Analýza - Na Marsu stále teče voda, hlásili vědci začátkem prosince 2006. Mohl by tam tedy být i život. Ale kdo ví...

Už se ani nedá pořádně spočítat, kolikrát rudá planeta počechrala lidskou představivost. Téměř vždycky ale zůstalo právě jen u představ a teorií, které se nepotvrdily. A to se může stát i teď.

Ještě na přelomu 19. a 20. století soudila spousta hvězdářů, že na povrchu Marsu se dá rozpoznat pravidelná síť kanálů, jež vedou vodu od pólů k vyprahlým rovníkovým oblastem. Pak si pořídili kvalitnější dalekohledy a přiznali, že všechno byl jenom optický klam. Padla tedy představa o rozumných bytostech, které si takto zavlažují úrodu.

Dobrodružný meteorit zklamal

Před deseti lety, v létě roku 1996, měli nadšení vědci důkaz o životě na Marsu dokonce přímo v ruce. Aspoň si to mysleli. Byl to dvoukilový meteorit o velikosti bramboru nalezený v Antarktidě. Část badatelů soudila, že meteorit pochází podle svého složení z planety Mars. Tam do něj zhruba před čtyřmi miliardami let pronikla voda a vnesla s sebou nepatrné jednobuněčné živé organismy. Ale co více, někdy před šestnácti milióny let kámen zřejmě vyrvala kometa či asteroid, putoval vesmírem, až asi před třinácti tisíci lety spadl do Antarktidy.

Jiní badatelé nebyli dobrodružnou teorií tak okouzleni. Tvrdili, že považovat stopy v meteoritu za pozůstatky pradávných mikroorganismů je hodně odvážné. A sázeli spíše na jejich původ v anorganické hmotě.

Dnes už meteorit z Marsu nebere jako důkaz mimozemského života vážně prakticky nikdo.

A ještě jedna ukázka lidských očekávání: V březnu 2004 zase detektory z evropské sondy Mars Explorer našly v atmosféře rudé planety metan. Tento plyn vytvářejí na Zemi baktérie - anebo sopky. Pochopitelně že hypotéza o marsovských baktériích je zajímavější než nějaké vulkány, takže má navrch... Ale pořád je ještě nepotvrzená.

Tekoucí voda? Těžko říct

A co čert nechtěl, ani ten důkaz o tekoucí vodě z minulého týdne není bůhvíjaký. Jsou to vlastně družicové snímky kráterů, v jejichž stěnách se v průběhu posledních sedmi let objevily jakési rýhy. Ve dvou případech jsou tyto nové brázdy pokryté něčím světlým.

Mohla by to být strouha vytvořená vodou, která vytekla z podzemí (a kapalné skupenství si v marsovském chladu chvíli udržela díky vysokému obsahu solí). A pak zamrzla. Takže na snímku je led, případně vynesená sůl nebo bahno.

Střízlivě posuzováno se pravděpodobnost tohoto výkladu nijak moc neliší od pravděpodobnosti, že mikroskopické ťupky ve zmíněném meteoritu byly právě pozůstatky malinkatých organismů.

Hledáme a chceme najít

Vědci vodu v kapalném skupenství na našem planetárním sousedovi usilovně hledají. Takže pak mohou mít tendenci vidět ji všude. Právě tekutá voda, podle dnešních předpokladů, umožňuje vznik života.

Dnes víme, že na Marsu je vodní led a stopy páry, která z něj sublimovala bez kapalného mezistupně. I to byl velký vědecký příběh. Existenci vodního ledu na Marsu téměř s jistotou dokázaly infračervené analýzy už v roce 1950 a stopy vodní páry se takto našly v roce 1963. Až později jejich existenci potvrdily družice.

Ale co kapalná voda? Možná je trvale v podzemí, kde by mohlo být tepleji, a semtam vytryskne ven, což zachytily kamery z družice. To teď předpokládá americká kosmická agentura NASA.

Anebo je v podzemí také jenom led? To se teprve bude muset prokázat dalšími výzkumy.

Sousedé už nemají obyvatelný dům

Nadšení badatelů zkoumajících data o Marsu se dá pochopit. Kdyby potvrdili, že tam existuje život, třebaže jenom ve své nejjednodušší podobě mikroorganismů, Země by ztratila svůj monopol na tento zázrak přírody. Prokázalo by se, že kolébky života mohou být i jinde.

Zatím se však kosmičtí badatelé shodují jen v tom, že na Marsu podmínky pro vznik života byly, ale dávno. Robotická vozítka Spirit a Opportunity přinesla dost důkazů, že kdysi byl Mars teplou a vlhkou planetou. Dokazují to nerosty, které potřebovaly ke svému zformování dostatek tepla a vody. Jenže to bylo před 4,6 miliardy let, kdy se planeta utvořila. A toto období trvalo "jen" 600 miliónů let. Pro vývoj života až po inteligentní bytosti to je, podle našich představ, příliš málo.

Pak se zřejmě začala na planetě projevovat rozsáhlá sopečná činnost. Vychrlená síra postupně zamořila ovzduší i povrch Marsu. K tomu pak planeta ztratila z nějakého důvodu i svou atmosféru.

Pokud se tedy na Marsu kdysi vyvíjel život, nezbylo z něj dodnes nic. Anebo snad jen nějaké mikroorganismy, které si vědci představují, ale ještě je nenašli.

To my na Zemi jsme měli přece jenom o hodně víc štěstí, žádná skutečně katastrofální změna nás nezasáhla. Ale kdyby se to nedejbože stalo: co by se asi dalo po nás najít za čtyři miliardy roků? A jaké teorie by si o nás vědci třeba z jiné galaxie mohli vytvářet?