Šéf Vítkovic Jan Světlík: Panice nikdy nepodléhám

Viktor Vondra Viktor Vondra
7. 11. 2011 16:40
Prorazíte jedině se špičkovou kvalitou, říká kandidát na odpovědného byznysmena roku.
Foto: Petr Protivánek

Ostrava - Když jiní v krizi začali šetřit, investoval. Letošek podle něj sice bude pro Vítkovice slabý, ale všechno si vynahradí v roce příštím. Ten bude pro společnost výjimečný ještě v jednom ohledu - po letech příprav i budování se veřejnosti otevře první etapa rekonstrukce Dolních Vítkovic, developerského projektu, pro jaký se jen těžko hledá srovnání.

Řídíte a spoluvlastníte holding s dvacetimiliardovým ročním obratem, ve kterém pracuje osm a půl tisíce lidí. Ale kapitalistou jste se prý stal proti své vůli. To je pravda, nebo nějaká zábavná historka?

Ne, to je pravda.

A jak se vám to přihodilo?

V roce 1995, kdy už jsem byl ředitelem vítkovické Lahvárny - to byla samostatná podnikatelská jednotka s nějakými tři sta dvaceti lidmi-, usoudilo tehdejší vedení Vítkovic, že je tenhle povoz neperspektivní. Vyráběli jsme třeba ocelové lahve na technické plyny, mlecí koule na rudy nebo pluhové ostřiče. Jim se zdálo, že to nemá budoucnost, tak z nás udělali dceřinou společnost, s tím, že se buď prodá, nebo zavře. Jenže my, jakmile jsme získali větší volnost, mohli jsme se rozvíjet a začalo se nám dařit. A když jsem pak na konci 90. let viděl, jak jdou celé Vítkovice dolů a začíná to být hospodářsky neúnosné, jejich dceřinou společnost Vítkovice Lahvárna jsem za tehdy extrémních půl miliardy korun koupil.

Hlasujte v anketě o Top odpovědný lídr 2011

Všichni se mi smáli, že to je moc a že ten úvěr v životě nemůžu splatit. Ale já jsem to měl spočítáno, řekl jsem si: 250 milionů dáváš za podnik a 250 za svou svobodu, tak jsem se s tím mentálně srovnal...

Podnik jste tenkrát zachránil a u zaměstnanců, jak jsme zjistili rychlým průzkumem, jste docela populární. Chodíte ještě dnes do provozů mezi lidi, nebo už tam jenom posíláte své manažery?

Chodím tam pořád. Času je sice hrozně málo, ale já strašně nerad odpaluju věci od stolu. Kdykoli se rozhoduje o nějaké investici, chci u toho osobně být a taky mám poslední slovo. Chci si postavit někoho na to místo a bavit se s ním, jak to bude vypadat. Takhle taky hned poznáte, jestli je to dobře připravené, nebo odfláknuté. Už jsem rozhodl hodně investic za hodně miliard a myslím si, že už pro ně mám určitý cit. Samozřejmě, je tu ještě trh a jak se bude chovat, to se dá predikovat jen částečně, ale příprava investice je nesmírně důležitá. Špatně připravená investice je zárukou neúspěchu.

A jak přežíváte krizi? Musel jste sáhnout k nějakým razantním úsporným opatřením?

Jsme největší strojařská firma v republice a děláme si všechno, od šrotu až po hotové výrobky. Máme deset oborů, kde vyrábíme sériové věci, jako jsou už ty zmíněné lahve nebo mlecí koule, ale děláme i inženýringové projekty, které naopak trvají dlouho. Takže když vezmu krizi, roky 2008 a 2009 byly prakticky bez problémů. Huťaři spadnou dolů za dva měsíce, ale strojařina má setrvačnost obrovskou. V polovině roku 2009 nám sice začaly zakázky trochu klesat, ale pak jsme hned zase začali kontrahovat, stejně jako v roce 2010. Takže nejhorším pro nás bude letošek.

