Gratulace - Quentin Jerome Tarantino se narodil 27. března roku 1963, což je padesát let ode dneška. Proto by se možná slušelo shrnout pár životních milníků vlivného filmaře. Ve skutečnosti ale není ani tak důležité, jestli se před půlstoletím narodil šestnáctileté Connie do skromných podmínek knoxvilleského předměstí, nebo třeba v roce 1992 dorazil na tuto planetu vesmírnou lodí a ihned se ujal kolonizace filmového světa.
Nemusíme se u něj uchylovat k běžnému životopisu, víc dříví v tomhle lese nepotřebujeme. Ač je jeho životní příběh hodně zajímavý, nemůže se rovnat významu jeho díla – to znamená největší dosažitelný úspěch.
Připomeňte si Tarantinovy hlášky i filmy:
Spíš než pokusit se proniknout Tarantinovi pod kůži rozborem jednotlivých položek ve filmografii si naopak ujasněme, čím je především. Propagátorem pulpových žánrů, experimentátorem s nechronologickým vyprávěním, znalcem a tvůrcem moderní i nemoderní popkultury... Tyto fráze jsou dobře známé, nevystihují však podstatu jeho kouzla. Jeho důležitost, důvod jeho úspěchu i oblíbenosti, tkví v jediném a jednoduchém faktoru. Quentin je tím, „kým“ a „s kým“ chtějí být jeho diváci.
Čtěte také
Recenze: Hanebný pancharti vstanou a opaří se Hitlerem
Recenze: Nespoutaný Django je Tarantinovým selháním
Auto zabiják veze všechny Tarantinovy fetiše
Platí to mnohem víc než u dalších zásadních režisérů s širokou skupinou obdivovatelů. Jistě, mnoho z nás uznává Stanleyho Kubricka, Orsona Wellese, Sergia Leoneho. Tento obdiv ale stojí na jejich monumentálnosti, nedostižitelnosti a výlučnosti.
Tarantino ale jako jeden z prvních představil filmaře – vrstevníka. Obyčejného chlápka s obyčejným vyjadřováním, kterého bychom klidně brali za souseda, s nímž zajdeme na pivo. Zní to kýčovitě a ohraně, ale přesně na tom si zakládá. Mnozí se podobný model pokusili převzít, jenže zatímco Kevin Smith už vypadá v trademarkovém hokejovém dresu se čtyřicítkou za sebou značně opotřebovaně, o necelou dekádu starší Quentin stále působí jako uječený puberťák, jemuž musí piva ze sámošky pašovat starší bratr.
Elitář jako já
Říká se, že Tarantino rozumí svým divákům. On především JE svým divákem. Ostatně se tak nejednou přímo deklaroval, tedy alespoň slovně sestoupil z piedestalu, vzal do ruky krabici popcornu a usadil se do kina vedle návštěvníků. Pověsti o týpkovi z videopůjčovny asi nemá smysl opakovat.
Stal se vysněným idolem mladých mužů, kterým se říká nerdi, doufajících, že jejich „talent“ nasávat popkulturu, o němž jim zlí lidé dnes a denně opakují, že nikdy nenajde užitek, se jednoho dne promění v uznávané a hodnotné dílo. Že se nakoukaný brak změní v informace směnitelné ve zlato, že soupis fetišů a citací oblíbených zvrhlostí vynese Oscara a potlesk vestoje.
Nevzniká tu obdiv k velkému umění těch o tolik schopnějších, než jsme my sami, ale naopak přátelská poplácání po zádech sympaťáka, jenž nejenže vzešel z „našich“ řad, ale navíc se od nich vlastně nikdy nevzdálil. Není tu přitom řeč o lidovém umělci populisticky následujícím základní divácké pudy a omlouvajícím něčí nedostatky (Troška alert!), Tarantino je obecně považován za velmi inteligentního. Podle známých internetových seznamů nejinteligentnějších celebrit, jež sice nejsou pravé, ale odrážejí obecnou představu o hvězdách, má jeho IQ dosahovat výživných 160 bodů.
Opět se vracíme k modernímu kultu nerdství, tedy představě o vzezřením obyčejných, trochu dětinských mužích se zálibou v komiksech a nízké kultuře, kteří ve skutečnosti intelektem převyšují okolí, ale virtuální svět u nich v obýváku je pro ně zajímavější než nudná realita.
Tarantino takovým člověkem vlastně není – jde o aktivního umělce ovlivňujícího skutečný svět, oplývá vysokým sebevědomím a hrdě se dožaduje uznání. Jeho mediální obraz však této až romanticky vysněné představě přesto odpovídá. Takoví jeho fanoušci být chtějí, nebo si už rovnou myslí, že už jsou.
Nejzajímavější je, že většinu příznivců si Tarantino do tohoto stavu v podstatě vychoval – obzvlášť mladou generaci. Ačkoliv část jeho děl považuji módně řečeno za „vyhypovanou“, nesnižuji jejich komunitní hodnotu. Tarantinovi fanoušci se cítí být zasvěcenci, přicházející „mezi své“, což je roztomilá iluze zvlášť u diváků žijících mimo USA, tím spíš v zemích bývalého východního bloku, kteří z jeho filmů v devadesátých letech zmiňovanou popkulturu z velké části teprve poznávali.
Tarantinovy filmy tak možná působí jako skupinové potvrzení vlastního elitářství, popřípadě test znalostí. Ve skutečnosti však zastávají i roli otisku popkultury a jejího přenosu do nového prostředí. Fanoušci tak mnohdy přebírají kulturu, k jejíž znalosti se tím zavazují. Vidět Kill Billa je jako vyslechnout si kázání ve svatostánku. Pulp Fiction je samozřejmě přímo knihou nejsvětější.
