Smíchov je nepřetržitě osídlený už od dob mladší doby kamenné, tedy zhruba sedm tisíc let. Písemné prameny se o životě na tomto území zmiňují od 13. století. Ve Zbraslavské kronice se píše o dřevěném paláci ležícím na "ploché a krásné" rovině mezi Petřínem a Vltavou, ve kterém se konala v roce 1297 hostina po korunovaci Václava II.
Název čtvrti Smíchov se ale poprvé objevuje až na začátku 15. století. O jeho původu se v minulosti vedly spory, nejpravděpodobnější varianta ale je, že jeho tehdejší forma Smiechow pocházela od jména Smiech a znamenala tedy Smíchův dvůr. Pověsti každopádně vypráví o tom, že název souvisí s příběhem o Šemíkovi a Horymírovi, který se měl smát během svého seskoku z Vyšehradu ležícího na protější straně řeky. Podle další teorie si lidé odvodili název od toho, že se ve zdejší osadě "smíchávalo" obyvatelstvo z různých vrstev.
Dříve byly v této lokalitě na levém břehu Vltavy dvě vesnice, které od sebe odděloval Motolský potok. Vedle Smíchova ještě Újezd, v jehož centru - v místech dnešního Arbesova náměstí - stál zřejmě od druhé poloviny 12. století kostel sv. Jakuba. Blízko kostela vznikl roku 1342 klášter kartuziánů, jehož pozemky se rozkládaly až k dnešnímu náměstí 14. října. Mniši zde zakládali pole, vinice i chmelnice. Poblíž areálu stály na břehu řeky vodní mlýny.
Éra tohoto kláštera netrvala dlouho. Na začátku husitských válek v roce 1419 byl vypleněn a majetek se dostal do držení pražských měšťanů. I proto se v raném novověku severní část Smíchova proměnila v oblíbenou rekreační oblast pražských šlechtických rodů. Ty si zde stavěly zemědělské usedlosti a letohrádky.
Blízkost pražských měst s sebou ale nenesla jen bohatství a rozvoj. Smíchov utrpěl výrazné šrámy během několika obléhání a dobývání města během třicetileté války. Zdejší vinice a zahrady rovněž poničila za sedmileté války pruská armáda, která odsud Prahu ostřelovala. Podle katastru na začátku druhé poloviny 18. století působilo v oblasti jen osm hospodářů.
Mozart, pivo i stroje
Smíchov se ale z četných válek rychle vzpamatoval. Šlechtici si přestavěli hospodářské usedlosti na honosné vily obklopené rozlehlými zahradami a parky, které se stávaly významnými centry kulturního a společenského života. To byl případ i usedlosti Bertramka. Od roku 1784 zde žila operní pěvkyně Josefína Dušková a její manžel, skladatel František Xaver Dušek. Dvakrát je zde navštívil slavný skladatel Wolfgang Amadeus Mozart.
V té samé době také začíná zásadní období pro budoucnost Smíchova spojené s rozvojem místního průmyslu. Prameny už z roku 1750 hovoří o pravděpodobně první manufaktuře v Praze - provozu na zpracování kůží v areálu zahrady Jana z Westerholdu.
V první polovině 19. století se rozvíjí potravinářský, textilní i chemický průmysl. Usedlosti a letohrádky měšťané přebudovávají na tovární provozy, vznikají zde bloky patrových domů, městské veřejné budovy i nouzové bydlení pro dělníky. V roce 1852 mezi dnešními ulicemi Plzeňská, Štefánikova a Kartouzská vyrostla továrna na stroje a vagony Františka Ringhoffera, pozdějšího smíchovského starosty a zemského poslance.
Ringhofferovy závody se staly největším strojním podnikem v celém Rakousku-Uhersku. V roce 1869 získal Smíchov další podnik neodmyslitelně spojený s jeho historií - Akcionářský pivovar, pozdější Staropramen.
Zásadně se také zlepšila dříve složitá dopravní dostupnost Smíchova. V roce 1862 se otevřelo místní nádraží a o šestnáct let později také Palackého most. Důležitým místem se stala křižovatka Anděl, pojmenovaná podle fresky na jednom z domů. Na přelomu století získala obec první tramvaje, zdroj pitné vody i secesní zástavbu v centrální části.
O rozkvětu Smíchova během druhé poloviny 19. století svědčí také nárůst počtu obyvatel. Zatímco v roce 1869 zde bydlelo přes 15 tisíc lidí, o dvacet let později už to bylo 32 646, více než dvojnásobek. V roce 1903 byl Smíchov povýšen na město. Po Praze, Plzni, Žižkovu a Vinohradech byl pátým největším v zemi, co se týče počtu obyvatel.
Vzpurná dělnická čtvrť
V roce 1922 se stal Smíchov součástí Velké Prahy, nově vzniklé metropole Československa. Protože ležel relativně blízko centru, vzniklo zde mnoho důležitých úřadů, mimo jiné několik ministerstev. V roce 1930 měl Smíchov už téměř 62 tisíc obyvatel. I přesto, že na svahu strahovského kopce vznikla honosná vilová čtvrť, Smíchov dále platil za průmyslové centrum Prahy a sílilo zde dělnické hnutí - právě tady měla v roce 1921 takzvaný slučovací sjezd Komunistická strana Československa.
Když se ovšem po druhé světové válce dostali komunisté k moci, plánovali ve "své" čtvrti razantní změny. Podle územního plánu z poloviny 50. let chtěli ze Smíchova udělat moderní budovatelské město. Jeho západní část měla být zbourána a nahrazena typizovanou bytovou zástavbou. To se nakonec nestalo. Stavební rozvoj čtvrti za socialismu zpomalil, zásadní ale byl vznik několika klíčových dopravních staveb. Například Strahovského tunelu či dvou stanic metra - Anděl a Smíchovské nádraží.
Již před rokem 1989 docházelo v této části Prahy k postupnému utlumování průmyslu, trend zrychlil v 90. letech. Jediným podnikem, který zde dodnes funguje, je pivovar Staropramen. Nejslavnější ČKD Tatra, která navázala na Ringhofferovy závody, ukončila výrobu v roce 1990 a její areál byl o osm let později zdemolován. Na místě někdejších továren dnes stojí kancelářské budovy nebo obchodní centra.
