reklama
 
 

Jsou naštvaní a dělají si, co chtějí. Na frontě s Pravým blokem i dalšími ukrajinskými radikály

22. 6. 2017 10:00
Nejdřív bojovali na barikádách kyjevského Majdanu, teď umírají v zákopech Donbasu. Ukrajinská média je označují za radikály, ruská propaganda za neonacisty. Proukrajinští dobrovolní bojovníci z Pravého bloku a jiných uskupení si však říkají jednoduše: partyzáni. Slovenský reportér Tomáš Forró s nimi strávil tři týdny na frontových liniích, od severní hranice s Ruskem až po Černé moře ve východoukrajinském přístavním městě Mariupol. Přečtěte si první část jeho reportáže.

Marjinka/Novohrodivka (Ukrajina) - Vojenský džíp je pokrytý kamufláží, jeho řidič má na zadním sedadle položený samopal, munici a granáty.

Cestu hlídá mladý voják s nápisem na tričku No Knife - No Life (Bez nože se žít nedá) a s kalašnikovem na rameni.

Zvedne závoru, bojovník za volantem mlčky zařadí rychlost a vyrazíme z ponuré základny Pravého bloku směrem na frontu.

Zátiší u fronty

Řidič se jmenuje Gera a je mu 43 let. Bývalý profesionální voják ve výslužbě se po vypuknutí ukrajinské války přihlásil zpátky do armády, ta ho ale odmítla. A tak skončil v Pravém bloku. 

Gera si nestěžuje: jako dobrovolný bojovník sice nedostává žádný žold, ale jídlo, zbraně a všechno potřebné zajišťují dárci nebo sama organizace.

Spolu s ním tady slouží další kolegové z jeho bývalé jednotky.

Zhruba hodinu projíždíme přes tiché vesnice u fronty, které jsou s každým kilometrem opuštěnější a zničenější.

Potom nás v malé osadě vítá sedmadvacetiletý Talián. Tuhle přezdívku prý dostal, protože vyrůstal v Neapoli. V zahradě se válí odpadky, všude po domě jsou zbraně: ruční granáty, protitanková střela, samopaly i neprůstřelné vesty.

Surrealistickou atmosféru umocňují výkřiky žen, které v zapnuté televizi brutálně zápasí v bojové kleci. Chlapi vyjdou ven a otevřou garáž.

Je zavalená municí. Náš řidič si jí zaplní zásobníky u svého kalašnikova. Můžeme pokračovat v cestě na frontu.

Nikdy se nedozvím, odkud vzal Talián stovky kilogramů munice do ručních zbraní a kulometu, ani jak se ocitly v jeho garáži.

Možná pocházejí z černého trhu a armádních skladů, z krádeží nebo jsou válečnou kořistí.

Kde končí cesta a začíná válka

Východoukrajinské městečko Marjinka je jednou z nejneklidnějších frontových zón.

Leží na strategické cestě do Doněcku, takže je nepřetržitě vystavené bojům a bombardování.

Brání ho tři tisíce vojáků ukrajinské armády a hrstka bojovníků Pravého bloku, kteří si velí sami.

Je to vlastně soukromá armáda, která chce osvobodit Ukrajinu od ruské agrese. Na vlastní pěst a za každou cenu.

Přicházíme sem před setměním, když dělostřelectvo na obou stranách začíná pálit čím dál častěji. Marjinka připomíná hororové město duchů.

Je tady liduprázdno a chladné, sychravé šero na ulicích s řadou zničených domů umocňuje šedivá a depresivní mlha.

Asfaltka rozbitá od pásů těžké techniky nás vede přímo na frontu, k ozvěnám dávek ze samopalů a kulometů.

Po několika minutách končí paneláky a míjíme předměstí s rodinnými domy a zahradami. Všechny jsou poškozené od minometné palby a raket typu Grad.

Zastavujeme, protože dál by pokračoval jen blázen.

Už tady sviští zbloudilé kulky a o pár set metrů dál se prý cesta mění na minové pole pod křížovou palbou obou stran.

Čeká na nás bojovník Pravého bloku, spolu s řidičem mě s odjištěnými samopaly eskortují na předsunutý frontový post.

Je to vybombardovaný domeček a vedle něj opevněná improvizovaná barikáda s průhledy na území nikoho. Je pokrytá hnijícím dřevěným linoleem a přímo za ní začíná minové pole.

Svoje tváře mi bojovníci nedovolí fotit. Na otázku, jestli můžeme z barikády nafotit aspoň okolí, jeden z nich cynicky prohodí: "Klidně si tam vylez, cizinče, ale určitě to bude poslední fotka v tvém životě."

Z celého místa čiší beznaděj.

Bojovníci se spolu tlumeně baví, přijmou ode mě cigarety a řidiče se vyptávají, kdy přijede jídlo. Všechno se za chvíli vyřídí, slibuje Gera.

Když se minometná palba soustředí na náš prostor, rychle odcházíme, odkud jsme přišli.

Dávají mi najevo, že mrtvý zahraniční reportér by tady znamenal jeden velký a zbytečný problém navíc.

V městě duchů

Pravý blok má v městečku i malou operační základnu nedaleko centra, v bezprostřední blízkosti obytných paneláků.

Když tam přicházíme, na ulici je skoro tma. Přízemní mlha způsobuje, že výbuchy minometné palby a dávky z ručních zbraní o několik ulic dál k nám doléhají s dvojitou ozvěnou.

Hlídá mě voják, který má na ruce zavěšený ochranný pravoslavný křížek a v ní drží kalašnikov. Dodatečný ochranný prvek, kdyby ten první selhal.

Nedaleko se vynoří zapomenutý alkoholik ve špinavém oblečení. Otupený životem ve válečné zóně nevnímá, že ho můžou zasáhnout úlomky z nedalekých výbuchů. Přes širokou nechráněnou ulici přejde přímo k nám.

Zastaví ho až gesto mého ochránce, který mu mlčky namíří samopalem na břicho. Bezdomovec okamžitě změní směr a odchází.

Zpustlá budova základny je poškozená od bombardování a její osazenstvo zvědavě pozoruje příchozí.

Jsou tady Gruzínec Mamuka a mladý Angel, který vypadá, že je na drogách. To je ostatně na obou stranách fronty běžný jev.

Angel je neklidný a agresivní.

Při otázce, jak se jim spolupracuje s ukrajinskou armádou, začíná horečně vysvětlovat, že všichni důstojníci jsou hajzlové.

"Já jsem jim to minule řekl. My tady umíráme beze zbraní a bez žoldu, rozumíš? Podívej se na nás!" Angel nad sebou ztrácí kontrolu a začíná do mě strkat.

Zasáhne můj řidič, který ho odtáhne a uklidňuje. Angel se rozesměje a přátelsky mi poklepává po ramenou.

"Podívej, tohle je můj synek," ukazuje vzápětí fotku ve starém rozbitém mobilu. "Je mu pět měsíců."

Náš rozhovor přeruší další série minometné palby.

Takhle pozdě po setmění začíná v okolí fronty peklo. Gera přijel sem na frontu jen kvůli mně a nechce se nechat zabít.

Musíme okamžitě odjet.

Symboly a mýty ukrajinské války

Mé seznamování s jednotkami ukrajinských dobrovolníků trvalo tři týdny. Probíhalo přímo na jejich bojových pozicích, od severní hranice s Ruskem až po Černé moře v přístavním městě Mariupol.

Příběh Pravého bloku skutečně poznamenal prvotní hřích jeho zakladatelů.

Organizace se zrodila v době ukrajinského Majdanu v listopadu 2013, když se proti policejním jednotkám Berkut postavily i šiky bojovníků z řad fotbalových chuligánů, členů malých rasistických a neonacistických organizací a dalších radikálů.

