Praha - Česká republika dosud nemá ucelenou vlastnickou politiku, která by stanovila, se kterými firmami s majetkovým podílem státu se do budoucna počítá a kterých se chce stát naopak zbavit.
Po prověrce 31 podniků v hodnotě 106 miliard korun to uvedl Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ).
Úřad také tvrdí, že ministerstva nemohou řídit své zástupce v těchto firmách a v odměňování manažerů podniků jsou nedostatky. O výsledcích kontroly informovala mluvčí NKÚ Olga Málková.
Kontrola se zaměřila na to, jak ministerstva financí, průmyslu a obchodu a zemědělství vykonávala akcionářská práva v obchodních společnostech s majetkovou účastí státu v letech 2013 až 2015. NKÚ upozornil na to, že nyní nemá pravomoc k prověření hospodaření těchto firem a odměňování členů jejich představenstev a dozorčích rad.
Chybějící vlastnickou politiku státu pokládá NKÚ za významný problém. "Takový dokument ale chybí, a to navzdory tomu, že úkol vypracovat vlastnickou politiku státu zadala vláda příslušným ministrům už v roce 2012. Termín jejího dokončení byl už několikrát odložen," uvedl NKÚ.
Kontrolu nad zástupci v obchodních společnostech mají ministerstva podle NKÚ jen při jejich výběru, kdy hodnotí kandidátovy zkušenosti a odbornou způsobilost. Pak už je jen na vybraných zástupcích, jak budou zájmy státu prosazovat, tvrdí kontrolní úřad. Například ministerstvo financí se při výběru řídí jen velmi obecnými kritérii a pro odvolávání svých zástupců ve firmách nemá vůbec žádná kritéria.
Podle NKÚ je také nevyvážené, jak zákon upravuje jmenování toho, kdo má právo jednat za stát. Vláda tak písemně pověřila k výkonu práv státu zaměstnance ministerstva jen u dvou z 31 společností. U ostatních firem o pověření rozhodoval jen ministr. "Chybí také pravidla, která by stanovila postup státu v případech, kdy jeho práva v obchodní společnosti vykonává několik ministerstev," uvedl úřad.
Pro odměňování vedoucích zaměstnanců a členů orgánů společností přijala vláda v roce 2010 zásady, z kontrolovaných resortů je ale v plné míře převzalo jen ministerstvo průmyslu a obchodu. Ministerstvo financí je podle NKÚ do svých předpisů zahrnulo jen částečně, a odměňování se tak nemuselo vázat na to, jestli činnost společnosti odpovídala jejím strategickým cílům nebo zájmům státu.
U smluv některých manažerů stát nestanovil maximální celkový roční příjem, podle zásad odměňování to přitom udělat měl. Třeba ministerstvo financí z 22 smluv schválilo 14, ve kterých maximální výše odměny určena nebyla.
V 15 smlouvách zase chyběla povinná variabilní platová složka vázaná na plnění dlouhodobějších cílů společnosti. Tato složka přitom měla činit minimálně 30 procent z maximálního ročního příjmu.
