reklama
 
 

Vojáky nahrazují roboti. Necháme je rozhodovat o smrti?

16. 10. 2011 17:00
Vize robotických armád ze sci-fi filmů jako je Terminátor se pomalu naplňují. Bezpilotní stroje dnes už dokáží fungovat zcela samostatně. Kdy necháme roboty rozhodovat i o zmáčknutí spouště?

Staly se noční můrou teroristů, zdecimovaly teroristickou síť Al-Káida a jejich počet a nasazení v akci roste geometrickou řadou. Řeč je o bezpilotních letounech, jejichž rakety naposledy v Jemenu okusil "Usáma internetu" Anvár al-Avlakí.

Není jedinou obětí strojů zabijáků, rakety vypálené strojem už v Pakistánu a Afghanitánum, Jemenu nebo Lybii zabily tisíce lidí. Pro amerického prezidenta Baracka Obamu se bezpilotní Predatory a Reapery staly nepostradatelnou zbraní.

S rostoucími investicemi do jejich vývoje roste také počet otázek s jejich použitím spojených. Například kdo by měl podobné zbraně použivat a jestli a kdy jim člověk dovolí samostatné rozhodování.

Manévry, které člověk nepřežije

Americká administrativa využívá bezpilotní stroje desetkát více, než vláda prezidenta George W. Bushe. Za jeho vlády vzlétl drone jednou za 40 dní, dnes jednou za čtyři dny.

O vypálení smrtící rakety z křídel automatizovaných zabijáků dnes rozhodují lidé, většinou piloti v řídících centrech v americké Nevadě. Ti každý den přicházejí do práce na vojenské základně a během své směny před několika monitory pronásledují a zabíjejí teroristy na druhé straně planety, v Afghánistánu, Pakistánu nebo třeba Jemenu či Libyi.

Výhody nasazování strojů namísto lidí v akci jsou zřejmé, minimalizují počty ztracených životů. Podle britského Economistu vzrostl počet vzletů amerických bezpilotních letounů do akce od roku 2005 o 1200 procent. Investice do automatizovaných bezpilotních strojů dostaly výjimku z rozpočtu americké armády a v blízké budoucnosti se jich nebudou týkat žádné škrty.

Jejich vývoj i použití je levnější, než v případě stíhaček řízených lidmi a také dolet bezpilotních letounů je několikanásobně delší. Díky malým rozměrům jsou drony efektivnější, těžko odhalitelné a se zvyšující se technologickou úrovní jsou schopné i manévrů, které by člověk v kokpitu nepřežil.

Bývalý americký ministr obrany Robert Gates se už před dvěma lety nechal slyšet, že nákladný vývoj stíhačky F-35 je možná posledním americkým projektem útočného letounu, řízeného člověkem.

Další krok: samostatné uvažování

Současné použití bezpilotních letounů je založené na nepřetržité komunikaci s řídícím centrem, která probíhá přes satelitní spojení. Kritici nasazování robotických zbraní proto upozorňují na riziko útoku na satelity. Bez spojení se satelitem musí stroje přejít do automatického módu, ve kterém jsou dnes schopny doletět zpět na základnu a přitom registrovat veškeré dění na zemi i ve vzduchu kolem sebe.

A je to právě autonomní rozhodování strojů, které je dalším logickým vývojovým krokem a současně jedním z nejtěžších rozhodnutí generálů a politiků. Když se minulý měsíc časopis Popular Science kladl otázku, kdy budeme schopni nechat rozhodování o útoku na samotných strojích, uzavřel svou analýzu jasně: Technologicky jsme toho schopni už dnes.

Ačkoliv stroje při svém bojovém nasazením vykazují menší chybovost, než lidští bojovníci, na svolení, aby bojové stroje mohly samostatně vyhodnocovat vojenské situace a potenciálně i zabíjet, si zcela určitě ještě nějakou dobu počkají.

Riziko síly bez mozku

Armádu sebesilnějších a technologicky vyspělých robotů je stále možné přeprogramovat nebo zcela vyřadit z provozu, pokud nad ní převezme kontrolu nepřítel. Jak reálné toto riziko je potvrdila samotná americká armáda, která minulý týden přiznala, že systém nevadského řídícího centra byl napaden neznámým virem.

Ten přímo z počítačů, kterými piloti bezpilotní letouny v bojových misích ovládají, archivoval jejich aktivitu. Tedy veškeré příkazy, které piloti do systému zadávají a jaké klávesy mačkají. "Snažíme se toho zbavit, ale stále se to vrací zpět," řekl serveru Wired armádní zdroj.

Další slabinu může představovat transfer dat mezi letadly a řídícím centrem. Wired uvádí příklad z roku 2009, kdy americká armáda našla v laptopech iráckých ozbrojenců hodiny videa, pořízeného bezpilotními Predatory a Reapery. Ty totiž pořízené video v reálném čase přenášejí do řídícího centra, ovšem nešifrované. K tomu, aby se mohli zmocnit vojenského videa, tak nepřátelům stačil software za 26 dolarů.

Další z problémů, které nasazování strojů přináší, je otázka odpovědnosti. Je za smrt člověka zabitého strojem odpovědný pilot, sedící tisíce kilometrů daleko, jeho generál nebo národní vláda? Aby nasazení robotů ve válce odpovídalo konvenčnímu boji, měla by bezpilotní stroje ovládat armáda.

Jen v Pakistánu v současnosti působí zhruba 30 bezpilotních letounů, řízených americkou tajnou službou CIA. Letouny řízené agenty CIA útočily v Pakistánu minimláně 230krát a podle listu Washington Post mají na svědomí přes 2000 mrtvých teroristů i civilistů.

Armáda neživých

Velmi efektivní zbraň, která USA pomohla zdecimovat teroristickou síť Al-Káida, má před sebou ještě celou řadu otazníků, zejména morálních a právních. Už dnes je ale zřejmé, že USA i další vyspělé armády se do budoucna chtějí na neživou armádu spoléhat.

To samozřejmě od základu změní podobu konvenční války. USA se ocitnou ve výhodě, protože ačkoliv vývoj autonomních bojových strojů už naplno rozjel Izrael, Itálie nebo Francie, Američané jsou zatím rozhodně nejdál.

Roboti přitom v budoucnu nebudou útočit jen ze vzduchu. V laboratořích Pentagonu existují prototypy pozemních bezpilotních strojů. Nejpopulárnější Predatory a silnější Reapery má brzy doplnit Global Hawk, průzkumné tryskové bezpilotní letadlo, které bez nutnosti tankovat přeletí z Ameriky do Austrálie.

Vládní agentura DARPA vyvíjí například miniaturní průzkumné roboty, kteří imitují zvířata a jsou schopni pohybovat se ve vodě i na suchu. Od miniaturních napodobenin ptáků nebo ještěrek, které dokáží lézt po zdech, až po roboty imitující pohyb lidí.

Tito "novodobí vojáci" mezi sebou budou schopni komunikovat a předávat si informace, které zvládnou i vyhodnotit a samostatně se rozhodovat. Otázkou je jen kdy - a jestli vůbec - jim to člověk dovolí.

autor: Jan Kovalík | 16. 10. 2011 17:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama