Stavba opevnění byla ohromující výkon. V září 1938 jsme měli bojovat, říká historik

Jan Gazdík Jan Gazdík
30. 9. 2018 11:06
Jen málokdo zná československé pohraniční opevnění z let 1935 až 1938 tak dobře jako on. A platí to rovněž o unikátní dělostřelecké tvrzi Adam v Orlických horách, jedné z nejvíce dokončených pevností, kterou reportéři Aktuálně.cz navštívili. Adam dodnes překvapuje mohutností, důmyslností a nadčasovostí, ale i svou tajemností (stále slouží - spolu s jinou dělostřeleckou tvrzí Smolkov na Opavsku - armádě, takže je veřejnosti nepřístupný). O tom, za jakých okolností tyto stavby vznikaly a jací lidé v nich sloužili, hovoří pro Aktuálně.cz spisovatel a přední znalec čs. předválečného opevnění Martin Vaňourek.
Tvrz Adam v Orlických horách.
Tvrz Adam v Orlických horách. | Foto: Archiv Eduarda Stehlíka

Aktuálně.cz: Jako jeden z mála historiků jste měl možnost prozkoumat dělostřeleckou tvrz Adam i zevnitř. Jak ji popsat, charakterizovat?

Foto: Aktuálně.cz

Martin Vaňourek: Kolem dělostřelecké tvrze Adam vládne stále velké tajemno. Hlavně proto, že dodnes slouží k obraně země - i když už ne jako pevnost, ale sklad vojenského materiálu. Proto je lidem už po desetiletí nepřístupná.

Nepřístupné byly za totality i archivní fondy, takže se ani papírově o Adamu mnoho nevědělo. Režim si tuhle tvrz pečlivě hlídal. Proto jen ve stručnosti: stejnojmenná hora je prošpikována důmyslným systémem podzemních spojovacích chodeb k jednotlivým dělostřeleckým či pěchotním srubům, ale také k sálům, skladištím či výtahové šachtě.

Ostatně ani pamětníci z VI. praporu hraničářského pluku č. 19., kteří před osmdesáti lety v Adamu sloužili, nechtěli o své tvrzi nikdy příliš hovořit. Alespoň v době, kdy jsme se s nimi setkávali, dokud ještě žili. Snad i proto, že se obávali postihů režimu.

A specifický je Adam konečně i tím, že z pěti stavebně dokončených tvrzí (Smolkov, Hůrka, Bouda, Hanička, Adam, pozn. red.), které se v předválečném Československu stačily vybudovat, je právě Adam největší, nejmohutnější a nejvíce dokončený.

Sruby Adamu jsou naopak, v porovnání s ostatními tvrzemi, rozmístěny na nejmenší ploše. Celý Adam je vlastně vtěsnán jen do té hory. Ze zmíněných pěti tvrzí má navíc pouze on dva dělostřelecké sruby, což bylo dáno jeho výlučnou či strategickou polohou. Zleva měl krýt palbou tvrz Haničku a zprava zase pevnost Bouda. Jen u Adamu se také budovala minometná otočná věž.

(Společně se sruby a tvrzemi Bouda a Hůrka měl Adam bránit tzv. Zemskou bránu mezi Orlickým pohořím a Jeseníky, která navazovala na Kladskou kotlinu v tehdejším Německu. Tato část republiky byla považována československými generály za nejvíce zranitelnou, protože v případě průniku nepřítele Kladskou kotlinou a současně vedeným protiúderem z jihu hrozilo vážné nebezpečí roztržení Československa a jeho armády na dvě poloviny, pozn. red.)

Kdo je Martin Vaňourek
Autor fotografie: archiv Martina Vaňourka

Kdo je Martin Vaňourek

Historik a spisovatel. Dlouhodobě se věnuje dějinám československých legií, čs. a české armády. K jeho nejcennějším titulům (spoluautorem některých je PhDr. Eduard Stehlík, PhD.) patří: Zapomenutí hraničáři, Hraničáři od Adamovy hory, Hraničáři tvrze Bouda vzpomínají, Kapitán Rudolf Krzák, Podplukovník Josef Otisk, Rotný Jaroslav Švarc, Moravská brigáda anebo Partyzánský odboj v českém pohraničí.

Zdroj: Jan Gazdík

Má pevnost Adam nějaký genius loci, jakéhosi svého ducha? Když jsme ho totiž navštívili a hovořili s lidmi, kteří v něm pracují, tak jsme alespoň ten pocit měli. Ti lidé jsou hrdí na to, že mohou v Adamu pracovat.

Zvláštní, že? Nechci to romantizovat, ale i v Adamu působí "kouzlo historie". Stejné možná pocítili lidé, kteří navštívili kryptu pražského kostela Cyrila a Metoděje, v níž se ukrývali parašutisté, kteří zlikvidovali Reinharda Heydricha. A platí to mimochodem i pro tvrz Smolkov - i tu armáda dodnes využívá. V obou případech jsou velitelé, s nimiž se dobře znám, velmi hrdi na to, že slouží v bývalém československém opevnění.

Oba velitelé tvrzí Adam i Smolkov, jakkoliv dnes slouží jako sklady, mají mimochodem o historii těchto opevnění obdivuhodné znalosti. Znají jejich první velitele, ale i jejich tragické poválečné osudy. Vědí také, kdo tvrze projektoval, stavěl a jak obrovské naděje lidé do těchto staveb v době jejich vzniku vkládali.

Bunkrologové možná litují, že Adam se Smolkovem nejsou přístupné veřejnosti. Na druhé straně slouží stále dobře k obraně země. Měli jste štěstí, že vás armáda do Adamu vpustila.

A jak Adam se Smolkovem zapůsobily na vás?

Tak trochu tajemně. Možná i díky tomu, že tajemné kvůli nepřístupnosti jsou. Navíc jejich vnitřní prostory jsou v dokonalém stavu - čisté, upravené, suché, vytápěné, plně funkční. Prostě nádhera! Ale teď už možná podléhám malinko emocím, s nimiž vznik a smysl podobných staveb v roce 1938 také souvisel.

Svědčí technický stav těchto tvrzí o kvalitě práce stavebníků před osmdesáti lety?

Nepochybně. Výběr stavebních firem byl velmi přísný. Mimořádná byla i kontrola kvality betonu (neustálé testovaní struktury a pevnosti vzorků - pozn. red.) v každé fázi stavby.

Adam například budovala pražská stavební firma "Dr. ing. Kapsa a Müller". V červenci 1936 vyhrála soutěž a měla na to dva roky. A stihla to. I z dnešního hlediska ohromující výkon. Přitom to všechno vyrubali většinou pneumatickými sbíječkami. Dynamit se samozřejmě používal, ale s mírou, aby se nenarušila pevnost skály hory Adam. Tato tvrz je zkrátka unikátním projekčním i technickým dílem.

V publikaci Hraničáři od Adamovy hory přinášíte s Eduardem Stehlíkem svědectví lidí, kteří tuto tvrz stavěli a sloužili v ní.

Měli jsme fakt obrovské štěstí, že jsme stihli některé z nich poznat. Ale zároveň smůlu. Velitele tvrze Antonína Kostrhúna jsme na tomto světě už nezastihli. Po válce ho komunisté z politických důvodů poslali do tábora nucených prací Mírov, kde ho již degradovaného doživotně zmrzačili.

Po propuštění spáchal tento vzácný člověk sebevraždu. Antonín Kostrhún byl přitom odhodlán položit v Adamu v roce 1938 s šesti stovkami svých mužů život za vlast. A obdobně tragický osud měl i velitel sousední tvrze Hanička Jaroslav Mikuláš Novák. Bojoval na západní frontě, takže ho komunistický režim poslal v roce 1953 na deset let za mříže.

Záběry filmu Jana Svěráka Tmavomodrý svět, které ukazují, jak šéfové mírovské věznice Oldřich Kohlíček s Čestmírem Carbolem mučí, týrají a bijí vězně - to je reálné popsání "odměny" komunistického režimu lidem, kteří chtěli bránit vlast před nacismem, a když to politici odpískali, tak šli bojovat jinam.

Jací to byli vlastně lidé, třeba právě ti z VI. hraničářského praporu z tvrze Adam?

Až do morku kosti vlastenci. Možná si řeknete: patetické konstatování. Já to ale jinak neumím vyjádřit. Vždy když vzpomínali a snažili se přiblížit atmosféru roku 1938, tak hovořili s nadšením a hrdostí. Jakmile jsme se ale dostali k jejich ústupu, k vyklizení opevnění, tak se jim zlomil hlas. Tihle drsní hraničáři, elitní vojáci, kteří prošli mnohdy peklem, měli najednou slzy v očích, a to i s odstupem desítek let.

Vyprávěli nám o beznaději a zoufalství, kdy se dívali ze střílen či pancéřových zvonů svých pevností a viděli celý ten pohraniční obranný systém, tak se prý žádnému z vojáků opouštět pevnost nechtělo. Všichni byli přesvědčení o jejich nedobytnosti, že raději padnou, než by ustoupili.

Rozhodnutí politiků pevnosti vyklidit a s nimi i celé pohraničí bylo pro tyto muže celoživotním traumatem. Takže i jejich osudy se mně při návštěvách tvrzí a srubů vždy vybaví.

Z pevnosti Adam vzpomenu alespoň poručíka dělostřelectva Ladislava Prokeše, který se - tak jako mnozí hraničáři - zapojil do partyzánského odboje na Valašsku. Gestapo ho nakonec dostalo, krutě vyslýchalo a poslalo do koncentračního tábora Flossenbürg. I tohle ale Ladislav Prokeš přežil. Zemřel však krátce po válce na tyfus.

Měli jsme se tedy v roce 1938 bránit? Historici i vojáci o tom polemizují už osmdesát let a snášejí stejně silné argumenty pro i proti.

Srdce každého vojáka říká: měli jsme se bránit. Jednoznačně. Otázkou ale je, jak by wehrmacht útočnou operaci provedl.

Pravděpodobně by šel cestou snazšího odporu. Útočil by podle mě na místa, kde tak mohutné opevnění nestálo - na jižní Moravu, kde bylo jen lehké opevnění, a třeba i vzdušnými výsadky či bombardováním. Jižní Morava byla z tohoto hlediska pro wehrmacht v podstatě jen otevřenou krajinou. Na tvrz Adam by se možná ani nevystřelilo.

Experti připomínají, že wehrmacht v roce 1938 nebyl ani zdaleka tou armádou, která o rok později převálcovala Polsko a pak i Francii.

To je pravda. Ale vezměte si třeba československé letectvo: ve srovnání s nacistickou Luftwaffe velmi zaostávalo.

Těch pro a proti vždy bylo a bude dost. Na jedné straně třeba skvěle zvládnutá mobilizace československé armády. Na straně druhé si nenamlouvejme, že všichni byli vlastenci. Zvláště sudetští Němci, kteří sloužili většinou u dělostřelectva. A bylo jich tam přes třicet procent.

A co třeba Slovensko? Zatímco v Česku se vyklízely pozice, tak Slovensko vyhlásilo autonomii, hlásilo se o samostatnost - Československo se trhalo v té nejméně vhodné chvíli. To všechno jsou ale jen a jen hypotézy. Historie nezná žádné kdyby.

Zkusme přece jen u těch hypotéz ještě chvíli zůstat.

No budiž… Podívejme se například na Poláky v roce 1939. Na to, jak srdnatě po napadení Polska bojovali, třebaže je wehrmacht převálcoval. I proto si myslím, že čtyřicet dobře vyzbrojených a vycvičených československých divizí by při obraně země dokázalo mnoho. Bojovaly by však osamocené, bez spojenců a s obrovskými ztrátami, takže by dříve či později prohrály.

Na druhé straně by ale česká národní hrdost a vlastenectví vypadaly po válce zcela jinak. O tom jsem přesvědčen. A leccos by se pak pravděpodobně i jinak vyvíjelo. Někdy si říkám, že dnes jsme vlastenci jen při hokeji či fotbalu, jinak ne.

Jen malý protiargument: na západní i východní frontě bojovaly přece desetitisíce Čechoslováků.

To pravda. Ale koho dnes tito lidé zajímají. Připomínáme si je jen při různých výročích, jako třeba teď.

Jinak se ale lidé i při výročích, jako je den osvobození 8. května, hrnou za nákupy do supermarketů. A třeba i potřebné a zajímavé akce historických klubů v Králíkách při dobývání opevnění? Diváci je berou spíše jako pouťové či turistické atrakce. Mnozí ani nevědí, o co při nich vlastně jde.

Takže měli, či neměli jsme se bránit? A jen připomínám cvičnou operaci wehrmachtu Bruntál, když už jste zmínil výsadkovou akci. Akce Bruntál byla přece pro útočící jednotky - už po obsazení pohraničí - naprostým fiaskem.

A já podle srdce znovu říkám - ano, měli. A znovu připomínám, že jsme byli bez spojenců, bez podpory a s velmi malou hloubkou týlu. Vlastně jsme neměli ani kam ustupovat.

Takže pragmatik ve mně naopak říká: asi neměli. I když by náš odpor měl nepochybně velký vliv na hrdost a sebevědomí národa. Dnes bychom byli - pokud bychom se v roce 1938 bránili - určitě větší vlastenci.

Represe, které se rozpoutaly po likvidaci zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, a hrdinství tisíců odbojářů na druhé straně jasně prokázaly, že nejsme zbabělci. Krutý by pro nás tedy byl i výsledek střetu s wehrmachtem v roce 1938.

A cvičná operace wehrmachtu Bruntál?

Jistě, jednalo se o reálnou výsadkovou akci wehrmachtu ještě v době, kdy naše jednotky vyklízely pohraničí. Ostrý výsadek několika tisíc mužů by pro Němce dopadl podle všeho opravdu velmi špatně. Byl by rozmetán - takhle si to alespoň vyhodnotili i nacističtí generálové. Opět se ale bavíme jen hypoteticky.

Nezapomínejme, že každá úroveň československého opevnění byla v jiném stupni dokončení. Zatímco například prvosledový bohumínský úsek byl připraven špičkově, tak za ním to bylo už jen slabší a slabší. V tvrzích nebyly houfnice, dělové otočné věže, scházely lafety v pancéřových věžích… Mnichov 1938 nás zastihl ve chvíli zásadního přezbrojování armády a dokončování pevností.

Scházel nám ještě rok a pak by byl útok na Československo pro wehrmacht opravdu velmi tvrdým oříškem. Jeden pouhý rok.

Možná i o ten rok Hitler hrál. Jednoznačné odpovědi se od vás asi nedočkám.

Budiž tedy. Z pohraničí jsme v roce 1938 neměli ustupovat. Pevnosti jsme neměli vyklízet a s nacisty jsme měli bojovat, i když bychom ten střet nakonec prohráli. Pak bychom totiž nebyli tak zlomeným a traumatizovaným národem. Trauma z roku 1938 Čechy silně poznamenalo a stále tu je. Jinak bychom přece nevedli tento rozhovor, ne?

Mé osobní trauma však vyplývá z něčeho jiného. Tisíce českých vojáků zemřely bez jediného výstřelu na popravištích či v plynových komorách. Při obraně země by hodně z nich určitě padlo, ale zemřeli by jako vojáci v boji. Nicméně o tom, že své zbraně v roce 1938 nepoužili, rozhodli před osmdesáti lety po Mnichovu naši politici.

Video: Unikátní snímky strůjců atentátu. Když jsem negativy držel poprvé v ruce, ovládly mě silné emoce, říká k objevu fotek historik Michal Burian

Když jsem negativy držel poprvé v ruce, ovládly mě silné emoce. Později mi došlo, jaký vzácný nález držíme v rukou, říká k objevu fotek historik Michal Burian, kurátor výstavy Tváře odvážných. | Video: DVTV
 

Právě se děje

Další zprávy