Sportovci jsou jen zboží, jehož trvanlivost vyprší s věkem, říká jejich mentální kouč

Hana Vacková
15. 8. 2021 18:18
"Tlak ze strany trenérů vidím úplně všude. Pořád jde hodně o plnění tabulek, o to, aby se měli dobře sportovní funkcionáři. Když se sportovci ozvou, jdou na černou listinu," komentuje pro týdeník Ekonom nešvar i v české sportovní branži Petr Žídek, bývalý headhunter, který se už devět let věnuje koučování sportovců i byznysmenů. Během letošních olympijských her byl součástí českého týmu.
Kouč Petr Žídek byl oporou českým sportovcům na letošních olympijských hrách.
Kouč Petr Žídek byl oporou českým sportovcům na letošních olympijských hrách. | Foto: Michal Beránek

Na vrcholové sportovce je v moderní době obrovský tlak. A velká část veřejnosti i lidí pohybujících se v prostředí vrcholného sportu stále nechápe, že ho sportovci nejsou povinni zvládnout. Že v životě jsou cennější věci než sport.

Ukázal to poprask kolem americké gymnastky Simone Bilesové, která letos odstoupila z olympijské soutěže, protože psychicky neustála vnější tlak na svůj výkon. Část sportovní branže i veřejnosti jí ale její rezignaci nemůže odpustit.

Petr Žídek udržoval české sportovce v dobrém psychickém nastavení a klidu před soutěží třeba myšlenkou, že jde jen o sport - a tam má jít o zábavu a také zdraví.

Obecně má ke klidu sportovce výrazně přispívat jeho kontinuální práce na tom, co bude dělat po sportovní kariéře. "Když máme alternativu, jdeme do výkonu uvolněnější. Kdyby to nevyšlo, víme, že neumřeme hlady. Člověk není v takovém napětí, které často vede ke zranění, a necítí takový strach, který zase může výkony kazit. Život pak hezky plyne," vysvětluje kouč. Plánováním dalších životních fází a průběžnou revizí hodnot provází Žídek i své byznysové klienty.

Jak jste prožíval zpovzdálí olympiádu?

Byl jsem ve službě. Byl jsem mentálním koučem pro olympijský tým a měl jsem 14 dní službu. Probíhalo to tak, že všichni měli iPady a na nich speciální šifrovanou aplikaci a já jsem jim byl celou dobu přes ní k dispozici.

Co v poslední době sportovci řešili?

Nejvíc se řešilo očkování - jestli očkovat, nebo ne. I zdravotní problémy po covidu, protože ho měla většina sportovců. Hodně jsme je zklidňovali a vedli k tomu, aby se do tréninku nevrhli příliš brzy a aby to nepřehnali. Někteří to totiž udělali a dost si tím ublížili. Řešili jsme i tribuny bez diváků, sportovcům chyběla podpora.

Petr Žídek
Autor fotografie: Michal Beránek

Petr Žídek

  • Kouč manažerů a sportovců, somatický terapeut, mentální kouč českých olympioniků.
  • Petr Žídek začínal jako průvodce po horách a po třech letech v PR agentuře se začal věnovat hledání nejvyšších manažerů.
  • Po patnácti letech svou headhuntingovou dráhu ukončil a už více než devět let se věnuje jen koučování, terapeutické činnosti a provázení lidí koncem kariéry.
  • Svůj čas věnuje vrcholovým manažerům a také sportovcům. Je mezi nimi třeba gymnastka Aneta Holasová či plážová volejbalistka Bára Hermannová.

Potřebují všichni sportovci podporu davu?

Všichni ne, těm introvertnějším to naopak vyhovuje víc. A někteří říkají, že konečně slyší trenéra.

A nemá to vliv i na výkony?

Na výkony ne. Spíš je kolem soutěží jiná atmosféra. Olympiáda je obvykle jedna velká party. Lidé se potkávají, baví, sdílí své zážitky. Teď nesmí nic. Jsou izolovaní, připojení na aplikace, je to jiný způsob fungování, než na co jsou sportovci zvyklí. Moc velká zábava tam být nemohla, když jsem viděl ty malé místnosti, ve kterých byli ubytovaní. Byli často i bez televize, takže pak olympiádu ani nemohli pořádně sledovat. Bylo to hodně psychicky náročné, alespoň pro některé.

Jak jste s tím pracovali?

Nic moc se s tím dělat nedá. Sportovci si o tom jen potřebovali s někým popovídat, vyslechnout. Měli jsme i krizové plány, ale nebylo je potřeba vytahovat.

I sportovci byli covidem odsunuti na home office. Jak to zvládali?

Špatně. Nemohlo se do hal ani na venkovní sportoviště, o komplikacích pro lidi, kteří dělají kolektivní sport, ani nemluvím. Neměli přístup ani ke svému vybavení. Když jezdíte na dráhovém kole, tak přípravu na válcích doma v obýváku nedohoníte. Hodně sportovcům chyběl kontakt a byl problém udržet motivaci, protože spousta soutěží byla zrušená.

Když se chystáte, že poletíte na šampionát do Moskvy, a ten se pak zruší, je to zklamání. Pak se upnete na další soutěž a tu také zruší, a to tři dny předem. Jak pak může vypadat motivace? Tragédie je sportování dětí. S Centrem sportovní medicíny teď vytváříme projekt, který bude řešit, jak vrátit děti zpátky k pohybu. Protože k organizovanému sportu se nevrátilo dvacet procent dětí. Ty zbylé jsou podle trenérů často obézní a zlenivělé.

Koučujete muže i ženy, vyžaduje to hodně jiný přístup?

Ano. Obecně platí, že muži jsou víc výkonoví, na ně mohu být tvrdší, přísnější. U žen musím víc vnímat, co zrovna potřebují, a občas i v průběhu měnit přístup.

V byznysu často pomáháte ženám, které přejaly mužské chování, najít zpátky ženskost. Tedy aby kromě důrazu na výkon nezapomněly na péči a podporu, které jsou jim přirozené. Může ale sportovkyním tato přirozenost sloužit, když jim má jít hlavně o výkon?

Manažerky nemusí přejímat mužské chování, i když je to pro ně těžké nedělat, protože jsou většinou hodně obklopené mužským kolektivem. U sportovkyň je to jiné. Zvláště ty, které dělají individuální sporty, přejímají mužské nastavení a je to pro sport a výkon v pořádku.

Jestli je to v pořádku i pro ty ženy? Jak kdy. Je to hodně individuální a je to také těžké posoudit dopředu. Sportující dívky jsou mužským principem, který jim není vlastní, často obklopené už odmala. Ke sportu je často vede tatínek, nebo je dokonce i trénuje. Některá to zvládne dobře, některá se rozsype dřív a jiná to začne jako problém řešit až jako starší.

Bylo by tedy lepší, kdyby dívky trénovaly trenérky?

Ne, je to hodně individuální. I v práci ženy často říkají, že mají radši za šéfa muže, třeba i kvůli ženské rivalitě. Klíčem k rovnováze je vnímavost a dobré nastavení trenéra nebo trenérky jako člověka.

Jsou sporty, ve kterých to ženy mají kvůli své přirozenosti těžší? Například v ženském tenisu často prohraje favoritka právě kvůli hlavě.

To je způsobené tím, jak dlouho sportovní výkon trvá. Když ve sportu hraje roli momentální nastavení a výkon trvá minutu, tři nebo pět, je mnohem jednodušší načasovat psychiku. Ve vytrvalostních sportech, ať už jsou to dlouhé běhy nebo tenis, je udržet psychickou stabilitu hrozně těžké. Pro ženy o to víc, že nejsou primárně nastavené na výkon a výsledek. A proto také neustojí takovou míru tlaku, který se s výkonem pojí. Teď se to na olympiádě otevřelo a je z toho obrovské haló. Na start v soutěži družstev rezignovala americká sportovní gymnastka Simone Bilesová. Dala přednost svému psychickému zdraví, neustála by totiž ten obrovský tlak.

Co vy si o tom myslíte?

Některé věci se mění k lepšímu. Když se ve sportu ozve někdo, že je přetěžován a nucen do výsledků, které ohrožují jeho zdraví, ozývá se obrovská podpora. A to jak od veřejnosti, tak i ze světa sportu. Nedávno to u nás udělala atletka Bára Malíková - odmítla účast na rozběhu štafety na mistrovství Evropy do 23 let s tím, že si nechce utrhnout achilovku, protože víc než čtyři závody nezvládne.

Tlak ze strany trenérů vidím úplně všude. Hodně jde o to vyplnit tabulku, získat výsledek, aby se měli funkcionáři dobře. Když se sportovci ozvou, jdou na černou listinu. Ale podpora, kterou Malíková dostala, byla úžasná. Jenže změnit něco v systému sportu je strašně složité.

Bude podle vás přibývat takových případů?

Už se množí, ale bojím se, že systém je silný a odolá. K větší změně může dojít, když se mladí sportovci povedou k tomu, že sport má být spojený se zdravím a radostí, a je třeba si dát pozor na to, aby je nesemlel systémový tlak.

Situaci by mohlo změnit i rozšíření psychologické práce se sportovci. V jednom podcastu jste ale uvedl, že je v Česku vzácná a není dobře přijímaná. Proč tomu tak je?

Zaprvé není vnímána jako důležitá součást sportovní přípravy. Zadruhé trenéři nejsou rádi, že jim někdo kouká pod prsty. Mohl by ovlivňovat jejich práci a vidět jejich chyby. Moc nás ke sportovcům nechtějí pouštět. Nedávno mi spolupráci s mým klientem rozmlouval jeden reprezentační trenér, prý moji podporu vůbec nepotřebuje. Místo aby byl osvícený a věděl, že to pomůže nejen tomu sportovci, ale i jemu samotnému. To se děje výjimečně.

Třeba teď jsem na olympiádě provázel gymnastku Anetu Holasovou a jak s ní, tak s jejím trenérem Jirkou Fiřtem jsme si 14 dní před tím volali každý den. Jirka si uvědomuje, jak silný efekt profesionální podpora může mít. Důležité ale je dělat to dobře. Terapeut do toho nesmí promítat svoje ego, to pak může být až kontraproduktivní. Kvalitních sportovních psychologů je tady velmi málo, mnozí z nich jsou zaměření pouze na výkonovou složku - na měřitelné výsledky. Chybí celostní přístup.