Loni se totiž začal zvedat trh, to znamená, že šly nahoru i vstupy, ale my máme na letošek nasmlouvány zakázky ještě za nízké ceny. Navíc se nám řada věcí přesouvá do dalšího roku, což má na výsledek taky negativní vliv. Když máte třeba montáž, na kterou má naběhnout šest set lidí, je jasné, že na stejné období pro ně už nemůžete nic dalšího plánovat. A když se vám pak ta zakázka čtrnáct dnů před nástupem odsune, jako se stalo nám, nemáte pro ty lidi práci.

Čili postihují nás různé turbulence trhu, které ale ani tolik nesouvisejí s krizí jako spíš s oddalováním některých akcí u našich obchodních partnerů. Takže rok 2011 bude asi nejhorším rokem, jaký jsme tu zatím zažili.

Jste z toho nervózní?

Nejsem, protože když se dívám na rok 2012, zas tam i kvůli těm přesunutým zakázkám vidím tak neskutečné nárůsty, že nás to vystřelí až někam k nebi.

Těžká strojařina prostě má trochu jiný cyklus. A já nepodléhám panice, takže jsem to risknul a za krize jsme naopak investovali. Vítkovice byly před privatizací dlouho zanedbané, tak jsme se rozhodli, že si postavíme nové fabriky a že aspoň dostaneme dolů investiční náklady. Což se podařilo, nové fabriky stojí, postavili jsme i rychlokovárnu, vybudovali nové linky... Dnes máme hotovo, v příštích deseti letech už nás žádné další velké investice nečekají. Pokud budeme investovat, tak mimo Českou republiku.

Zaznamenali jste i úspěch na nových trzích - po Číně jste pronikli i do Indie, a to rovnou do jaderné energetiky. Jak těžké je dostat se do těchto zemí?

Nesmírně. To jsou obrovsky náročné trhy, a pokud na ně přicházíte s průměrným výrobkem, nemáte šanci. Musíte mít naprosto špičkový produkt a ještě navíc o něj musí být aktuální zájem. Jinak jste jako česká firma naprosto nezajímavý.

Takže už nefunguje ve světě povědomí o českém strojírenství, které bývalo za první republiky synonymem prvotřídní kvality? O českých firmách, které měly světové jméno?

Na to zapomeňte. Takhle nás v zahraničí opravdu nevítají. Pokud se na něco vzpomíná, tak mnohem spíš na ty negativní věci, zvlášť když jde třeba o země, s nimiž jsme měli dobré vztahy a pak jsme z nich z politických důvodů odešli. Vracet se na tyhle trhy je strašně složité.

Foto: Petr Protivánek

Ale i kdyby nějaké to povědomí měli, nedají to stejně najevo, protože by vám tím vlastně poskytli určitou výhodu. A ta se dneska v byznysu nedává. Musíme se jim s  naším výrobkem prostě vnutit, to je náš marketingový úkol.

A jak vám marketing jde? Musel jste se ho jako byznysmen hodně učit?

Ani moc ne. Lehký kapitalismus jsem si zkusil už v osmdesátých letech - hrál jsem totiž v řadě kapel, které se musely postarat samy o sebe a o své koncerty, a přestal jsem, až když jsem se stal ředitelem.

Strojírenství patří k největším tahounům exportu. Dostává se mu podle vás od státu taky patřičné podpory?

Co vnímám velmi pozitivně, je podpora, která se poslední léta řeší přes Českou exportní banku a pojišťovnu EGAP. Po sérii těch depresivních kroků, kdy se prodaly všechny české banky, vláda pochopila, že Českou exportní banku prodávat netřeba, že je naopak třeba navýšit její kapitál. Což je důležité, protože když se rozhoduje, jestli v soutěži půjdeme proti rakouské nebo německé firmě, je jasné, že s německými nebo rakouskými bankami moc štěstí nenaděláte. Ale dneska můžeme jít směle do jakýchkoliv projektů na světě, i do rizikových oblastí, a můžeme soupeřit s německými, rakouskými, švýcarskými nebo třeba francouzskými firmami, protože v těchto institucích máme velmi dobré zázemí.

