Stát nesmí být trapný a slovíčkařit. Odškodnění má být kompromis, říká právník Balík

Alžběta Vejvodová, vedoucí magazínu Právní rádce
11. 4. 2020 19:08
Sílí hlasy pochybující o legitimitě vyhlášení nouzového stavu a dalších kroků, které vláda dělá v boji s koronavirem. Na chování vlády už míří správní žaloba i ústavní stížnost. Kudy by se mohly ubírat úvahy soudců naznačuje v rozhovoru Stanislav Balík, bývalý soudce Ústavního soudu a nynější děkan Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni.
Stanislav Balík, bývalý soudce Ústavního soudu a nynější děkan Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni.
Stanislav Balík, bývalý soudce Ústavního soudu a nynější děkan Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni. | Foto: Lukáš Bíba

Právníci poukazují na chyby ve vyhlášení nouzového stavu. Ten měl podle nich mimo jiné obsahovat přesný výčet práv, která vláda hodlá omezit. Senát se ve svém usnesení pustil přímo do premiéra a prohlásil, že nepostupoval v souladu s právním řádem a včas například neaktivoval Ústřední krizový štáb.

Podezření ze zneužití moci vyvolávají i další rozhodnutí vlády, například to, kterým změnila zákon, podle nějž byl nouzový stav vyhlášen.

Jak přiznala i ministryně financí Alena Schillerová, šlo o účelový krok, aby kabinet znemožnil podnikatelům žádat po státu odškodnění za uzavření jejich obchodů, restaurací a provozoven. Podnikatele, kteří by se chtěli odškodnění domáhat, dokonce označila za "černé pasažéry".

Na chování vlády a jejích členů už míří správní žaloba i ústavní stížnost. Na pravomocné rozhodnutí soudů si ale Česko bude muset počkat týdny, možná i měsíce. Přesto jde jejich rozhodnutí na základě minulých rozsudků a zažitých pravidel do značné míry předvídat.

Jak hodnotíte vyhlášení nouzového stavu? Udělala v něm vláda skutečně chyby?

V řadě případů by se postupu vlády daly vytýkat chyby. Při hodnocení je ale potřeba se vždy vžít do atmosféry doby, v níž bylo rozhodnutí přijato. A řekněme si při zdravém rozumu, že to není rutinní záležitost, kterou by vláda řešila zcela standardně každou chvíli. Epidemie tohoto rozsahu je nová věc.

Z tohoto hlediska bych si položil otázku, jestli ta pochybení, kterých se vláda nebo premiér dopustili, byla tak zásadní. Každý začátečník může udělat chybu. A je potřeba se podívat na výsledek. Je to stejné, jako když Ústavní soud někdy nezruší rozhodnutí obecného soudu, ačkoliv v něm najde pochybení.

Konstatuje, že tam sice byla, ale nemají takovou intenzitu, aby omezila právo na spravedlivý proces, aby ovlivnila výsledek soudního řízení. Obecný soud pokárá, ale jeho rozhodnutí nezruší. Nad chybami ve vyhlášení nouzového stavu se dá mávnout rukou. Do času před vyhlášením nouzového stavu se beztak nelze vrátit. Spíš se snažím vybírat si to, co kritiku zaslouží.

Jestli to tedy chápu správně, tak i když se chyby, na něž poukazuje například Senát, skutečně staly, legitimitu nouzového stavu to nijak nesnižuje?

Přesně tak. Chyby tam jsou, všichni je tam nacházejí, ale nemyslím si, že by to mělo vést k rozhodnutí o zrušení vyhlášení nouzového stavu. Ale vedle právní stránky je tu ještě politická odpovědnost, která by se z toho měla zpětně vyvodit. Žijeme přece v demokracii. Měla by tu tedy být rozvinutá politická kultura.

Kompletní vydání týdeníku Ekonom si můžete přečíst on-line:

ekonom titulka

Říkáte, že se snažíte vybírat to, co si kritiku zaslouží. Co to tedy podle vás v současné době je?

