Mario a jeho přátelé roztáčejí na Nintedo Wii již osmou ze svých pařeb, nicméně chlast a drogy si musíte přitáhnout sami, oni v tomhle nejedou (prý jsou to hříčky pro dětičky), a že je to chyba, vám vysvětlí následující řádky.
Mario Party 8 nabízí v několika režimech v podstatě stejný systém, kdy se po různě stylizovaných hracích plánech pohybuje několik hráčů a snaží se udělat co možná nejvyšší skóre. Hra je tedy takovým značně upraveným Člověče, nezlob se, zasazeným do různých světů z dílny Nintenda, a hráč mlátí do kostek (místo házení musíte mávnout Wiimotem, aby postavička vyskočila a úderem zastavila rotující kostku) a využívá různých nástrah, aby na konci povstal na stupínku vítězů a dostal od pana mluvícího klobouka nějakou tu odměnu, třeba kredity na otevření dalších minihříček.
#hodnoceni
Jde tak o něco, co mixuje WarioWare: Smooth Moves nebo konkurenční EyeToy Play pro PlayStation 2. Musím však konstatovat, že v trochu horším provedení. Největším problémem je totiž tempo hry, které je značně pomalé a to nejen díky všemožným animacím nebo okecávačkám, jimiž se musíte proklikat, ale také neuvěřitelným podílem štěstěny na výsledku. Je sice pěkné, že je hra napínavá až do samotného konce, protože počet hvězdiček nebo mincí se může doslova změnit s jediným hodem kostkou, ale na výsledku se podílí až moc náhodných proměnných. Takže vás pěkně naštve, když na konci dostane metál soupeř, ačkoliv vy jste samotnou hru vyhráli. Jemu se však podařilo dupnout na různá políčka vícekrát a získat tak bonusové odměny, což je ještě o to horší, že to, kam šlápnete, prostě neovlivníte.
Jinak nabídka miniher je vcelku pestrá, byť narazíte na mnoho převzatých principů odjinud, které chtějí využít maximálně gyroskopického ovládání - ovládáte vznášedla, obkreslujete, bojujete, propichujete balónky, barvíte postavičky, zdobíte dort, střiháte šňůry atd. To však neznamená, že jsou všechny zábavné a mnohdy tak narazíte na nezáživné blbosti jako jsou například soubojové pasáže. Člověk má až pocit, že autoři dali do hry všechno, co napsali na papír, a nezamýšleli se nad zábavností, jen aby tam toho měli co nejvíc a herní redaktor pak mohl v recenzi napsat, že "nabídka miniher je vcelku pestrá". Povedlo se.
Graficky jde o standard, který nijak nevybočuje z průměru. Úsměvný je však fakt, že si hru můžete zahrát v širokoúhlém provedení, obě strany obrazovky jsou však oříznuty texturou, takže stále hrajete v poměru 4:3 a jediným místem, kdy si vychutnáte widescreen, je menu. Podobně je na tom i audio s minimem zvuků a časem trochu iritující hudební stopou, kterou si však můžete pustit jako bonus v implementovaném přehrávači. Jenom mi uniká, proč byste to dělali.
Stejně jako u podobných titulů, určuje míru zábavnosti počet přátel, se kterými jej hrajete, a i zde, když se sejdete v plné sestavě, si to můžete celkem užít. Musíte však dobře volit režimy, protože některá klání se mohou protáhnout až přes hodinu, což začne být opravdu nuda. Mario Party 8 tedy doporučujeme jen v tom případě, že už máte WarioWare dohraný a chcete za každou cenu zkusit další mejdanový titul. Pro jistotu si ale zábavnost pojistěte dobrým pitím, protože jen málokoho uspokojí italský instalatér nebo jeho bratr.
