S fungováním nadnárodního vydavatele stravenek máte osobní zkušenost. Jaká je?
Na trhu se zaměstnaneckými benefity, tedy i stravenkami, se pohybuji od roku 2012. Tehdy jsem nastoupil do společnosti Edenred na obchodní pozici specialista pro benefitní systémy, takzvané cafeterie. Měl jsem na starosti akvizici a následný prodej benefitního řešení pro korporátní klienty. Edenredu vděčím za své tenkrát získané zkušenosti. V roce 2015 jsem se rozhodl odejít do start-up společnosti SatisPoll, kde jsem působil jako jeden ze zakladatelů a zároveň jako obchodní ředitel karty Benefitka.
Předpokládám tedy, že za tu dobu jste získal představu o tom, jak velký vliv mají tito francouzští hráči na českém trhu.
Příspěvky na stravné dostává 1,7 milionu zaměstnanců, do toho počítáme kantýny a zařízení, které jsou provozovány přímo zaměstnavateli. Z toho 1,3 milionu lidí využívá pravidelně stravenky, ať už v papírové, či elektronické podobě. Pořád zde vidím velký potenciál, protože v Česku je kolem pěti milionů zaměstnanců. Velké stravenkářské firmy mají samozřejmě nejvýraznější vliv, trh benefitů je ale kvůli nim zkostnatělý. Velcí hráči na něm totiž jednoznačně profitují, a to se nám nelíbí. Příkladem je 130 milionů korun ročně v propadlých stravenkách. Navíc obchodní model, který stravenkové společnosti praktikují, platí české restaurace, a to formou provizí, které jsou navíc vyváděny mimo naši republiku.
O jak vysokých provizích se bavíme? Oficiální čísla a neoficiální informace "z trhu" se dost různí.
Ano, máte pravdu, ta čísla se různí. České restaurace mohou platit provizi od 3 do 7 procent. Hodnotu provize může ovlivnit několik faktorů, jedním z nich je například vyjednávací síla z pozice dané restaurace. V průměru je to okolo 4,9 procenta. Já v tom vidím velký problém. Z mého pohledu je to špatně, protože velcí stravenkoví hráči takto participují na výdělku českých restaurací. Navíc je to nekomfortní jak pro restaurace, tak pro uživatele stravenek nebo stravenkových karet.
Proč pro uživatele stravenek?
Stravenkové karty nejsou přijímány automaticky, pokud se v restauraci nachází platební terminál. Tím důvodem je právě již zmíněná provize. Pokud restaurace disponuje platebním terminálem, musí vydavatel stravenek nejprve s restaurací podepsat smlouvu, kde je také uvedena výše provize, a poté zavést platební terminál do své akceptační sítě. Navíc se stává, že se terminál v průběhu provozu poškodí a je vyměněn za nový. V takovém případě se stravenkovou kartou nezaplatíte do doby, než je opět přidám do akceptační sítě. Celý proces je zdlouhavý. A jsou další nevýhody. Po 15 měsících prostředky uživatelů ze stravenkové karty propadnou, nepříjemný je také denní limit. Uživatelé si také musí hlídat seznam restaurací, které jsou v akceptační síti.
Když to dáte dohromady, nejsou stravenky od velkých společností takovou službou, která by měla mít hodnotu provizí, jenž si francouzští hráči berou od restaurací. Ti navíc také parazitují na české legislativě.
Jak to myslíte - parazitují?
Tak například nikde se v zákoně nehovoří o denním limitu nebo časovém omezení platnosti stravenek. Přesto tyto limity stravenkové společnosti zavedly. Není k tomu však jediný důvod. Je to pouze jejich výmysl, který vytváří nekomfortní prostředí pro zaměstnance. S obchodním modelem a nastavením stravenek francouzských hráčů dlouhodobě nesouhlasíme. Proto jsme vyvinuli kartu LemonPay, pomocí které chceme změnit celý koncept vnímání stravenek. Nabízíme kartu, která se chová jako klasická platební - je možné s ní platit všude tam, kde je platební terminál, bez nesmyslných limitů a platnosti prostředků.
Nakolik zásadní jsou tedy pro francouzské stravenkové firmy příjmy z provizí od českých restaurací?
Jsou to pro ně zásadní příjmy. A přitom se tváří, jak zde zachraňují české pohostinství. Dokonce jsou v dnešní době schopni nabídnout zaměstnavatelům, kteří ještě stravenky nemají, zápornou provizi. Tím se je snaží přesvědčit o rychlém zavedení stravenek.
Byť jsou příjmy z restaurací hlavním zdrojem, nemusí být tato provize jediná. Ta další je doplňková provize, nebo alespoň jsem ji takto nazval. A tuhle provizi zaplatí stravenkovým společnostem hlavně menší zaměstnavatelé, většinou do 100 zaměstnanců, a pohybuje se v průměru okolo 0,9 procenta. Naopak velké společnosti tuhle provizi většinou neplatí. To znamená, že celý tento obchodní model včetně záporných provizí dotují hlavně české restaurace.
Na druhou stranu se dá namítnout, že nejde o charitu. Cílem každého obchodního modelu je zisk. Váš start-up jistě rovněž nenabízí své služby jen z dobré vůle.
Náš obchodní model není postaven na provizním systému. Ten jsme zavrhli již na samém začátku vývoje, protože nám prostě přišel nekoncepční. Pro klienty máme připravený měsíční tarif za správu karet, který je rozdělen podle velikosti zaměstnavatele, plus si účtujeme měsíční paušál za každou vydanou kartu. S restauracemi nesepisujeme žádné smlouvy o provizním nastavení. Díky této strategii jsme schopní okamžitě zavést každou novou restauraci do naší akceptační sítě, bez nutnosti ji jakkoli zatěžovat administrativou. Navíc prostředky na LemonPay kartě nepropadají, díky tomu si nevytváříme jakýsi pasivní příjem, jako to dělají francouzské stravenkové společnosti.
Co se teď podle vás odehrává na českém trhu během debat o zavedení stravenkového paušálu?
Je jasné, že se francoužští hráči cítí být stravovacím paušálem ohroženi, a tak bijí na poplach společně s několika vybranými českými restauracemi. Jejich průzkumy však nemají z našeho pohledu takovou hodnotu, vnímáme je jako účelové. Vlastně je to z jejich pohledu pochopitelný postup, tedy za každou cenu zachránit svůj obchodní model. Náš pohled je však zcela odlišný. Pokud zde má být prostor pro nové služby nebo zefektivnění stávajících služeb, musí přijít změna. Tím je právě stravenkový paušál a my jej jednoznačně podporujeme.
Vydavatelé stravenek v souvislosti se zavedením paušálu argumentují obavou, že zaměstnanci s hotovostí v kapse přestanou jíst teplá jídla v jídelnách a restauracích a raději budou nakupovat levné jídlo, alkohol a tabák v supermarketech, což jim zdravotně přitíží…
Podobný argument slýchávám velmi často a musím se pousmát. Lidé se přece umí rozhodnout sami o tom, co budou jíst. Navíc i dnes mohou lidé se stravenkami chodit například do restaurací rychlého občerstvení. Jídlo z fast foodu je podle průzkumů jednou z nejčastějších příčin obezity a s ní spojeným zhoršením zdraví. Jak se správně stravovat, by mělo být součástí dlouhodobé osvěty, například ze strany státu nebo zaměstnavatelů. Se stravenkovým paušálem to nemá nic společného.
Ti, kteří dnes za stravenky chodí do supermarketů nebo do restaurací, svůj návyk nezmění. Celý tento "nesmysl" je zasazený do kontextu boje o zachování aktuálního nastavení. Z mého pohledu je důležitější se soustředit na kvalitnější služby, které bude možné klientům po zavedení stravenkového paušálu nabídnout jako alternativu.
Přitom nedávno se obchodní řetězec Lidl domluvil se stravenkáři Sodexo na akceptování jejich stravenek. Šlo by namítnout, že zatímco ještě nedávno tito stravenkáři "levnější stravování" v supermarketech kritizovali, teď s obchodníky uzavírají byznys.
S tímto jsme počítali a není to pro nás žádné překvapení. V případě, že bude schválen stravenkový paušál, budou společnosti jako Sodexo potřebovat posílit svoji pozici v oblasti akceptační sítě, především u supermarketů.
Takže o co teď jde francouzským hráčům v první řadě?
Z mého pohledu jde jednoznačně o zachování stávajícího systému a pokud možno o vytlačení nových hráčů z trhu. Přirovnal bych to k syndromu pražských taxikářů, kdy oni přece nejlépe vědí, jak se to dělá. Je však potřeba zamyslet se nad využitelností celého stravenkového řešení a maximálního komfortu nejen pro restaurace, ale také zaměstnavatele a jejich zaměstnance. Je to komplexní cílové vnímání, kde nesmí platit pravidlo: "Vlk se nažral a koza zůstala celá". Francouzské stravenkové společnosti budou svůj model po pětadvaceti letech jen těžko významně měnit. Jsou vázány na již zmiňované provize z restaurací a akceptační sítě.
