Potvrdil to dnes svým rozsudkem Evropský soudní dvůr v Lucemburku.
O co jde? Německé daňové zákony totiž přiznávaly slevu na dani z dividend akcionářům společností sídlících v Německu, zatímco podílníci zahraničních firem tuto výhodu neměli.
Meilicke versus Německo
Příběh začal již v devadesátých letech.
Na základě tehdy účinné právní úpravy byla poplatníkům daně z příjmů s neomezenou daňovou povinností v Německu poskytována sleva na dani u dividend, které jim vyplatily německé společnosti.
Ne však na dividendy vyplacené společnostmi usazenými v jiných členských státech. Majitelé akcií těchto společností neměli tedy nárok využít mechanismu, který daňovým poplatníkům umožňuje od daně z příjmů odečíst tři sedminy z dividend.
A to se nelíbilo dědicům Heinze Meilickeho. Ten v letech 1995 až 1997 dostal dividendy od nizozemských a dánských společností, jejichž akcie vlastnil. O tři roky později, to už Meilicke zemřel, uplatnili jeho dědicové nárok na slevu u finančního úřadu v Bonnu. Ten jejich žádost zamítl a tak se obrátili na soud v Kolíně nad Rýnem.
A ten se obrátil s tak zvanou předběžnou otázku do Lucemburku.
Lucemburk rozhodl
Lucemburští sudí mají jasno: "Německá daňová právní úprava omezuje volný pohyb kapitálu," píše se ve zprávě o rozsudku.
Soudci v rozhodnutí také připomněli, že tato úprava znevýhodňuje poplatníky, kterým plynou dividendy ze zahraničí. A navíc také omezuje možnost zahraničních společností získat kapitál v Německu.
Soudní dvůr dále odmítl argumentaci v tom směru, že dotčená právní úprava je odůvodněna nezbytností zajistit soudržnost vnitrostátní daňové soustavy.
Německá vláda ve svém rozkladu žádala, aby soudci v případě, že shledají daný zákon závadným, alespoň omezili časově působnost takového rozsudku. Odvolávala se přitom na výraznou rozpočtovou zátěž.
Lucemburský tribunál to ale odmítl a v rozsudku připomněl, že takovou možnostz má jen vyjímečně a že toto není ten případ.
