"Jaký byl můj válečný silvestr v Zálivu 1990?" bilancuje bývalý chirurg československého protichemického praporu Jindřich Sitta, pozdější velitel 6. polní nemocnice, dnes úspěšný stavební podnikatel a farmář. Z jeho výrazu je patrné, že nepůjde jen o radostné vzpomínky.
"Seděli jsme ve stanech v mrazivé poušti, klepali kosu a začali se sami sebe i kamarádů ptát, zda to není náhodou náš poslední silvestr. Všechno kolem nás bylo buď žluté, anebo zelené, žádný sníh, žádný stromeček. Basu šampaňského, kterou jsme si kvůli silvestru přivezli, nám ke všemu někdo ukradl, takže jsme si neměli ani čím připít."
Čechoslovákům docházelo, že spojenci to myslí s válkou v Zálivu vážně. Že nepůjde jen o humanitární pobyt někde v hlubokém týlu Saúdské Arábie, jak jim doma původně řekli, ale o aktivní účast v první linii saúdskoarabské tankové brigády při útoku na Iráčany, kteří obsadili Kuvajt. Nápor na psychiku byl najednou obrovský.
"Stále častěji jsme si kladli otázky: Stojí nám tohle dobrodružství vůbec za to? Děláme opravdu dobře? Dostali jsme se sice konečně za železnou oponu, ale nemusíme se už vrátit živí domů," vzpomíná na misi na přelomu let 1990 a 1991 Sitta.
Šlo o vůbec první bojovou zahraniční misi Čechoslováků po druhé světové válce. Armáda stála na vojácích v základní službě a od té komunistické se rok po pádu totality moc nelišila. S dnešní profesionální armádou NATO, pyšnící se obrovskými zkušenostmi z riskantních akcí, ji srovnávat moc nelze.
Žádný úsměv, žádná radost
"Seděli jsme tam bez energie a neměli ji ani od koho brát. Žádný úsměv, žádná radost. Jen frustrace z té pouště. Jak se blížila půlnoc, tak to na nás všechno stále více doléhalo. O půlnoci byl už raději každý zalezlý ve spacáku a přemýšlel o sobě a hlavně o blízkých doma," popisuje lékař silvestrovský večer nedlouho před útokem na irácké obranné linie.
Někteří vojáci v základní službě si dokonce v tichosti pobrečeli. U dalších se v následujících dnech projevovala těžká psychóza. Důstojníci nejedli, nepili. Když nebyli ve službě či hotovosti, tak jen leželi a zírali do stropu. "Mnohdy nebyli schopni ani vstát," dodává Sitta.
Velitel protichemického praporu v Zálivu Ján Való naopak silvestr a předtím ani vánoční svátky kvůli návalu práce téměř nevnímal. "Musel jsem se domlouvat se spojenci na společném postupu. Budoval se tábor, zakopávali jsme se. Moc pěkný kryt si kvůli ostřelování iráckými raketami Scud vlastnoručně vykopali dokonce i lékaři se zdravotníky. Bylo nutné zajistit i ochranu ležení. Lítal jsem zkrátka od čerta k ďáblu. Vůbec jsem neměl myšlenky na sváteční rozjímání či stesk po domově. A byl jsem vlastně rád, že to tak je."
Ján Való připomíná, že Československo bylo v té době stále členským státem Varšavské smlouvy, které po desítky let velela Moskva. "V očích většiny západních spojenců jsme proto byli zkostnatělí mastodonti, jen pasivně čekající na rozkazy bez jakékoliv vlastní iniciativy. Měli nás zkrátka za zaryté bolševiky s omezeným rozhledem a vymytými mozky, kteří nejsou schopni se orientovat v situaci," popisuje Való.
"Hrklo v nich, když zjistili, že většina našeho štábu mluví anglicky a někteří z nás i arabsky či persky. Jejich nedůvěra rychle roztála, takže s námi jednali už bez předsudků jako s partnery. Tu důvěru jsme si ale museli velmi tvrdou prací zasloužit," dodává.
Zpočátku podceňovaní Čechoslováci spojence ohromili, když v poušti naměřili podprahové hodnoty bojových otravných látek sarinu a yperitu. Úrovní, ale i speciální technikou mohli vyspělým armádám NATO konkurovat. Na rozdíl od ostatních druhů vojsk československé armády.
Smrt vojáka na operačním stole je chirurgovo trauma
Nejtěžší chvíle chirurg Sitta zažíval, když se smrtelně zranil četař Petr Šimonka.
K táboru Čechoslováků se jednou v noci blížily tanky a nebylo okamžitě jasné, zda to náhodou nejsou Iráčané. Pro jistotu byl vyhlášen poplach. A když ho odvolali, protože šlo o tanky spojenců, zazněl najednou z jednoho ze stanů výstřel.
"Hned mi bylo jasné, že je něco špatně. Petr Šimonka si při návratu do stanu položil samopal vedle sebe na postel, a když si sundal výstroj, přitáhl si za hlaveň nabitý a nezajištěný samopal, z něhož vyšel výstřel. Na operačním stole jsem ho měl do dvou minut. Střela mu hodně pocuchala vnitřní orgány. Rvali jsme do něj tekutiny, prali se s tím. Ale pak jsem musel rozhodnout, že je konec, že už nemá cenu se o Petrovu záchranu pokoušet. Zemřel nám na stole," svěřuje se chirurg s nejtěžším okamžikem války v Zálivu, třebaže byl během ní svědkem dalších těžko popsatelných hrůz.
Ještě dlouho se pak trápil otázkami, zda nemohl v záchraně vojákova života udělat ještě něco, zda něco neopomněl. "Petrova smrt mě velmi zasáhla. Říkal jsem si tenkrát: 'Jsem tu od toho, abych ty kluky udržel při životě, když se jim něco stane, jenomže já to nedokázal. Já toho kluka nezachránil, zklamal jsem, a nemám tu tedy co dělat.' Dnes vím, že Petra, parťáka v boji, nešlo zachránit. Dostával jsem se z toho traumatu až postupně."
V první linii mezi saúdskoarabskými tanky
Několik dní po silvestru to začalo. "Propukla válka v Zálivu," vzpomíná Sitta. Se svojí převazovnou ujížděl jako o život v prvním útočném sledu jen kousek od velitelského stanoviště tankové jednotky Saúdských Arabů.
"V tom mém doktorském kutlochu - převazovně jsem měl kromě nezbytného zdravotnického materiálu po ruce samopal s dvěma plnými zásobníky a hned vedle pancéřovku, tedy protitankovou střelu. Stále dokola jsem si říkal: 'Ty vole, ty vole jeden - už to jede a ty jsi v tom až po uši!' Najednou jsme zastavili a já zaslechl povely k palbě a protiútoku. Chvíli se nic nedělo, pak se nám ale nad hlavou přehnaly bitevní letouny Američanů, zasypaly terén před námi bombami a my uháněli zase dál," popisuje Sitta začátek operace Pouštní bouře.
Do Kuwait City dorazili Čechoslováci s prvními jednotkami spojenců a teprve v tu chvíli se přesvědčili, čeho všeho byl schopen režim Saddáma Husajna. Při pohledu na vyházené mrtvolky nemluvňat před porodnicí se většina Čechoslováků vůči iráckým okupantům natolik zatvrdila, že neprojevili lítost ani u vybombardované irácké "kolony smrti". Americké letouny odstřelily ujíždějící skupině aut a obrněnců nejprve předek a hned nato její záď. "Všechno mezi tím zválcovali, takže zůstala jen změť ocele a lidských těl," popisuje Sitta.
Před hrůzami nebylo úniku. Když už měl Sitta krveprolití dost, šel se projít do pouště, aby si vyčistil hlavu. Jenomže zafoukal vítr a z písku se začaly vynořovat mrtvoly. Jako by válka aktéry či svědky svého běsnění nechtěla pustit.
Brečel jsem u filmové parodie
Jindřich Sitta si jako válečný chirurg i po návratu domů dlouho myslel, že se ho válečný posttraumatický stres nemůže dotknout. A přece ho dostal v nečekaném okamžiku.
"Byl jsem si naprosto jistý, že se domů vracím v psychické pohodě. Avšak měsíc po návratu jsme se s manželkou Libuší dívali na parodii prvorepublikových filmů Pytlákova schovanka od režiséra Martina Friče… a mě se najednou na konci, kdy duše Oldřicha Nového stoupá po žebříku do nebe, začaly po tváři kutálet slzy jako nějaké uřvané plačce. Považuji se - ve vší skromnosti - za chlapa, který o sobě nepochybuje. A najednou jsem bulel u filmové parodie," líčí chirurg, jak u něj propukly emoce z nastřádaných válečných útrap.
Postupně se pak dozvídal o psychických či zdravotních potížích dalších mužů ze Zálivu. A v několika případech i o předčasných úmrtích. "Tehdy jsem pochopil, že válečný stres dokáže s lidskou psychikou i organismem téměř cokoliv. A zamává to s člověkem natolik, že to bez odborné pomoci nemůže zvládnout. Dřív nebo později tě to - ať chceš či ne - stejně dostane. A projít si to musí v různé podobě každý," konstatuje Sitta.
On, stejně jako mnozí muži československého protichemického praporu, se do Zálivu přihlásil kromě profesních důvodů tak trochu i z touhy po dobrodružství. Velmi silným motivem pro něj byla možnost, že si vyzkouší válečnou chirurgii i ve skutečnosti. Do té doby se českoslovenští vojenští lékaři, kromě obvyklé praxe či stáží v nemocnicích, připravovali jen teoreticky či při pokusech na zvířatech.
O misi se zasloužil prezident Václav Havel
O vyslání československé protichemické jednotky do Zálivu i částečné napravení reputace československé armády v očích demokratického Západu se zasloužil především tehdejší prezident Václav Havel.
"Tento člověk s humanitním vzděláním rozuměl nakonec strategickým a bezpečnostním otázkám lépe než většina tehdejších generálů," říká na Havlovu adresu Ján Való.
Prezident se s vojáky sešel hned po jejich návratu z mise. Podle Jindřicha Sitty šlo o velmi dojemné chvíle, kdy mezi prezidentem a jeho vojáky zavládl do té doby až nezvykle srdečný vztah. Možná i díky tomu stále nevyhodil svoji polní uniformu ze Zálivu. "Podepsal se mi na ni Václav Havel i s tím jeho typickým srdíčkem. Uznejte, že takovou 'relikvii' nemůžu vyhodit," končí vzpomínky na Záliv Sitta.
VIDEO: Vojenská riskantní mise člověka změní, říká nástupce Jindřicha Sitty chirurg Martin Oberreiter, někdejší velitel 6. polní nemocnice.