Po vypuknutí války na východě Ukrajiny začaly nejradikálnější skupiny neonacistů Pravý blok opouštět a zakládat vlastní bojové oddíly (například kontroverzní prapor Azov).

Ty se ale pak začlenily do oficiálních ozbrojených státních složek a jejich radikální excesy utichly.

Pravý blok naopak zůstal samostatnou jednotkou nezávislou na státu a rychle se stal vděčným terčem mýtů a dezinformací, hlavně z ruských médií.

Ta jako první přinesla zprávy o bojových skupinách Pravého bloku vyznávajících neonacistickou ideologii spolu s obviněními z válečných zvěrstev.

Proruští separatisté na východě Ukrajiny, kteří bojují proti Pravému bloku přímo na frontě, ho považují za ztělesnění ukrajinského fašismu.

Potenciální oběti radikálů: O ničem nevíme

Tento obraz Pravého bloku nešíří jen ruská, ale i renomovaná zahraniční média.

Na začátku roku 2017 například americký deník Washington Post přinesl reportáž o nacistech ze stejné jednotky, kterou jsem navštívil.

Jediným důkazem o tom ale měl být podle reportéra listu jeden norský bojovník, neonacista s fašistickými tetováními.

Vojáci ze základny v Marjince si na něj během mé návštěvy vzpomněli, i na jeho "divné politické názory". Podle nich ale nedělal prý žádné problémy, navíc se už mezitím vrátil domů.

Moje hledání opravdových ultranacionalistů žádné ovoce nepřineslo. A to ani při návštěvě všech dobrovolnických oddílů na východě Ukrajiny a desítek respondentů z jiných skupin jako Azov nebo Donbas, které už jsou součástí oficiální ukrajinské armády.

Jediným "hříchem" byla ošoupaná neonacistická nálepka v jednom z aut dobrovolníků a pár individuálních případů radikálů, tak jako v každé armádě na světě.

Žádný organizovaný fašismus ani úderky neonacistů. Jen otřesné životní podmínky a pravděpodobnost předčasné a nesmyslné smrti od střepiny nebo zbloudilé kulky.

"Fašisti v Pravém bloku? Vy jste se zbláznil. Vždyť se jen podívejte na mě."

Josef Čerkašyj je přátelský ukrajinský ortodoxní žid s typickou dlouhou bradou. Ještě nedávno sloužil v dobrovolnickém praporu vojenské policie Dněpropetrovsk-1, který úzce spolupracuje se všemi jednotkami včetně Pravého bloku. 

Teď už místo kalašnikova nosí úřednickou tašku městského zastupitele ve východoukrajinské metropoli Dnipro.

Říká, že s nenávistí kvůli svému židovskému původu se ve válce setkal jen jednou. Bylo to přes sociální síť a po nahlášení incidentu v armádě rychle našli a potrestali viníka.

Grigorij Pivovarov je další žid a potvrzuje Josefova slova. Slouží jako kulometník v praporu Ajdar.

Kdysi to byla dobrovolnická bojová skupina jako Pravý blok nebo Azov. Jeho členové dokonce čelili obviněním z válečných zločinů, které vyšetřovala mezinárodní organizace Amnesty International.

Pak byli začleněni pod ministerstvo obrany a teď fungují jako běžná jednotka ukrajinské armády.

Grigorij měl před válkou nejblíže k pankáčům a říká, že on sám vnímá přesně opačný trend: válka na východní Ukrajině zahlazuje etnickou a rasovou nesnášenlivost.

Na frontě jsou i nejhorší nacionalisté nuceni bojovat bok po boku s těmi, které kdysi mlátili na ulicích. A čelit společnému nepříteli.

Všechno ostatní je druhořadé.

A jestli vydrží bratrství židovského pankáče s nacionalisty i po válce? Grigorij neví.

Druhou část reportáže Tomáše Forró z ukrajinského Donbasu naleznete zde.

Každodenní život ve válečné zóně v Donbasu | Video: Tomas Forro |  00:56

autor: Tomáš Forró | 22. 6. 2017 10:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama