reklama
 
 

Lidé by se měli bránit těžbě na Bílině, vidím tu ale samé Švejky, říká německý farář

2. 12. 2018 17:57
Před 15 lety opustil Philipp Irmer idylickou farnost na německo-nizozemském pomezí, aby přišel do severočeských Mariánských Radčic, vsi sevřené mezi hnědouhelný velkolom a chemickou továrnu. Ve zpustlém místě se mu podařilo oživit kdysi slavný církevní areál, obnovit tradici poutí a vzkřísit tamní kulturní život. Za kázáním osobitého faráře, který je velkým odpůrcem prolomení limitů těžby na blízkém hnědouhelném velkolomu Bílina, se sjíždějí lidé z širokého okolí. "Všem tady vadí prach, kterým nás důl otravuje, ale aby lidé dali nějak najevo nespokojenost, to ne," říká plynulou, ale gramaticky nepřesnou češtinou padesátiletý farář.

Jak se stane, že se v Mariánských Radčicích ocitne duchovní ze sedm set kilometrů vzdáleného Vestfálska?
Prvního září to bylo přesně patnáct let, kdy jsem do Radčic poprvé přišel. V té době tady však byla jen ruina, takže jsem bydlel v klášteře v Oseku. Naše farnost je vlastně jeho pobočkou. V té době jsem byl kaplanem u hranic Německa s Nizozemskem - v Gronau, poblíž města Münster. Staral jsem se tam o mládež v církevní škole.

V Čechách jsem byl ale úplně poprvé v roce 1996, to jsem byl ještě jáhnem v Ahaus, jen pár kilometrů vedle. Šedesát kluků odtud tehdy jelo na letní tábor do Oseka, pozval nás tam místní opat Bernhard Thebes. Byl také z Německa, z Dolního Saska. Měli jsme mu pomáhat s opravami kláštera a vůbec "reevangelizací", jak on říkal.

A naši kluci z toho byli úplně nadšení. Topilo se uhlím, v zimě byl sníh, líbil se jim i opat, který byl trochu divoký. Jeho kázání bylo o dost jiné, než jsme byli zvyklí od nás. Jezdili jsme pak do Oseka pomáhat dvakrát či třikrát za rok.

A zalíbilo se vám tady tak, že jste se rozhodl zůstat.
Někdy v roce 2001 se mě opat zeptal, jestli bych sem nechtěl přijít bydlet a pomoci se znovuvybudováním farnosti v Mariánských Radčicích. Já to dost zvažoval, tehdy totiž v Radčicích - ale nejen tam - nebyl žádný duchovní život.

Tady každý přijde do kostela a řekne, jak je úžasný, ta architektura, výzdoba. Pro mě ale kostel není jen místo, kde můžeme šmejdit a vidět nějaké kulturní věci. Má být hlavě chrámem, kam přijdeme a pochopíme, že nejsme jen jako zvířata, která dýchají, žerou a chcípnou. Že v lidech je něco víc, jejich počínání by mělo mít nějaký vyšší smysl. Kostel není muzeum, v Česku to tak ale často je.

Na Moravě je to ale jiné.
Ano, byl jsem teď několikrát ve Slezsku, na severní i jižní Moravě a tam se to daleko více podobá tomu, co máme my ve Vestfálsku. Tam panuje katolicismus, jak ho znám. Skoro jako v Polsku.

Veřejná debata k prolomení limitů

Veřejná debata k prolomení limitů

Prolomení limitů těžby na hnědouhelném velkolomu Bílina poblíž Litvínova schválila vláda na svém jednání v Ústí nad Labem v roce 2015. Na konci letošního října ministerstvo životního prostředí zveřejnilo plány na pokračování těžby, vlastník dolu, státní společnost Severočeské doly, ale nejdříve musí nechat posoudit vliv záměru na životní prostředí. Dokumentace EIA počítá s těžbou až do roku 2035. Na ministerstvo životního prostředí mohou lidé a občanská sdružení do konce listopadu posílat svoje připomínky k plánovanému rozšíření lomu.

Zato tady u nás máme spousty práce. Jako v duchovním velkolomu, kdybych měl použít termín, který se k severním Čechách hodí.

Cítíte po patnácti letech nějaké výsledky vaší duchovní "těžby"?
Určitě, setkáváme se s více lidmi, objíždím místa, kde se dříve nekázalo vůbec. Lidé mi také říkají, že máme živější pojetí mší než jinde, líbí se jim to. Chceme dělat naše bohoslužby poutavějším svědectvím o tom, čemu věříme.

Na Moravě sice chodí do kostelů hodně lidí, ale řada z nich tam jde jen proto, aby byli viděni ostatními. Je to určitá forma sociální kontroly. Tady chodí opravdu jen lidé, které to zajímá, kteří vidí kostel jako svůj duchovní domov.

Navíc když jezdím třeba do Krupky, Bohosudova, tak tam přijdou i jiní lidi než ti, co tam bydlí. Sjede se to z širokého okolí. Jezdím s kázáním i do Duchcova, kde se stále čeká na obnovu kostela, funkční tam je jen kaple. Dále do Oseku a Dlažkovic.

Ale abychom se vrátili k důvodu vašeho příchodu - nakonec vás převelela církev, nebo jste přišel dobrovolně?
Opat se mě ptal, zda chci pomoci, a já si nakonec řekl, tak proč ne. Do té doby jsem jako jáhen a kaplan pracoval jen s mladými lidmi, ale říkal jsem si, že bych se měl posunout dál a být samostatný. Vlastně už jsem se po nějaké své faře poohlížel a v té chvíli přišla nabídka odsud.

Už máte české občanství? V jednom z předchozích rozhovorů jste říkal, že ho chcete, abyste mohl volit.
Zatím ne, stále se na tom pracuje. Já tu dlouho neměl trvalý pobyt, ale jen přechodný. K udělení občanství je třeba právě minimálně desetiletý trvalý pobyt v zemi. Ale už mám právníka, který na tom pracuje. České občanství určitě chci, nechal bych si ale i německé.

Politika vás stále zajímá? Sledujete tu českou?
Velmi. Politika a volby jsou jediná možnost, jak můžeme my jako občané ukázat, co se nám líbí a co ne. Tady ale vidím o politiku malý zájem, odevzdanost, to mi strašně vadí, ta lhostejnost. Mám pocit, že tu jsou skutečně samí Švejkové.

A co soužití s hnědouhelným velkolomem?
To je právě typický příklad. Všem tady vadí prach, kterým nás důl otravuje, ale aby lidé dali nějak najevo nespokojenost, to ne. Vidím tu samé Švejky. Jistě, máme tady tu krásnou v uvozovkách zelenou údajně protiprašnou a protihlukovou stěnu - ten šrot, jak já říkám. Ale co jinak? Jinak šachta neudělala proti prachu a hluku nic. Občas tu projede nějaký kropicí vůz, to je pravda, ale mně se to zdá málo. Pardon, zapomněl jsem - vybudovali nám koupaliště, asi až budeme zaprášení, abychom se ho mohli zbavit ve vodě.

To koupaliště je navíc blízko dolu i té stěny.
Ano, na místě, kde se nejspíš práší víc než na druhé straně vesnice. Ale nechci k nim být úplně nespravedlivý. Oni se snaží vesnici pomáhat, dávají peníze na různé kulturní akce, podporují ledacos, co by bez nich nemohlo být. Ale pro mě je spíš otázka, zda ta celá těžba už v dnešní době není úplně zbytečná. Argumenty ohledně zaměstnání lidí podle mě už neplatí. Práce je dnes dost, možností najít si jinou jsou jak v Německu, kde se těžba hodně tlumí, tak tady.

Je navíc krátkozraké říkat, že kvůli mému místu musí něco, co jinak všem škodí, pokračovat. Po nás snad - tedy aspoň doufám - přijdou další generace. A když mi tady Zemi mordujeme, tak děláme vše pro to, aby už žádné zítra neexistovalo. A je to hloupé i vůči lidem z širokého okolí, kteří ani na šachtě nepracují.

A ten prach tady je skutečně tak cítit? Třeba dnes se to nezdá.
Viděli jste moje auto? Včera jsme ho měl umyté, dnes už na něj zase mohu nakreslit prasátko. S prachem je to tu opravdu hrozné, hlavně nyní, když je zase inverze. Včera jsme byli v Německu, kde bylo krásné jasné počasí, a přijeli jsme do Cínovce, kde nás čekala šedá zeď.

A lidi se nebrání, neprotestují, nepožadují po šachtě lepší protiprašná opatření?
Zdá se mi, že o tom nezačínají víc přemýšlet ani ve chvíli, kdy mají zdravotní potíže. Odkud mám takový kašel? Kde se vzala ta rakovina plic? Není asi náhodou, že lidé zde mají více onemocnění dýchacích cest než jinde. Ale neptají se, neposílají na šachtu dotazy, petice. Hlavně že mám střechu nad hlavou, chleba, auto a pivo. To, že o tom nepřemýšlejí, je pro mě nepochopitelné.

Čekal byste větší zájem, aktivismus, jenže ti lidé v tom žijí desítky let a zažili časy, kdy to bylo mnohem horší.
To chápu, stejně jako to, že se starají hlavně o své děti a sebe zanedbávají. Jenže tím přece ovlivňují i podmínky právě pro ně. V čem vyrůstají a budou žít jako dospělé.

Nyní by ta debata měla probíhat nejvíce - ministerstvo na konci října zveřejnilo dokumentaci k posouzení vlivu rozšíření dolu Bílina na životní prostředí. Právě běží třicetidenní lhůta, ve které se veřejnost může vyjádřit.
Četl jsem o tom, ale nevím, co to pro nás znamená. Nevěřím, že radnice nebo lidé tady budou dávat nějaké námitky. Díky těžbě sem přicházejí peníze a ty jsou pro mnoho lidí bohužel stále důležitější než životní prostředí.

Pomáhá vám šachta třeba v obnově tohoto krásného, ale stále jen zčásti opraveného poutního areálu?
Určitě, nějaké peníze nám dala, za ně jsme vyměnili třeba okna, dali na křížovou cestu, na střechu i další projekty. S obnovou vitráží nám pomohl dar pana Budínského, bývalého mluvčího dolu a předtím ministra průmyslu a obchodu. Spolupráce s nimi je v tomhle dobrá, určitě sem poslali možná i pár milionů korun. Jenže vždycky si říkám za jakou cenu, co za to platíme.

Jako farář jsem v rozpolceném postavení. Na jednu stranu jsem proti další těžbě, ale na druhou se musím o areál starat, snažit se ho obnovit, a v tom, ať chceme nebo ne, představuje důl určitou šanci. Oni mají peněz hodně a mohli by hodně pomáhat.

Kdy se podaří dát celý areál dohromady?
Těžká otázka. Chci ho opravit celý, ale Bill Gates se tady zatím nezastavil, tak nevím. Peníze se schází po malých částkách - od ministerstva kultury, od krajského úřadu -, postupujeme tak pomalu. Patříme pod litoměřické biskupství, které chce, aby se věci pohnuly. Ale bez peněz to jde těžko.

Co mariánská pouť, jejíž tradici se snažíte oživit?
Letos už byl jedenáctý ročník, přišlo hodně lidí, jejich počet neodhadnu, vím jen, že jsem prodal celý gyros, asi desetikilový. Zájem je čím dál větší. Jsou tu vždy historické trhy, hrají i kapely.

Vy pořádáte i festival?
Ano, malý fesťáček. Ten je vždy v červnu v ambitu areálu (poutní kostel v Radčicích je obklopený krytou klenutou chodbou s arkádami, která sloužila jako přístřeší pro poutníky, k průvodům a modlitbám - pozn. redakce). Byly tu třeba country kapely, revival Kabátu i další. Je to vždy žánrově pestré.

Vy sledujete českou pop music?
Neznám všechny české kapely a interprety, ale hudba je můj koníček a některé mám rád, třeba Divokého Billa, Xindla X nebo Mandrage - ti jsou vtipní, má to nějaký smysl. Xindl má také chytré a kritické texty.

Co fotbal, stále jezdíte na Bundesligu?
Už málo, letos jsem byl zatím jen jednou, přestože mám na Borussii Mönchengladbach celoživotní permanentku.

Jak se člověk k celoživotní permanentce dostane?
Její majitel zemřel a já byl rychlejší než ostatní. Koupil jsem ji. A dnes mám na ní napsáno Philipp Irmer, Mariánské Radčice, což nikdo v Německu neví, kde je. Dnes na ni ale většinou chodí mladí lidé, kterým ji půjčuji. Já fandění svému týmu považuji také za určitý druh kultury. Máme stadion s padesáti sedmi tisíci míst a atmosféra tam je bomba.

Sledujete fotbal i v Česku?
Trochu ano. Měl jsem permanentku, když Most hrál ligu. Byl jsem i v Teplicích.

Máte nějaký oblíbený český klub? Fandíte v naší lize někomu?
To nemůžu říct. Moje srdce bije jen pro Borussii. Rád se podívám na dobrý zápas, ale moje láska je Mönchengladbach. Nikdo podle mě nemůže milovat víc než jednu ženu. Duchovně jsem věrný Bohu, sportovně Borussii.

V oseckém klášterním pivovaru prý pojmenovali jeden druh piva po vás - Philippe.
Ano. Obnovit tam pivovar, který byl dříve hodně známý a populární, bylo totiž už od začátku mým nápadem. A jsem moc rád, že se to povedlo. Pivovar se rozběhl a pivo je dobré.

Vypadáte spokojeně, zdá se, že se vám v Česku daří dobře.
Cítím se skvěle, každé ráno vstávám s pocitem, že mě to tady moc baví. Jsem rád, že tu jsem, že tady můžu pracovat, že můžu hlásit Jeho (ukáže nad sebe) evangelium. Cítím se tady potřebnější než na německo-holandské hranici. Musím se hýbat, budovat, starat se o rozkvět, nejen sedět a přednášet.

autor: Martin Biben | 2. 12. 2018 17:57

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama

    Ústecký kraj

    reklama
    reklama
    reklama