

Nejhorší jsou pochopitelně příběhy, v nichž vystupují děti. Například příběh Havy Volovichové, která v gulagu otěhotněla s mužem, jehož neměla - mírně řečeno - příliš v lásce. Malá Eleonora se nedožila ani dvou let. Hava Volovichová musela bezmocně přihlížet, jak její dcera živoří v táborových jeslích. Ženy, které se zde o děti staraly, je nechávaly hladovět a jejich péče se podobala spíše týrání. 

Jaké povědomí mají podle Vašeho názoru Američané o existenci sovětského gulagu?

Před deseti lety, když jsem začala pracovat na své knize, se jednalo spíše o neznámé téma. O gulagu se psalo jen velmi zřídka. Dnes už je situace jiná. Tématem se zabývá mnoho akademických prací a o gulagu se vyučuje také ve školách. Do kin také tento měsíc přijde nový hollywoodský film s názvem "The Way Back", který o gulagu pojednává podle mého názoru velmi zdařile. Film režíroval Peter Weir.

Jak a kdy jste se o toto téma začala zajímat Vy sama?

V letech 1988-1991 jsem žila v Polsku. V této době jsem také často navštěvovala Ukrajinu a pobaltské státy. Zde jsem se setkala s lidmi, kteří v gulagu byli uvězněni. Ve stejné době se začaly shodou okolností otevírat sovětské archivy. Znala jsem také mnoho lidí, kteří v těchto archivech pracovali. Rozhodla jsem se, že začnu pátrat podrobněji.  

V knize Gulag. Historie, za níž jste obdržela Pulitzerovu cenu, uvádíte v bibliografii i některé české publikace. Jaké cizí jazyky ovládáte?

Umím polsky, rusky a francouzsky. Trochu ovládám i němčinu. Českým, slovenským a ukrajinským textům jsem obvykle schopná zhruba porozumět. Nevzpomínám si, že bych pro knihu Gulag. Historie využívala české publikace. V českém vydání ale mohou být uvedeny některé české knihy jako další zdroje informací. 

Které bývalé tábory jste osobně navštívila?

Nejdelší cestu jsem podnikla do Republiky Komi. Tam jsem navštívila Vorkutu, Ukhtu a množství menších táborů v okolí Syktyvkaru. Následně jsem jela na Solovetské ostrovy, do Karélie, viděla jsem také Perm-36 a mnoho dalších.

autor: Monika Horáková | 4. 12. 2010 14:43

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama