Pohledem analytika - Růst cen akcií na světových trzích z posledních měsíců, společně s postupně se zlepšujícími makroekonomickými ukazateli všude na světě, začal v poslední době navozovat dojem, že to nejhorší z finanční krize již máme za sebou.
Ačkoliv nikdo neočekává návrat k závratné prosperitě, mírný růst a stabilizace situace do dalších let by měly být přeci jen realitou. Za to vše pak údajně můžeme vděčit dvěma faktorům. Štědrým vládám, které i v takto problematické době nepřestaly utrácet, a zejména centrálním bankám, které nás před hrozivými následky krize dokázaly uchránit dalším štědrým monetárním impulsem. Jinými slovy: To, co nám z krize pomáhá ven, je přesně to, co nás do ní dostalo.
Situace v posledních několika měsících připomíná zvláštní dobu blahobytu. Sotva se největší světové ekonomiky dostaly z nejhlubších propadů HDP od druhé světové války, ceny akcií zamířily znovu prudce nahoru, banky (až na výjimky) začaly znovu vykazovat zisky, úrokové sazby jsou na svých rekordních minimech a centrální banky nevídaným tempem pumpují nové peníze do ekonomiky, aby hned druhým dechem ujišťovaly, že žádná inflační rizika nehrozí. Do toho všeho jsou pak ceny dluhopisů nadále velmi vysoké, takže požadovaný výnos zůstává nízký a vlády všude na světě mohou poměrně levně financovat své obří státní deficity. Zdá se proto, že se náhle objevilo obrovské množství nových zdrojů, kterých byl přitom ještě před rokem žalostný nedostatek.
Původcem těchto záhadných zdrojů je měnová politika centrálních bank, které jejím rozvolněním dokázaly znovu přesvědčit trh, že potřebného kapitálu je stále dostatek. Oním kapitálem by měly být dodatečné peníze, které jsou pumpovány na trh, a to buď nepřímo, prostřednictvím úvěrové expanze bankovního sektoru, nebo přímo, monetizací vládního dluhu. Obhájci tohoto postupu tak vycházejí z předpokladu, že kritický nedostatek kapitálu, který nestačil k udržení již rozběhnutých investic a který stál na počátku této krize, lze eliminovat pomocí monetární expanze. Podle nich to tedy nejsou práce a úspory, které by měly být zdrojem kapitálu a následným krytím investic, ale naopak nově vytvořené peníze.
Naivní předpoklad
Naivita tohoto předpokladu, který je dogmatem současné moderní ekonomie, musí být zřejmá každému již na první pohled. Pokud by bylo možné vytvářet kapitál pouze na základě zvyšování peněžní nabídky, nebylo by třeba pracovat a všichni by žili v blahobytu. I přesto se však v poslední době zdá, že tato strategie začíná fungovat.
Jak je to možné? I když centrální banky nemohou zvyšovat bohatství ve společnosti, to, co mohou a umějí velmi dobře, je toto bohatství přerozdělovat. Zvyšování peněžní nabídky je totiž velmi žádoucí pro ty, kteří se k novým penězům mohou dostat nejrychleji, popřípadě pro ty, kteří vlastní statky, o které je díky zvýšení peněžní nabídky největší zájem, a jejich cena proto roste nejdříve. Zatímco ti profitují z toho, že většina cen v ekonomice ještě nestačila reagovat růstem, všichni ostatní, kteří se k novým penězům dostanou později, již na růst cen doplácejí. Bohatství (kapitál) jedněch se tak přesouvá do kapes druhým, a to prostřednictvím inflace.
Těmi, kteří z měnové politiky těží nejvíce, jsou samozřejmě finanční instituce a vlády. Zatímco vlády mohou díky nim nadále udržovat bez výraznějších změn (jak kde, samozřejmě) nabobtnalé veřejné výdaje a nejsou tak nuceny k nepopulárním škrtům, banky pomocí těchto peněz dostávají prostor a čas k rekapitalizaci a spravení svých děsivých bilancí. Špatná a v minulém roce ještě téměř bezcenná aktiva totiž díky zvýšené koncentraci likvidity v bankovním sektoru znovu získávají na ceně. Jsou to právě ceny finančních aktiv (akcie, dluhopisy apod.), které budou v ekonomice růst vždy ihned poté, co nové peníze obdrží nejprve banky a finanční instituce. Pokud by tyto peníze dostali nejdříve například zemědělci, pravděpodobně ihned porostou ceny zemědělské techniky, a ceny finančních aktiv až daleko později.
Připravte se na inflaci
Postupem času, kdy nové peníze prosakují do ekonomiky, se však začnou zvyšovat i ostatní ceny. Nejdříve to budou ty, které mají k finančním aktivům nejblíže, například ceny nemovitostí a komodit, posléze pak ceny běžného spotřebitelského zboží. To již domácnosti ale začnou zjišťovat, že si ze svých úspor mohou koupit daleko méně než dříve a že také jejich mzda je reálně o něco nižší, než byla ještě před několika měsíci. Právě tyto domácnosti tak ponesou náklady inflace. Právě z jejich kapes je financována postupná rekapitalizace bank a nezodpovědná vládní fiskální politika. Inflace je totiž daleko elegantnější způsob, jak získat nové zdroje bez toho, aniž by muselo dojít k nepopulárnímu zvýšení daní.
Zdroje, které by domácnosti dokázaly využít podstatně lépe v rámci svých spotřebitelských preferencí, jsou tak transformovány k financování neživotaschopných investic, které by za normálních okolností již dávno zanikly. Zbytky volného kapitálu jsou proto dále převáděny ne k investicím, které reflektují poptávku spotřebitelů a které mohou nejvíce přispět k růstu blahobytu ve společnosti, ale k těm, jejichž udržení považuje za důležité vláda a centrální banky.
Na konci tohoto procesu může stát vše, jen ne prosperující ekonomika. Co hůře, v momentě, kdy se růst cen začne projevovat také ve vývoji CPI, centrální banky budou nuceny začít opět zvyšovat úrokové sazby. Ve chvíli, kdy budou sazby znovu vyšší, velká většina investic, které byly spuštěny na základě umělého snížení sazeb až téměř k nule, se znovu ukáže jako neživotaschopná a banky budou čelit stejným problémům jako v polovině minulého roku.
Růst cen akcií, postupná stabilizace makroekonomických dat a návrat důvěry na trhy tak v žádném případě neznamenají, že máme to nejhorší za sebou. Pouze se z jednoho večírku přesunujeme na druhý a bolestné vystřízlivění odkládáme do budoucna. To vše po vzoru Lorda Keynese, podle něhož jsme přeci v dlouhém období stejně všichni mrtví.
| Jaroslav Brychta autor je analytikem společnosti X-Trade Brokers |
