Rozhovor - Unie hledá novou identitu a zvažuje další rozšiřování. Stále je to ale společenství, kterého bychom si měli vážit. Myslí si to Barbara Lippertová, zástupkyně ředitele berlínského Ústavu pro evropskou politiku. V Praze tento týden debatovala na konferenci o sousedské politice, pořádané Ústavem mezinárodních vztahů.
Berlín by měl do konce června oznámit, co dál s euroústavou. Prezident Václav Klaus se po setkání s kancléřkou Angelou Merkelovou nechal slyšet, že prý Německo dobře rozumí českým obavám. Nehrozí, že nakonec žádný kompromis o ústavní smlouvě nevznikne?
Státy, které s ratifikací ještě vůbec nezačaly, tedy například Česko, by měly s nějakým kompromisem přijít. Je opravdu důležité, aby nekladly jen požadavky.
Barbara Lippertová
- nar. 1962
- vystudovala politologii a slavistiku na univerzitách v Bonnu a Berlíně
- specializuje se na rozšiřování Unie a střední Evropu
- přednáší na Humboldtově univerzitě v Berlíně
Nicméně berlínská deklarace je obecně chápána jako přihlášení se k základům ústavní smlouvy. Tedy nikoliv jako například nicejská smlouva, jak by si mnozí přáli.
ČTĚTE VÍCE: Klaus večeřel s Merkelovou. Německo pochopilo, řekl
Takže nehrozí, že by ústava zůstala u ledu?
Plán Berlína zůstává stejný: nejpozději do voleb do Evropského parlamentu v roce 2009 by lidé měli vědět, co dál s Evropou. Nicméně samotný text poopravené ústavy by měl být hotový do letošních Vánoc. Zbývajících patnáct měsíců chceme věnovat ratifikaci.
ČTĚTE VÍCE: Merkelová ustupuje, navrhuje škrtnout slovo ústava
Nakolik se lze dohodnout na sdílených hodnotách? Například Praha i Londýn protestují proti sociální chartě, která by v euroústavě definovala základní práva občanů EU.
Společné ideje nelze Unii vnutit. Přeci jen má EU téměř dvojnásobný počet členů, než měla před rokem 1990. Je však třeba zachovat pocit politické sounáležitosti. Ten byl sice v Unii vždy kontroverzní, ale pomáhal vystupovat navenek jednotně. Současně ale nesmí být převálcovány národní identity. Prvním dokumentem k politické identitě sedmadvacetičlenné Unie je právě berlínská deklarace.
Evropu pro všechny asi už nikdy nestvoříme, ale všichni by ji měli ocenit jako systém, který umožňuje zachovat kvalitu života, vytvořit ekonomickou prosperitu a současně mít silnější hlas navenek.
Unie se může přetížit
Potřebuje vůbec EU další rozšiřování? Mnozí kritici říkají, že dobré sousedské vztahy by byly lepší.
V současné době máme dva vážné kandidáty - Turecko a Chorvatsko, dobré vyhlídky mají také země západního Balkánu. Nemyslím si, že by z toho EU slevila.
Pak jsou tu země, které by do Unie rády vstoupily, ale Brusel jim nedal odpovídající nabídku. Přetížení Unie je totiž opravdové riziko. Právě proto potřebujeme dobrou sousedskou politiku, z níž by profitovala Unie i okolní státy. Zbavme se obsese členství a nečlenství a zaměřme se na spolupráci, protože ta může být dokonce i výhodnější.
Co si myslíte o myšlence privilegovaného partnerství pro Turecko, kterou stále ještě razí německá CDU? Nebylo by partnerství nakonec jistější?
Ten pojem je mrtvý, i když myšlenka žije dál. Myslím, že Unie si bude pozvolna uvědomovat výhody tureckého členství. Turecko v EU jistě naprosto změní zahraničněpolitickou pozici Unie a její vyjednávací pozice.
Na Rusku se EU neshodne
Unie hledá svou novou východní politiku. Jakou roli může sehrát Česko při hledání pozice vůči Ukrajině a Rusku?
Strategické partnerství s Ruskem je často vnímáno jako nebezpečné, jiní by ho zase hned přijali. Politiku vztahu k východním sousedům proto nesmí definovat jen Německo a Francie, ale také nové členské státy.
Zejména Češi mají dobrou pozici, protože se vůči Rusku nepokoušejí o politiku zadržování, kterou prosazují Poláci.