Jak sport ovlivňuje osobní rozvoj? Co chybí těm, kteří od začátku života nesportují?

Děti se mají hýbat, jestli je to organizované, nebo ne, to už je jedno. Měly by získat pohybové návyky, energetická centra v těle se rozvíjejí pouze opakovanou kontrakcí svalů. Organizovaný sport dává dětem možnost pracovat s vlastními limity a naučit se disciplíně, což je strašně důležité pro budoucí život a v mladé generaci to hodně chybí.

Jak píše známý fyzioterapeut Pavel Kolář ve své nové knize: když nezkoumáte své limity, nikdy nevíte, kde je máte, a vyhýbáte se zátěžovým situacím a tomu typu stresu, který vás posouvá dál. A proto jsou nové generace křehké, hodně fyzických i psychických problémů jsou pro ně neřešitelné a lidé se jednoduše psychicky rozsypou. Sport na to může být dobré řešení. Sportovci, kteří jsou z tréninků disciplinovaní, jsou často úspěšní i po sportovní kariéře, protože jsou schopni překonávat překážky a zvládat neúspěchy.

A je to vidět i opačně? Jsou úspěšní manažeři často i sportovci?

Ano, bývá to tak velmi často. Tím, že pracuji se sportovci, se na sport zaměřuji i u svých byznysových klientů. I s nimi často řeším jejich sportovní výkony - především golf, běhání a cyklistiku. A hodně z nich beru na workshopy, které dělám s reprezentanty, kde si mohou vyzkoušet sporty, které dosud nezkusili, třeba motokros nebo dráhové kolo. Mnoho klientů si to chce vyzkoušet.

To je asi inspirativní pro obě strany. O čem se baví?

Většinou o sportu. Ale často dojde i na to, že dobrý sportovec je i dobrý marketér a trochu i byznysmen. Protože je potřeba mít peníze na to, aby člověk mohl dělat sport. Takže si tam vzájemně předávají know‑how.

Dříve, třeba v devadesátých letech, ale nebylo sportování mezi podnikateli tak rozšířené. Mnohem víc se pracovalo. Co způsobilo tuhle změnu?

Začalo to s rozšířením pojmu work-life balance. Ještě víc tomu ale pomohlo rozšíření syndromu vyhoření a hodnoty dlouhodobé udržitelnosti. Mluvím s lidmi výkonnostně zaměřenými a ti si jako kompenzaci přemíry práce a stresu našli sport. Je to skvělá forma odpočinku, ale v mnoha případech není ideální, protože u ní lidé pořád spotřebovávají energii z té stejné baterky.

Nemusí být dobrá cesta, když někdo pracuje dvanáct hodin denně a pak si z nich tři ukrojí, aby během nich začal běhat maratony. Spousta lidí je už ale rozumnější a dělá sporty, které v sobě mají prvky meditace a koncentrace i na mysl, třeba cvičí jógu. Protože tito lidé neumí odpočívat v klidu, navádím je aspoň k tomu, aby dělali něco, co není úplně kontraproduktivní.

Často také manažerům pomáháte vyrovnat se s odchodem z vysokých pozic. Co taková práce obnáší?

Je to proces třeba na rok a jde o to dobře definovat, o co půjde v té další etapě života. Tuhle revizi je velmi důležité udělat, zvlášť když je lidem 45-50 let, protože se odehrává takzvaný vstup do druhé poloviny života.

Sportovci téhle situaci asi čelí mnohem dřív.

Ano, o 20 nebo i 25 let dřív. Ale to, jak končit kariéru, je u nás pořád otevřené téma. V byznysu se už řešit začíná, protože ti lidé jsou většinou hodně inteligentní, ale ve sportu se neřeší vůbec. Veškeré soustředění je tam upřené na momentální výkon a nezbývá čas bavit se, co bude potom. Což je problém. Lidé pak nemají vzdělání ani plány.

K čemu dochází manažeři na hraně druhé poloviny života?

Často jim docházejí síly a potřebují nový impulz. Manažeři se často ještě potřebují honit za cíli, nemají čas na své kamarády a rodinu, řeší práci i po příchodu domů. Často slýchám: Ještě na tuhle pozici se chci dostat a pak budu odpočívat. Ještě tohle chci vydělat a pak se budu už jen věnovat rodině…

Ale je naivní si myslet, že to někdy skončí. Pokud nezohledníme všechno důležité v našem životě, dřív či později se rozsype. Takže ti samí pak po letech znovu přijdou a vypráví: Tak už jsem si myslel, že to mám, ale vtom mě opustila žena s nějakým nýmandem, děti mě moc neberou, z práce mě vyhodili, protože už nejsem tak výkonný. Takže na hraně druhé poloviny života by mělo dojít k harmonizaci hodnot a hledání, co do života člověka vlastně má a nemá patřit.

 

Právě se děje

Další zprávy