Rebel bez nepřítele
Poněkud přeceňovaná, nebo spíš nepřesná je představa o Tarantinovi jako o bojovníku proti zavedeným pořádkům. Jeho „rebelie“ je ve skutečnosti velmi žádaná i ze strany producentských „dinosaurů“. On sám odmítá nesnášenlivost vůči Hollywoodu, který podle něj „ročně vyprodukuje dost kvalitních filmů, aby se nikomu nemusel omlouvat za ty nezdařené“.
Když se na jeho práci podíváme blíž, nepřekvapí to. Jak jinak by mohl část své kariéry strávit pod ochrannými křídly Harveyho Weinsteina – symbolu hollywoodského establishmentu, na nějž si například vzpomněl při přebírání letošního Oscara? Jinak velmi živá a spontánně znějící řeč svévolné osobnosti tak obsahovala poděkování člověku, jemuž se za získání zlatého plešouna děkuje statisticky nejčastěji. Většinou tak ale činí velmi konzervativní filmaři.
Další paradox vystihující celou Tarantinovu tvorbu: „bezpečný uličník“. Ekvivalent sprejera tvořícího výlučně na radnicí vyhrazených místech. To není v žádném případě negativní kritika. Ve skutečnosti je jedině obdivuhodné, že se osobitý umělec jako on dokáže bez problému vyjádřit, aniž by mu v tom někdo bránil. Přestože si mnozí myslí opak a nadávají, seč můžou, poměry v továrně na sny jsou přece dnes mnohem uvolněnější, než byly dřív, kdy ani filmaři jako Kubrick (a co teprve osudem vláčený Welles) neměli jistotu, jestli jim studio ten který projekt odsouhlasí. Dnes si Tarantino může dovolit daleko víc, aniž by měl důvod se bát horší překážky než omezené věkové přístupnosti. S níž ale umí doslova čarovat, jak dokázal u snímku Kill Bill.
Vděčí za to faktu, že dosud neudělal nic, čím by mohl hollywoodský standard ohrozit. Aktuální Nespoutaný Django je nepochybně jeho nejkontroverznějším počinem, přesto jde o kontroverzi značně kontrolovanou – vzhledem k režisérově dosavadní tvorbě, v níž černochům odkazy k blaxploitation vyjadřuje sympatie, a jasnému distancu během snímku jsou veškeré rozhořčené kritiky rasismu od počátku odsouzeny k neúspěchu.
Quentine, takhle je to správně
Nikdo Tarantinovi nemůže podsouvat, že se stává vlastním Temným stínem jako třeba Tim Burton. Nedělá věci tak, jak očekává, že je publikum vyžaduje. Proč taky? Vždyť to nemá zapotřebí. Vezměme si nevyzpytatelné Hanebné pancharty. Fanoušci se nejdřív třásli na slibovaný krvák s násilím ve stylu Kill Bill, aby dostali něco opačného.
A překvapivě to většina přijala jako nejlepší možné řešení, najednou se vlastně diváci vyhrazovali vůči svým vlastním očekáváním. Nejprve přijali fakt, že „takhle je to správně“, a až pak si vysvětlili proč. Situace se uzavřela tak, že šlo o výsměch všem „špatným“ fanouškům, kteří Quentina nechápou a nikdy nechápali. Pár dní po premiéře šlo o prázdnou množinu – chápali ho všichni. Důkaz, jak pevnou bande à part jeho příznivci jsou – za hranicí pouhého sledování filmů.
Smyslem tohoto textu není generalizovat a tvrdit, že každý, kdo má Tarantina rád, je nekritický nerd, jehož komplexy režisér vlastním úspěchem léčí. Není pravdivá ani atraktivní představa, že je možné mít ho buď rád, nebo nerad, ale nic mezi tím. Mnoho diváků ho má rádo „občas“, mnoho ho má rádo „výjimečně“. Mnoho diváků má rádo jeho filmy, a naopak nesnášejí jeho osobnost. Jistě je však nejzajímavější dívat se na ty nejvěrnější.
Spíš než bych tvrdil „Tarantino umí pracovat se svými fanoušky“, říkám „fanoušci umí pracovat se svým Tarantinem“. Chtějí být jeho bande à part, mít ho rádi, což ostatně lze pochopit. Ve svých padesáti se mu podařilo stát modlou, o níž věrní a zasvěcení nepochybují. Přesto ne modlou nedosažitelnou, ale naopak vzbuzující pocit, že takový může být každý, kdo jen trochu chce. („Kdo má filmy rád, umí je točit.“)
Tarantino každopádně svou pozici upevňuje a šíří. Do Hanebných panchartů byl skutečně „kultovním“, tedy „okrajovým“ režisérem. Jediným jeho nezpochybnitelným úspěchem bylo Pulp Fiction, zbylé filmy vydělávaly vzhledem ke svým nákladům zhruba adekvátně a Kill Bill se dostal do plusu jen díky neplánovanému účelovému roztržení ve dví. Až Pancharti a Django jsou jasnými hity a nezdá se, že by se tato náhlá „mainstreamovost“ odrážela v přijetí diváky či kritiky. Zareagovali jen akademici.
Stejně jako jeho dílo, i Tarantino sám se zdá být podivným mixem neslučitelných motivů. Modla ze sousedství, nerd se stále narůstajícím úspěchem, rebel tvořící pod nejprohnanějším lobbistou a nevychovaný puberťák přebírající Oscary. To je zcela bezprecedentní kariéra, kterou lze jen obdivovat, protože se zdá, že to snad opravdu myslí od srdce a pouze v tom umí chodit.
Který film Quentina Tarantina nejvíc oceňujete?
Diskutujte na facebookové stránce kulturní rubriky Aktuálně.cz
