Na Chebsku se nachází celá řada vyloučených lokalit, do chudého pohraničí se nikomu moc nechce. Nalákat sem lékaře nebo učitele dá spoustu práce a stojí hodně peněz na pobídkách. Navíc inteligence tu je spíše za chudáky, vydělají si polovinu toho co zdejší dělníci jezdící na pomocné práce do Německa. A je tady pro ně draho, ceny totiž zvyšují němečtí i tuzemští turisté a lázeňští hosté.
V roce 2013 založili Lucie s Jindřichem Komunitní osvětové společenství (KOS), aby všechny aktivity zastřešili pod jeden spolek. Od května 2020 mají i malinké kontaktní dobrovolnické centrum přímo v přízemí známé budovy Špalíčku na chebském náměstí. Říkají tomu "Klubovna Rychlých šípů", tak zní totiž jedna z nálepek od jejich odpůrců. "Slétávají" se tady "kosáci" a vymýšlejí další dobročinné akce a osvětové happeningy.
Jejich cílem je aktivizovat zdejší občanskou společnost, probudit zájem Chebanů o věci veřejné, šířit osvětu v tématech jako demokracie, svoboda, klima či dobrovolnictví. Svými benefičními sbírkami a akcemi pomáhají postiženým, snaží se i o jejich začlenění do většinové společnosti. KOS slouží i jako platforma pro ty, kteří přicházejí s vlastními nápady na změnu či na sbírku, ale nemají pro ně zázemí.
Lucie a Jindřich vyznávají tři hlavní motta, o nichž se snaží přesvědčit i své okolí: "Dobrovolníci mění svět", "Být odlišný je normální" a Gándího slova "Buďme sami tou změnou, kterou chceme vidět ve světě", která mají napsané přes celé okno kanceláře. Nově berou za svůj i slogan "Náš západ není zapadákov" chebské kandidátky do Senátu Markéty Monsportové. Za své aktivity obdrželi v říjnu 2020 prestižní Cenu Via Bona pro filantropy a srdcaře.
Proměňujeme místní rudou hráz
Ocenění berou jako nakopnutí do dalších aktivit, o nichž jsou přesvědčeni, že mají smysl. "I ta naše malá každodenní práce tady tu rudou hráz socialismu trochu proměňuje. Jsme na cenu pyšní, je to jiná káva, než když vás chce jako osobnost kraje ocenit rada složená z komunistů a socanů. To si fakt přejete nevyhrát," vyprávějí. Setkáváme se v Chebu krátce po říjnových volbách, po nichž poprvé po 30 letech nesedí ani komunisté, ani sociální demokraté v zastupitelstvu kraje. A poté, co v senátních volbách dokázal Miroslav Plevný, docent z chebské pobočky Západočeské univerzity kandidující za Starosty a nezávislé, s přehledem porazit kandidátku ANO.
Dvacetitisícová odměna, jež se s oceněním Via Bona váže, jim prý pomůže táhnout placení nájmu jejich "klubovny" o něco déle, než původně čekali. Většinu aktivit totiž dělají dobrovolnicky a dávají do nich vlastní peníze. K financování prostor ve Špalíčku jim pomohl také Česko-německý fond budoucnosti. Povšiml si jich, když během jarní pandemie koronaviru poslali do Německa stovky roušek. Ty u sousedů začaly být povinné, ale ze začátku tam rovněž nešly sehnat. Češi byli v jejich šití napřed, jen kosáci a jejich dobrovolníci jich zvládli vyrobit 13 tisíc.
Díky kanceláři uprostřed náměstí se teď o nich více ví, než když komunikovali jen virtuálně přes Facebook. Kolemjdoucí zaujmou nápisy na výloze a jdou se podívat dovnitř. Mohou zde přispět na činnost nákupem, jak Lucie říká, "pravdoláskařských suvenýrů" a dozvědět se více o činnosti KOS. "Ale hlavně sem občas přijdou lidi, kteří řeknou: 'Hele, já o vás vím, že děláte dobré věci, tak vám tady nechám vizitku, a až budete něco dělat, zavolejte a já vám přijdu pomoct'," dodává.
Integrovat postižené z konce světa
Jejich hlavní základnou a velkou oporou je už zmíněná vyšší odborná škola. Svým studentům, kterým je mezi devatenácti až padesáti lety, nechtějí jen předávat teorii, ale také jim ukázat, co všechno taková sociální práce obnáší.
Začalo to velkými koncerty kapely handicapovaných hudebníků The Tap Tap, které poprvé přivezli do Chebu v roce 2009. Pokračovali v roce 2012 Patafestem, jímž chtěli propojit mentálně postižené z domova Pata v Hazlově u Aše a většinovou společnost. Když totiž desítka klientů měla začít bydlet v jedné z chebských čtvrtí, místní protestovali a sepsali petici.
"Jejich odpor evidentně vyplýval z neznalosti, tak jsme chtěli vymyslet příležitost, kde by se obě strany v poklidu setkaly," vypráví Lucie. Akce se konala přímo v domově Pata u Hazlova, který se nachází uprostřed lesů na konci republiky. Říkali jim, že jsou blázni, že nikdo nepřijde. Jenže hned na první ročník dorazilo 400 návštěvníků. "Všichni si to užili a klienti byli šťastní, že se tam něco děje a že si mohou zatancovat a zabubnovat," líčí Jindřich.
Kromě toho pořádají od roku 2010 každoroční Jarmarky radosti přímo v budově školy. Účelem je opět dostat postižené a nepostižené na jedno místo, k jednomu stolu a do společných tvůrčích dílen a lépe se poznat. Tenhle model prý vychází, izolované "sociální bubliny" se propojují. Navíc tu nabírají další dobrovolníky z řad návštěvníků, které akce zaujala. "Lidi nadchne, že se nutně nemusí stát Lékaři bez hranic, aby pomohli dobré věci," vysvětluje Lucie.
Udělat ze zapadákova západ
Podobnými akcemi se jim daří získat své studenty nejen pro práci v sociálních službách, ale i pro práci v regionu. "Z Chebu a okolí jinak většina studentů utíká. Je jim úplně jedno, co budou dál studovat, hlavně chtějí pryč. A většinou už se sem nevrátí. Ti naši ale často zůstávají, a i když si dálkově dodělávají vysokou školu, pokračují v práci ve zdejší sociální oblasti," líčí Jindřich Novák. Zdálo by se, že budou ve zdejším kraji velebeni za svou záslužnou práci v sociální oblasti, místo toho musí "jejich" VOŠka neustále bojovat o přežití a prostory.
"Maturantům přijde Cheb jako zapadákov, což se jim nemůžeme divit, ale my se snažíme dělat vše proto, aby pohraničí tím zapadákovem přestalo být," doplňuje Lucie.
Jedno z řešení této složité situace vidí oba "kosáci" v nápadu místního šéfa Krajské hospodářské komory Tomáše Lindy: vybudovat zde česko-německou vysokou školu, kde bude probíhat část vzdělávání v Česku a část v Německu a bude platné v obou zemích. To by mohlo přilákat do Chebu Čechy, kteří se budou chtít specializovat na česko-německé vztahy či na česko-německý byznys. Momentálně se tu nachází pouze ekonomická fakulta plzeňské Západočeské univerzity, ale funguje jen v menším provozu a lidi z vnitrozemí příliš neláká.
Být pravdoláskařem v Chebu
Při svých osvětových snahách občas narážejí na nezájem okolí. Na nedávný seminář o respektujícím přístupu ve vzdělávání se jim ze všech místních pedagogů přihlásily jen dvě družinářky. Školy tu zatím příliš netáhne ani celorepublikový projekt Komenský 2020, jenž má za cíl přinést současné generaci Komenského myšlenky o nápravě společnosti, které jsou aktuální dodnes, třeba že dobrým člověk je ten, který dělá dobré věci, i když se nikdo nedívá. A když chtěli udělat aspoň sami výstavu v uzoučké Kramářské uličce, rozdělující chebský Špalíček, narazili na byrokratické překážky.
Malinké přízemí kosáků v chebském Špalíčku, sousední Minikvariát Dana Čiháka a venkovní prostranství před těmito dvěma vchody se stalo místem pro oživování komunity v českém pohraničí. Lokalita se stala ještě vyhledávanější, když tu po velmi náročné finanční sbírce 27. července 2020 odhalili lavičku Václava Havla, která je ve skutečnosti dvěma židličkami se stolkem, na němž najdeme kovový nápis "Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí". I v angličtině.
Na slavnostní odhalení přišlo tři sta lidí, mezi nimi i Michael Žantovský, šéf Knihovny Václava Havla. "Líná huba holé neštěstí, já to vždycky říkám," vypráví Lucie. "Napsala jsem mu, že budeme lavičku odhalovat, jestli nechce přijet. Do 15 minut mi odpověděl, že ano, a odřídil to z Prahy sem, pobyl tu hodinu a zase se vracel."
Během svého projevu Žantovský pochválil i podobu sezení, kam by se mohli spolu posadit i dva odpůrci a vyjasnit si své názory. "Dnes spolu lidé přestávají mluvit, respektive spolu mluví už jen ti, kteří spolu souhlasí," řekl. Starosta Antonín Jalovec k tomu dodal, že díky tomuto místu se třeba Cheb stane pro mnoho občanů skutečným domovem, nejen pouhým bydlištěm. Ještě ten den někdo lavičku pořezal. Nyní už ji hlídají bezpečnostní kamery.
Prostor kolem lavičky se vzápětí stal centrem dění pro svobodomyslné Chebany. V polovině srpna se zde konala akce na podporu svobodného Běloruska, a to ještě dříve než podobná akce v Praze. A přitom stačilo postavit ven štafle a stoleček v červeno-bílých barvách a připevnit sem ceduli s nápisem "Demokracii Bělorusku" a kartičky, kam lidé psali vzkazy na podporu demonstrantů. Pak Lucie s Jindřichem všechno nafotili na Facebook a přidali hashtagy v angličtině i běloruštině. Tím se o malé akci z konce republiky mohli dozvědět i sympatizanti běloruských protestů kdekoliv na světě.
V létě neuvěřili tvrzením vlády, že Česko koronavirus zdolalo, a dál pokračovali v šití a distribuci roušek. Za šicí stroj tu dostali i generála Petra Pavla. V září uspořádali besedu s rozhlasovým zpravodajem Davidem Jakšem o situaci na Tchaj-wanu a vyvěsili tchajwanskou vlajku.
Trochu sci-fi ve městě, které řeší složité problémy strukturálně postiženého regionu. A možná i jeden z limitů "kosích" akcí. Místní, kteří nemohou sehnat lékaře, marně hledají dobrou školu pro své dítě nebo nedokázali pomoci své babičce při infarktu, protože letecká záchranka sem doletí za více než půl hodiny, nemusí mít celkem pochopitelně porozumění pro podobné akce. Ostatně když město Cheb vyvěsilo na Facebooku fotky z odhalování lavičky Václava Havla, jakýsi občan k tomu poznamenal: "Poslední problém města je konečně vyřešen."
Recept na oživení Sudet
Svými osvětovými akcemi jsou v ospalém pohraničním maloměstě leckdy za podezřelé živly. "Spoustě lidí to vadí, ruší jim to takový ten 'klid na práci'," vypráví Jindřich Novák.
Třeba letošní pietu k Havlovým narozeninám 5. října sdílela facebooková skupina příznivců hnutí ANO s ironickým komentářem "Tohle už je trochu moc. Teď už snad zbývá, aby si před tím Havlem ještě klekli!" Šlo paradoxně právě o večer, kdy získali Cenu Via Bona. "No a tak jsme si večer po vyhlášení šli k portrétu Havla kleknout a fotku jsme nasdíleli s tím, že po četných dotazech pracujícího lidu jsme tedy poklekli," směje se Jindřich.
Někdy jsou slovní útoky ostřejší. "Občas mi lidé na sítě napíšou, že jsem fanatická kráva, krajní pravice nám zase napsala takové pěkné medailonky na svůj letáček, kde mě označila za 'chorý xenofilní mozek' a Jindřicha za 'člena havloidní multikulti sekty'," cituje pobaveně Lucie.
Na Facebook umísťují i fotky svých dobrovolníků a ti jsou pak aspoň odměněni veřejným společenským oceněním. Díky tomu v nich sílí pocit, že to přece jen má smysl. Navíc příště přijdou už i oni s vlastními nápady a ti, kteří je obdivovali, se třeba zapojí jako noví dobrovolníci. A ti, kteří se báli jen přijít, aby nebyli na maloměstě za blázny, na fotkách zjistí, že účastníci jsou úplně normální lidi, a příště dorazí také.
KOS tak "vyzobává" zdejší občany s velkým potenciálem, kreativitou i časem, kteří jen na začátku neměli dost odvahy. "Vidíme to jako jeden z možných receptů v Sudetech: rozhlodávat hrozně rigidní postoje našimi pidiakcemi a pidialby na sítích," říkají.
Někdy cítíme beznaděj
Někdy jim přijde probouzení "výspy" poněkud beznadějné a mají chuť se odtud také vystěhovat. Tak jako mnozí jiní, kteří už ztratili motivaci potýkat se s tak složitými podmínkami pro život. Jenže Jindřich, původem z Aše, a Lucie, původem z Plzně, později učitelka na ašském gymnáziu, se dnes již cítí jako chebští patrioti a bojují za pozvednutí města. "Ale občas se samozřejmě vloudí myšlenka, jestli neodejít," říká Jindřich.
Komunitní osvětové společenství navíc stojí na vratkých nohou: na nadšení dobrovolníků a velmi omezených financích. Budoucnost je tak velmi nejistá, ale kosáci právě rozjíždí dvouletý projekt "KOS roste" na posílení kapacit své organizace. Co to na západ republiky přinese, se teprve uvidí. Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů Evropského hospodářského prostoru a Norska.
"Moje taková sci-fi představa je, že sem k nám do kanceláře vtrhne filantrop a zvolá: 'Ty jo, dobře činíte! Ale už to nedělejte jako dobrovolníci, já vám věřím a chci vaši práci ocenit. Spočítejte mi, kolik potřebujete na rok prachů na dva plný úvazky, na nájem, na internet a realizaci šesti věcí ročně, a já vám to dám. A vy mi každý rok předložíte, co jste udělali'," líčí se smíchem Lucie. V koutku duše věří, že by jim k tomu mohla pomoci i Cena Via Bona, jež jim dala punc serióznosti a důvěryhodnosti.
Že jejich úsilí má smysl, ukazují nově vznikající iniciativy v regionu, které se částečně inspirovaly jejich akcemi. Zjistí si od nich, co všechno musí udělat a zařídit, a jdou do akce pod vlastní hlavičkou. Naposledy třeba iniciativa Chebsko za klima. "Kosáci nemohou pojmout všechny problém. Uspořádali jsme třeba Bazar pro planetu, abychom upozornili na téma klimatu, ale tahle platforma se mu může věnovat dlouhodobě. Tomu já tleskám a skáču radostí!" pochvaluje si Lucie Poláková. Nedávno ji zase kontaktovala paní z Tachova, že se o nich dozvěděla a chtěla by poradit, jak u nich posílit komunitní život a sousedskou spolupráci - že když to jde v Chebu, tak proč ne v Tachově.
Jak tedy přesvědčit českou veřejnost, že západ není zapadákov? "To musí přijet sem, aby viděli, že už tu nemáme jen prostitutky a sádrové trpaslíky, jak si mnozí myslí. Cheb je historické město roku 2015, a když Češi letos nemohli do zahraničí, přijeli i do Chebu a žasli, jak je to centrum krásné a kolem je spousta malebné přírody," dodává Lucie Poláková.