Jak přibývá čas, kdy žijeme v této situaci, sleduji jistou nekoncepčnost. To je myslím ta největší chyba toho všeho. Vláda, ministři vyhlásí nějaké rozhodnutí, pak zjistí, že to tak nejde, tak vyhlásí něco jiného.

Když to vezmu například z hlediska školství, které teď jako děkan právnické fakulty hodně sleduji, tak si říkám, že kdybychom se dohodli, že prvních 14 dnů se budeme chovat, jako by byly prázdniny, a pak stanovíme nějaký koncepční postup, který bude prodiskutovaný s odborníky, bylo by to lepší. Když postupujeme netrpělivě krok za krokem jen podle toho, co koho zrovna napadne, a za nějaký čas to zase měníme, zbytečně vzniká nejistota.

Je to stejné i ve vztahu k byznysu?

Ano. Nejprve vláda vyhlásí, že podnikatelé budou dostávat 15 tisíc měsíčně za dobu, kdy nemohou vykonávat svou činnost. Pak se řekne, že by na to stát neměl peníze. Pak se hledá způsob, jak najít nějakou obezličku, aby se nemuselo plnit. V mezidobí si všichni vytvoří určitá očekávání pomoci.

Posléze se jim slíbeného nedostane, což vede ke skepsi a rozpoutá to mediální válku. Kdyby vláda dvakrát měřila a jednou řezala, tak by to bylo lepší. Řadu věcí není potřeba řešit hned. Je potřeba mít nějakou vizi, koncepci, zvlášť pro oblast ekonomiky.

Pokud byste tedy jako soudce posuzoval správní nebo ústavní žalobu, které teď na nouzový stav míří, jak byste je hodnotil?

Důležitou roli při posuzování takových žalob hraje právo na život. Beru v úvahu i pravidlo, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Když při testu proporcionality, který by si měl každý soudce udělat, postavím právo na život vedle čehokoliv dalšího, v podstatě si řeknu, že právo na život je těžká váha. Je důležitější než ostatní práva, než peníze.

Právo na život je v tomto případě v podstatě i veřejným zájmem. Nejde jenom o můj život, o který mám pečovat. Pokud se nebudu chovat zodpovědně, mohu ohrozit i životy druhých. Nejen své rodiny a nejbližších, ale v podstatě celé společnosti.

Kam až může stát zajít s ochranou takového veřejného zájmu? Teď už jeho jménem zasahuje i do vztahů, které jsou čistě soukromoprávní, například zastavování exekucí nebo pronájmy bytů, kde chce ministerstvo pro místní rozvoj umožnit nájemníkům, aby až rok neplatili nájemné. Je tam pořád veřejný zájem tak silný, aby stát mohl takovým způsobem vstupovat do vztahů založených smlouvou mezi lidmi a firmami?

Máte pravdu, toto už není právo na život, to už jsou hospodářská a sociální práva. Typickým příkladem chyby, kdy stát má tendenci vybočit z toho, co je přijatelné, je plán ministerstva pro místní rozvoj zastavit povinnost platby nájemného a odložit jeho splatnost na delší dobu, znemožnit podání výpovědi.

To je čistě soukromoprávní vztah. Řada nájemníků je na home officu, ošetřovném, dovolené, mají překážku v práci, peníze dostávají. Je jen malá část těch, kteří skutečně nebudou mít na placení nájemného. Jejich situace by se dala vyřešit i podle stávající právní úpravy. Pokud by pronajímatel dal nájemci výpověď pro neplacení nájemného a rozběhl by se soudní spor o neplatnost výpovědi, ve kterém by nájemce doložil soudu, že přes veškerou snahu nemohl platit nájem a jen co mohl znovu začít pracovat, hned začal svůj dluh splácet, tak takovou výpověď z nájmu by soud z pohledu dobrých mravů jistě neuznal za platnou. Pronajímatel by neuspěl.

Navíc společnost je také prodchnutá solidaritou. V řadě případů se nájemce s pronajímatelem domluví sami a nepotřebují na to právní úpravu. Jinými slovy nájmy jsou přesně ta věc, kterou kdyby teď vláda neřešila, tak by se nic zásadního nestalo.

Nicméně vláda to řeší. Čím to podle vás je?

Vidím v tom plány politického rázu, protože je víc nájemců než pronajímatelů, tedy je to podstatně větší voličská skupina.

Před dvěma týdny vláda ze dne na den změnila nařízení o uzavření provozoven. Zatímco původně bylo vydáno podle krizového zákona, teď jde o nařízení ministerstva zdravotnictví podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Členové vlády se netají tím, že změnu udělali proto, aby podnikatelé nemohli za uzavření svých obchodů, restaurací a dalších provozoven žádat odškodnění. Jak takový postup vlády hodnotíte?

Takto by se vláda chovat neměla. Z mého pohledu udělala úhybný manévr, aby se vyhnula objektivní odpovědnosti podle krizového zákona, v němž je jasně dáno, že se mají podnikatelé, jejichž provozovny byly zavřené, odškodnit. Vadí mi na tom, že se stát chová jako dlužník, který se snaží vyhnout plnění a využívá k tomu nejrůznější kličky a způsoby, jak něco obejít.

Takto se právní stát nechová, právo tu není na to, aby chránilo stát. Ale právo je ve státě především na to, aby chránilo práva občanů. Každý ví, že státní pokladna není bezedná a stát nemůže zaplatit všechno. Kdybychom se na to zase podívali pohledem proporcionality, tak by se řeklo ano, podle toho zákona tady je nárok, ale ten je reálně neuspokojitelný.

Bylo by to podobné jako v případě nálezu Ústavního soudu ve věci soudcovských platů. Soud tehdy řekl, že nárok na zvýšení by soudci měli, ale je potřeba brát ohled na státní rozpočet. V případě odškodnění podnikatelů by tedy vláda měla vyhlásit, že odpovědnost státu tu je, ale podnikatelé nemohou počítat s tím, že dostanou úplně všechno. Budeme hledat nějaký kompromis, který by stát neuvrhl do bankrotu.

Říkáte, že právo nemá chránit stát, ale občany. Dalo by se tedy říct, že změnou zákona, podle nějž byl vyhlášen nouzový stav, vláda zneužila právo?

Obcházení účelu zákona je tam zcela evidentní. Lidé měli legitimní očekávání, byla tu dána práva, a změnou zákona, podle nějž byl nouzový stav vyhlášen, se to změnilo. Kdyby se to ale dostalo k soudu, jedna věc je odsoudit dlužníka, druhá věc pak také přihlédnout k jeho majetkové situaci. V soukromoprávních sporech to bývá tak, že soud například řekne: dluh se nebude platit do 15 dnů, ale do dvou let v pravidelných měsíčních splátkách.

V případě odškodnění podnikatelů by to soudy mohly řešit podobně. Když ale odhlédneme od ekonomiky, takové chování státu, kterého jsme nyní svědky, dává především špatný vzor společnosti. Pokud se takto projevuje politická reprezentace, tak ten, kdo ji pozoruje, si může říct, když se takto chová politický reprezentant, tak to asi znamená, že se to může nebo že je to důstojné, já se tedy budu taky takto chovat. Může se to tak přenést do běžných lidských vztahů a to by potom mohlo společnost demoralizovat. To je největší nebezpečí, které vidím.

A fakticky: Pomohla státu ta klička se změnou zákona? Skutečně podle vás vyloučila možnost žádat náhradu škody, protože ji zákon o ochraně zdraví nezná?

Nejprve to bylo vyhlášeno podle krizového zákona, podle toho podnikatel uzavřel provozovnu. I když poté došlo ke změně použitého právního předpisu, tak se vlastně nic nezměnilo na faktickém stavu. Tedy podnikatel má pořád zavřeno. Když zavřel podle krizového zákona, tak legitimně očekával, že za to dostane náhradu. Před soudem bych argumentoval asi tím, že ta změna aplikovaného zákona byla vyhlášena na základě nějakého paktu, že to vydal někdo, kdo k tomu neměl pravomoc.

Proti komu by měly takové žaloby na odškodnění směřovat? Proti vládě, ministerstvu vnitra nebo zdravotnictví?

Primárně tomu, kdo by měl za vzniklou škodu odpovídat, tím je Česká republika. Za ni asi bude někdo jednat. Když označí žalobce Českou republiku a netrefí se do orgánu, který za ni bude jednat, tak by to nejspíš soud vzal tak, že pasivní legitimace je dána u České republiky, a s tím, kdo za ni bude jednat, by se už procesně vypořádal. A kdyby náhodou chtěl ty žaloby poodmítat, pořád tu bude dostatek času, aby je lidé před uplynutím promlčecí doby podali znovu. Pro stát bude obtížné vysmeknout se z nich.

Nicméně ministerstvo vnitra tvrdí, že nárok na odškodnění není ani podle krizového zákona, tedy ani za ty první dny od uzavření provozoven. Protože podle jeho výkladu byl zákon o krizovém řízení reakcí na povodně v roce 1997, a měl tak hradit pouze škody způsobené tím, že v rámci zabránění škodám stát například zabaví techniku potřebnou na stavbu hráze či zbourá most. Jak to hodnotíte?

Když se krizový zákon přijímal, skutečně nikdo neočekával, že nastane situace, jakou máme dnes. Z toho důvodu já svým způsobem chápu, že se stát nechce rozdat a dostat se do rozpočtového propadu na hranici státního bankrotu. Je jasné, že těch, kteří budou natahovat ruce, bude velké množství. Bylo by ale rozumné, kdyby se našla nějaká kompromisní cesta. Kdybych měl stát jako advokát zastupovat, tak bych mu řekl, že se nesmíme chovat trapně, nesmíme slovíčkařit.

Pojďme odpovědnost státu učinit nespornou a pojďme se bavit o tom, kolik je rozumné platit. Představa, že stát striktně řekne − ten zákon se na tuto situaci nevztahuje, nemůže vést k ničemu jinému, než že si protistrana řekne: A just to dám k soudu. Takové chování může zbytečně vyvolat rozpolcení společnosti, sociální napětí.

Jaké ponaučení bychom si měli ze současné situace vzít? Měly by se třeba změnit zákony, aby politici v budoucnu v podobných krizích měli jasnější návod, jak postupovat?

Všechno se nedá řešit jenom zákonem. Minimálně v těch generacích, které epidemii a nouzový stav dnes zažívají, zůstane hluboká zkušenost. Společnost bude na podobné krize v budoucnu připravená a bude ji překvapovat méně věcí. Měli bychom se naučit, že některé věci je vhodné tolerantně přehlédnout, nebýt puntičkářem, i to je v zájmu fungování společnosti.

Demokracie není samoúčelná. Ta je tu proto, aby společnost fungovala, aby žila, aby se posunula dál, aby se nenakazila vnitřní nenávistí. O to jde. Doporučil bych tedy především, abychom byli trpěliví, spravedliví a tolerantní. To platí na obou stranách.

Stanislav Balík

Je český právník a historik. V letech 2004 až 2014 byl soudcem Ústavního soudu. Přednáší na Fakultě právnické Západočeské univerzity v Plzni, Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a na vysoké škole CEVRO Institut. Od letošního ledna je děkanem plzeňských práv. Má také zkušenosti z podnikového práva a advokacie.

 

Právě se děje

před 3 hodinami

USA přestanou Hongkongu připisovat zvláštní status, budou s ním jednat jako se zbytkem pevninské Číny

USA přestanou připisovat Hongkongu zvláštní status a budou s touto poloautonomní čínskou provincií nově jednat jako se zbytkem pevninské Číny. Exekutivním příkazem to nařídil prezident Donald Trump v reakci na přijetí nového bezpečnostního zákona pro Hongkong, který prosadil Peking. Trump rovněž podepsal zákon, jež uvaluje sankce proti bankám, jež spolupracují s čínskými představiteli, kteří se podíleli na přijetí a uskutečňování tohoto kontroverzního zákona.

Zdroj: ČTK
Další zprávy