Zašová - Před dvanácti lety se Petrovi Š. od základu změnil život. Po smrti matky přišel o způsobilost k právním úkonům, a jelikož mu jeho starší bratr potřebné zázemí zajistit nemohl, musel se přestěhovat za zdi zašovského ústavu.
Rodinné zázemí nahradilo anonymní prostředí a z vyučeného kuchaře se podle dobové praxe stal mentálně retardovaný chovanec. Vyfasoval erární oblečení, jeho osobní věci vychovatelka zamkla do skříně, od které neměl klíč. Vůli personálu se podvolil. Nechtěl přijít o vycházkové povolení a také se bál klece, která v té době pod schody jedné z budov vítala návštěvníky ústavu.
"Každý den byl stejný, budíček v sedm, noční klid v deset večer. Ložnice se přes den zamykaly, a tak jsme dny trávili ve společenských místnostech. Když jsem si chtěl přes den lehnout, přirazil jsem k sobě několik židlí a spal na nich. Málokdo si troufl proti systému něco namítat. Všichni jsme se báli, aby nám vychovatelky nezačaly nadávat," popisuje Petr Š. zažitou praxi.
Dlouhá léta v Česku platilo, že lidem v ústavech se žilo hůř než zlodějům za mřížemi. Jak ale odhalil deník Aktuáně.cz, nejde o příliš vzdálenou minulost.
Když totiž do Domova pro osoby se zdravotním postižením v Zašové letos na jaře přišla krajská kontrola, nestačila se divit. Zaměstnanci domova se o klienty starali s takovou důsledností, že jim určovali i to, kdy budou spát, jíst, odpočívat nebo se sprchovat.
Jeden kartáček pro sedm lidí
Zprávy o neutěšeném stavu zašovského ústavu se mezi odborníky i laickou veřejností šíří již několik let. Díky stavebním úpravám, jimiž bývalý klášter od konce války prošel, zde bylo vytvořeno prostředí, které spíš než domov evokuje atmosféru zanedbaného špitálu ze sedmdesátých let.
V zasmrádlých budovách bývalého kláštera se až na osmi lůžkových pokojích tísní přes 100 dospělých mužů s různou mírou mentálního postižení. Jejich život, zpestřený bezcílným bloumáním po chodbách a koukáním na zažloutlé stěny ústavu, se dlouhá léta omezoval na uspokojování základních potřeb.
Prohlédněte si fotoreportáž z ústavu v Zašové:
"Nemohli jsme si sami určit čas, kdy se půjdeme sprchovat, byl tady na to rozpis. Ještě hůř na tom byli dekaři, kteří se museli na pokoji svléct, nahatí čekali na chodbě a společně se ve skupinách po pěti až šesti sprchovali," popisuje praktiky minulého vedení klient domova Josef Ž., který v Zašové žije již devět let.
Vadil mu také dlouholetý systém erárního oblečení a hygienických pomůcek. "Plno kluků nemělo vlastní kartáčky, a tak mezi sebou sdíleli ty, které jim pokaždé rozdaly vychovatelky."
Soukromí především
Nejhorší podle Josefa Ž. ale byla naprostá absence soukromí. "Nebylo kam utéct. Je nás tu moc a na soukromí není místo. Většinu dne trávíme pohromadě a ještě do nedávna jsme se nemohli zamknout na záchodě, vychovatelky vcházely do našich pokojů bez zaklepání."
První naděje na změnu poměrů v domově svitla teprve v roce 2007. Pod tlakem kritiky ze strany domácích odborníků i EU bylo totiž rozhodnuto, že s praxí s kořeny zapuštěnými hluboko v dobách komunismu se musí definitivně skoncovat. Zašovský domov byl proto spolu s třiceti dalšími podobnými zařízeními zařazen do pilotního projektu transformace hrazené z evropských dotací.
Pokud vše půjde podle plánu, měla by většina klientů do dvou let bydlet v prostředí, které jim nabídne to nejdůležitější, osobní život.
Podívejte se, jak vypadá transformace
Problém je, že realita může často za plány výrazně zaostávat. Národní centrum podpory transformace sociálních služeb v roce 2011 do Zašové poslalo svého zaměstnance Lukáše Bednaříka. Měl zkontrolovat, nakolik se zařízení daří plnit transformační plány.
"Vypadalo to tu hrozně. Bylo tu nekompetentní vedení a velela tu vrchní sestra. Klienti neměli přístup ke svým osobním věcem, klíče od skříní měl personál. Lidé byli k obědu svoláváni velkým kravským zvoncem," popisuje některé problémy, s nimiž se musel potýkat.
Žalostný stav domova Bednaříka vyděsil natolik, že začal rozesílat stížnosti na všechny strany. "Dlouho se nic nedělo. Teprve nedávno tu proběhla krajská kontrola a ministerstvo práce a sociálních věcí podalo na ústav trestní oznámení."
Peníze za práci
Zásadní změny na sebe nenechaly dlouho čekat. V první řadě byl odvolán vedoucí domova a na uvolněné místo usedl Bednařík. Zařízení musela opustit vrchní sestra, kterou ředitel Sociálních služeb Vsetín Jiří Navrátil šikovně upíchnul do domova pro seniory v Rožnově pod Radhoštěm.
Následně novopečený vedoucí začal s nápravou křivd, na něž klienti dlouhá léta dopláceli. Například brána domova v Zašové se teď zamyká pouze v noci a klienti mohou zařízení opouštět podle vlastního uvážení, aniž by si museli žádat o povolení. "Jinou dobu," jak říkají, připomíná pouze opuštěná vrátnice, v níž ještě donedávna seděla osoba, která kontrolovala vycházkové povolenky.
"Samozřejmě nám klienti i dnes musí říct, kdy chtějí odejít a kdy se vrátí. Není to ale proto, že bychom jim vycházení z ústavu zakazovali, nebo používali jako formu trestu. Jde pouze o bezpečnostní opatření," pro Bednaříka je právě zdánlivá samozřejmost jako volný pohyb malým vítězstvím v dlouhodobém snažení a důležitým krokem k potřebné přeměně ústavu v domov.
Další důležitou změnou bylo třeba i to, že klienti začali za práci v ústavu dostávat zaplaceno. "Už dřív jsem v kuchyni uklízel. Minulý měsíc jsem si za to ale poprvé vydělal dva tisíce korun," pochvaluje si svůj plat Petr Š., který rozhodně nevypadá na to, že by potřeboval 24 hodinovou péči.
Ženský element
Právě nevyrovnanost složení klientů s ohledem na míru závislosti na péči je, vedle vysokého počtu medikovaných klientů (přibližně 95 %), jedním z hlavních problémů Zašové. Polovina zdejších obyvatel totiž spadá do kolonky "nízká míra závislosti na péči."
"Máme podezření, že většina klientů byla bývalým personálem neprávem zařazena do skupiny s vyšší mírou závislosti na péči, než skutečně potřebují," vysvětluje Bednařík.
Jednu ze zásadních změn ale Bednařík během dvou měsíců ve funkci zatím realizovat nedokázal. Nepřinesl do domova ženský element.
Přestože se o zrušení jednopohlavních domovů mluví již několik let, skutečné změny v tomto směru přicházejí velmi pozvolna. Přitom nejen klienti Zašové by podobnou změnu uvítali. Podobně jsou na tom i obyvatelé desítek dalších českých ústavů.
"Všichni kluci tady potřebují nějaké ženské, jsou to dospělí chlapi jako každý jiní, co mají svoje potřeby," výstižně shrnuje přínosy tzv. koedukace Josef Ž. ze Zašové.
--------------------------------------------------------------------------------