Do finále už by pomalu měla mířit první etapa developerského projektu Nové Vítkovice, který má do této průmyslové části města vrátit život. Na projektu se podílí i město, kraj a ministerstvo kultury, ale vaše společnost je jeho hlavním investorem. Nepřibrzdila vás krize aspoň tady?

Zatím všechno jede podle plánu. Téměř hotová už je rekonstrukce vysoké pece č. 1, energetické ústředny, v níž bude interaktivní muzeum, i plynojemu, který přestavujeme na multifunkční aulu. Chceme to už 1. května 2012 poprvé předvést návštěvníkům.

Nebude to sice ještě definitivně dokončené, s tím počítáme až v září, ale už bude co ukázat.

Tahle první etapa je nejnáročnější, kromě rekonstrukcí musíme vybudovat ještě asi deset nových staveb, které jsou velmi důležité z hlediska infrastruktury.

Je to váš životní projekt, řešíte obrovské území, které má rozlohu víc než 250 hektarů. Má to vůbec v Evropě srovnání?

Momentálně těžko, nic tak velkého se nikde nestaví. Možnost udělat ve městě něco podobného přichází tak jednou za tři sta, pět set let. V Praze se možná něco takového dělo naposledy za Karla IV. a ve světě teď podobně rozsáhlé projekty dělají jen Arabové a Číňané - ti ovšem stavějí zcela nová města.

Jen si dovoluju poznamenat, že to není jen můj projekt - pracuje na tom spousta lidí, není to něco, co dělá Světlík někde po večerech. Za svůj největší úspěch na projektu považuju fakt, že se mi ho celý podařilo udržet stranou politiky, resp. že jsem nešel tou nejsnadnější cestou, aby si to jedna strana dala do svého volebního programu, ale snažil jsem se zajistit podporu všech. A to se povedlo, táhne se tu za jeden provaz.

Při přípravách, které trvaly léta, jste objeli spoustu zrekonstruovaných průmyslových zón po celém světě - udělala na vás některá obzvlášť hluboký dojem?

Abych řekl pravdu, ani ne. Samozřejmě, leccos nás inspirovalo, ale žádná z těch rekonstrukcí mě obzvlášť silně neoslovila. Všude to na mě působilo strašně uměle. Němci například do téhle oblasti nasypali obrovské peníze, takový Duisburg má dneska nejvyšší památkovou ochranu, ale je jasné, že mají problém zajistit udržitelnost. Industriální památky nemají ještě potenciál hradů a zámků.

 

Kolikrát za život si chce běžný obyvatel Česka prohlédnout vysokou pec? Jednou, možná dvakrát. Ale nebude si ji chodit prohlížet každý rok. A my chceme, aby do Dolních Vítkovic chodili lidi několikrát týdně - a aby tam chodili za něčím, co mají rádi, co je baví, prostě jako domů. Chceme tam zkrátka vrátit život - a v tom je rozdíl, jak industriální památky vnímáme my a jak je vnímá zbytek světa.

Oživit území měl i univerzitní kampus - v jakém stadiu je tenhle záměr?

Projekt Dolních Vítkovic promýšlíme už asi deset let a studií jsme za první čtyři roky nechali zpracovat možná i víc, než je zdrávo, abychom si ujasnili, co je vůbec možné. Někdy v té době za námi přišel rektor Ostravské univerzity, že by chtěl v Dolní oblasti udělat univerzitu. Že Ostravská univerzita je pelmel šestatřiceti budov a že by to chtěl zásadně změnit, přestěhovat klíčové fakulty... Nám se to zdálo velmi rozumné a přemýšleli jsme, jak a kde to udělat. Chopil se toho pan architekt Pleskot a vymyslel vestavbu do vysokých pecí číslo 4 a 6, takže máme studii, možná světově unikátní, nádherného kampusu, který by se rozkládal na 100 000 metrech čtverečních.

