Praha - Richard Burdett se snaží spojovat dva světy. Svět architektů, kteří kreslí design fyzického světa, a svět "těch druhých," politiků, investorů, sociálních skupin, plánovačů, obyvatel měst.
Protože jaký je vlastně vztah mezi těmi, kdo vytvářejí podobu světa, a mezi těmi, kdo v takovém světě musí žít a vyprojektovaný svět zakoušejí?
Podle profesora urbanistických studií z London School of Economics žádný takový vztah neexistuje, přestože se o něm i ty nejlepší mozky snaží přemýšlet. Na absenci tohoto vzájemného vztahu jsou podle Burdetta vinny obě strany, tedy architekti i sociální plánovači.
Pedagog prestižní londýnské školy by měl o praktických peripetiích provázejících vznik moderního městského prostoru vědět své. Nejen, že je autorem řady knih a studií o vztahu mezi společností, architekturou a urbanistikou, ale v letech 2001 až 2006 působil i jako poradce londýnského starosty pro architekturu. V letech 2006 - 2009 byl navíc šéfem poradců pro urbanismus a architekturu Olympijského Londýna 2012.
Nesnažte se vynalézt kolo
"Slyšel jsem", říká Richard Burdett, jenž si mezi dvojím usrknutím kávy položí řečnickou otázku, jestli se náhodou už i vnitřní Praha nestává pouhým shopping centrem, "že i v České republice řešíte, jak si poradit s řešením sociálních problémů, které vznikají v oblastech s těžkým průmyslem, anebo v oblastech, které průmysl naopak opustil."
Co s rozsáhlými bytovými, případně panelovými domy?
"To nejdůležitější, co bych poradil, je to, abyste si připusťili, že nejste sami. Kladete si praktické i filosofické otázky třicet let poté, co Detroit, Liverpool, Manchester nebo Barcelona řešily totéž. Takže vy máte fantastickou příležitost učit se od druhých. Vy nemusíte vynalézat kolo!"
Ale aby prý bylo jasno, podotýká Richard Burdett že, ani nejlepší architekt na světě neudělá město s přirozenými vztahy ze sídliště, kde je na poměrně malém prostoru padesát tisíc bytů.
"V takových případech jsou důležité čtyři věci," říká muž, jenž radil, jak postavit v chudém a zanedbaném východním Londýně olympijské město. Ony čtyři věci snad ani není třeba překládat: "design, density, diversity a use." (tak jen pro jistotu: design, zahuštění, rozmanitost, užitek).
Privatizace problém Prahy nevyřeší
Na připomínku, že v některých oblastech České republiky je otázka zdravého vývoje měst a čtvrtí spojována s otázkou vlastnictví, reaguje Richard Burdett úsměvem.
"Za Margaret Thatcherové se v sedmdesátých letech privatizovala třeba v Londýně celá řada domů a bytů. A jsou na tom lépe, než jiné? A jejich okolí? Těžko říct. Samozřejmě, že i na architektuře v takovém případě záleží. Každopádně, klíčová otázka v případech hromadných privatizací bytů vždycky zní: Kdo vlastní a spravuje společné prostory mezi privatizovanými byty? Málokdy se toto dilema podaří vyřešit ve prospěch onoho prostoru."
Znám příklady například z dánské Kodaně nebo dokonce i ze Spojených států, ze Seattlu, vzpomíná Burdett, kde soukromí vlastníci portfolií bytových domů dosahují mnohem většího pokroku v ekologizaci a v sociální udržitelnosti bydlení, než třeba municipality či stát. Tamní majitelé domů totiž pochopili, že se investice do udržitelnosti dlouhodobě vyplatí.
"Ostatně, dlouhodobé uvažování," říká londýnský profesor urbanistiky, "je klíč k ozdravění onoho vztahu mezi architektem a těmi, kdo v jeho výtvorech musí žít."
Potřebujeme investory, kterým to myslí dlouhodobě
Richard Burdett se tak v podstatě vrací na začátek našeho rozhovoru: "Je to vždycky politická, tedy klientská strana, kdo rozhoduje o tom, zda se postaví třeba pět tisíc nových bytů na okraji Prahy, anebo v mém případě, dvacet tisíc bytů v olympijském Londýně. Jenže, klade si investor nutné závažné otázky? Například, co se stane s novou výstavbou za třicet let? Jaký svět to vlastně tvoříme? Investora, který chce za pět let na bytech vydělat, a pak zmizet, delší horizont nezajímá."
A pokud jde o architekty? Není divu, že se muž s universitním zázemím obrací především ke kvalitě studia. "Ti, co jsou vzděláváni k tomu, aby vytvářeli fyzický svět - architekti, plánovači, dokonce i právníci - nemají nástroje k tomu, aby dopředu zjistili, co se stane s dítětem, půjde-li o chladné sobotě odpoledne kolem, a bude vystaveno tvaru, který vymysleli. Tvar může být avantgardní, moderní, obdivovaný, může mít skvělé proporce, a přece se v něm nemusí dát žít. Protože se bude vymykat správným zásadám urbanismu, protože bude ignorovat DNA zdravého města."
Bohužel, říká Richard Burdett, na školách architektury, které dobře znám, ve Spojených státech, v Anglii i v Itálii, jsou nádherně odtrženi od toho, o čem právě mluvím. Projekty zde vznikají krásné, je to samé cik-cak, je to funky, ale žít se v tom nedá, uzavírá Burdett.
Tento materiál vznikl v rámci společného projektu Aktuálně.cz a CSR Fórum - webového magazínu Byznys a společnost.
Sekce chce informovat o světě firem, neziskových organizací, trendech v CSR a společenské odpovědnosti vůbec.