A dál?

Dál se změnilo vedení Ostravské univerzity i VŠB - Technické univerzity, mají jiné názory a zatím rozhodnutí nepadlo. My to bůhvíjak neřešíme. Pokud tu nebudou ostravské vysoké školy, je to šance pro jiné české nebo i zahraniční univerzity. Ale možnosti pro univerzitní výuku jsou tu excelentní, infrastruktura už je vybudovaná, a to velmi výhodně - dostali jsme na to peníze, takže nesplácíme žádné úvěry, žádné úroky, a nepočítáme ani to, co jsme do toho vložili sami, protože to byly naše donátorské peníze. Čili můžeme nabídnout velmi lukrativní podmínky. Ale nedáme to na komerční účely, poskytneme to právě jen na pravidelnou univerzitní výuku.

Chceme, aby se studenti učili v nějakém pěkném prostředí, aby měli pocit, že opravdu chodí na univerzitu a jsou v něčem unikátním. Univerzita přece nemůže být nějaký kutloch po mateřské školce, myslím, že by měla mít i nějakého genia loci - a tady by ho měla zcela jistě. Čili záleží na univerzitě, jestli se rozhodne dělat něco moderněji, efektivněji, lépe, nebo ne...

Celý projekt revitalizace Dolních Vítkovic máte naplánovaný na pět etap, během nichž investujete desítky miliard korun. Když všechno půjde jako po másle, kdy bude podle vás hotovo?

Myslím, že to stihneme do konce roku 2020. Zvolili jsme jiný postup, než jakým se obvykle staví developerské projekty - že ze všeho nejdřív se vybudují komerční objekty, aby nesly peníze, a pak se dodělávají ty nekomerční. My to uděláme obráceně.

Proč?

Nebylo by to fér vůči lidem, kteří tu budou pracovat v kancelářích nebo i případně bydlet. Nejdřív musíme dát celému území novou kvalitu, celkově zlepšit to prostředí.

Jste znám i jako zapálený sběratel a znalec výtvarného umění a významný mecenáš kultury. Nepochybně se na vás s žádostí o peníze obrací řada organizací a sdružení se svými projekty. Podle čeho se rozhodujete, koho podpoříte?

Do cizích projektů dáváte peníze, když nemáte invenci a projekty vlastní. A my máme jak dostatek invence, tak dostatek vlastních projektů - vezměte si jen ty Dolní Vítkovice, to je nějaký projekt! Takže se soustřeďujeme na zdejší region a primárně podporujeme především ty svoje. Peníze vyděláváme dost těžce a nechce se nám už podporovat něco, kde nemáme předem zcela jasno, jak to dopadne - neudělali jsme s tím v minulosti nejlepší zkušenost. Samozřejmě, občas někdo s něčím zajímavým přijde a tomu pak pomůžeme. Ale musí to mít špičkovou úroveň. Do žádných druho- nebo třetiligových záležitostí se nehodláme pouštět.

 

Právě se děje

před 2 hodinami

Zemřel volejbalový mistr světa Smolka, bylo mu 81 let

Volejbalový mistr světa z roku 1966 z Prahy Josef Smolka dnes zemřel ve věku 81 let. O úmrtí legendy Dukly Liberec informoval ČTK ředitel klubu Pavel Šimoníček.

Smolka, rodák z Troubek, získal s úspěšnou generací reprezentantů také bronzovou medaili na olympijských hrách v Mexiku 1968 a byl vicemistrem Evropy z roku 1967.

Na domácí scéně se stal jako hráč trojnásobným mistrem republiky a později jako trenér dovedl Duklu k pěti titulům. Je také členem Síně slávy českého volejbalu.

Jeho stejnojmenný syn byl rovněž volejbalovým reprezentantem a v současné době působí v klubu pod Ještědem jako kouč mládeže.

Zdroj: ČTK
Další zprávy