Šéf slavné americké nadace exkluzivně: Proč chápu Havla

Michal Růžička
23. 11. 2010 14:45
Rozhovor s Vartanem Gregorianem, prezidentem jedné z největších amerických nadací

Fakta:

Vartan Gregorian

  • Vartan Gregorian je váženým americkým akademikem s arménsko-íránskými kořeny. Narodil se v roce 1934 v íránském Tabrízu.
  • Gregorian vystudoval historii a humanitní vědy na Stanfordově Univerzitě.
  • Na University of Pennsylvania se stal v roce 1974 zakládajícím děkanem Fakulty umění a věd; v roce 1981 byl zvolen rektorem. V letech 1981 až 1989 působil Vartan Gregorian v roli prezidenta newyorské hlavní veřejné knihovny. V roce 1989 se stal hlavou Brownovy Univerzity, kde působil až do roku 1997.
  • V roce 1997 byl zvolen prezidentem filantropické Carnegie Corporation of New York. Zasedá rovněž ve správní radě newyorského Muzea moderního umění.
  • Gregorian je držitelem Prezidentovy medaile svobody a členem redakční rady Encyclopædia Britannica.

 

Vize Andrewa Carnegiho
  • Andrew Carnegie, americký ocelářský magnát, který se postupem času změnil ve filantropa, založil Carnegie Corporation of New York v listopadu 1911. Ve své době šlo o největší nadaci, která byla kdy založena.
  • Andrew Carnegie vložil do Carnegie Corporation 135 milionů dolarů, což odpovídá zhruba dnešním dvěma miliardám dolarů.
  • Carnegie odkázal své nadaci úkol vytvářet v tomto světě "skutečné a permanentní dobro".
  • Snahou nadace by podle něj měla být "tvorba žebříků, po kterých by talentovaní lidé mohli stoupat". Ve světě pak měla nadace podle svého zakladatele podporovat "rozvoj vědomostí a porozumění".
  • Andrew Carnegie byl prvním prezidentem Carnegie Corporation a svým následovníkům odkázal svobodu "měnit čas od času zaměření a druh pomoci, pokud je to podle jejich názoru užitečné nebo dokonce nutné".
  • Bývalý ocelářský magnát nazýval své postupy a pravidla pro poskytování grantů "vědeckou filantropií".

Praha - Dárcovství je ve Spojených státech součástí obecné kultury. Ročně je zde skrze charitu a filantropii rozdáno asi 350 miliard dolarů.

"Tyto dvě disciplíny bychom ale měly důsledně oddělovat," říká Vartan Gregorian, prezident jedné z nejslavnějších amerických nadací, který byl v Praze hostem Fóra 2000.

"Zatímco charitu chápeme jako pomoc chudým, filantropii jako podporu umění, muzeí, nemocnic či univerzit. Co je ovšem ironické: většina z oněch darovaných peněz, kolem 60 - 70%, pochází z darů lidí, kteří vydělávají méně než 100 tisíc dolarů ročně. Nejsou to tedy bohatí, kdo dávají nejvíc..."

Aktuálně.cz: Jak řekl zakladatel Ethos Water Peter Thum, zvláště po ekonomické krizi se prý změnila psychologie potenciálních donátorů. I ti nejbohatší lidé teď mají pocit, že zchudli a není bezpečné vydávat se ještě více skrze dary.

Vartan Gregorian: Ano, ale to pomine. V zemi, kde kandidát na prezidenta musí dokazovat, kolik peněz ročně věnuje na dobročinné účely a zda není držgrešle, se brzy vše navrátí ke kořenům. Lidé se zase začnou držet onoho filantropického proudu americké kultury.

Jak krize změnila života Carnegie Corporation?

Naše investice se scvrkly. Před krizí jsme měli kolem 3,4 miliardy dolarů a z nich jsou teď 2,5 miliardy. Což je velká ztráta, takže jsme na dva roky zmrazili platy a zastavili jsme nabírání nových lidí.

Pokud vím, musel jste letos řešit především situaci v New Yorku, kde jste po šest let vydávali spousty peněz, pocházejících od "anonymního dárce" na podporu divadel, knihoven, uměleckých souborů a galerií, jenže program skončil a řada z oněch instituce teď kolabuje...

Ano, po šest let jsme rozdělovali asi 30 milionů dolarů ročně zhruba sedmi stům uměleckých a kulturních organizací. Peníze pocházely od anonymního dárce, kterému všichni říkají "Anonymní starosta New Yorku".

Příběh tohoto programu je ovšem metaforický. I když jsme všem dotčeným organizacím dali dva roky předem na vědomí, že tyto dotace skončí, neboť program je šestiletý a vyčerpá se, spousta lidí se domnívala, že schéma bude stále nějak pokračovat dál. Takže mediální pozornost byla živena i překvapením těch, kteří být překvapeni neměli.

Jinak, dovedete si jistě představit tu poptávku po jakýchkoli nadačních fondech, která třeba v New Yorku teď existuje. Mnoho kulturních organizací muselo dramaticky snížit rozpočty nebo dokonce skončit, takže jejich představitelé stále tlučou na dveře. Sice vědí, že už nedáváte peníze, ale chtějí s vámi aspoň mluvit, mít k vám přístup, tlačit na vás. Přicházejí pro radu a pro kontakty.

Vy máte i přes onu ztrátu stále velký finanční základ. Všechny nadace ale na tom jistě takhle nejsou...

Ve Spojených státech je 1,6 milionu neziskových organizací, takže rozdíly nutně existují. Některé nadace, pokud vím, se rozhodly sáhnout hluboko až na své základní jmění. Což sice je způsob, jak se vyrovnávat s krizí, ale je to způsob dosti nešťastný.

Dlaně obrácené nahoru

Co je v dnešním světě snazší: sehnat peníze, anebo dobré projekty, na které potom peníze vydáte?

Snazší je sehnat peníze. Když jsem byl v roce 1974 děkanem na University of Pennsylvania, podílel jsem se na kampani ve prospěch nově vzniklé školy a sebrali jsme tehdy 255 milionů dolarů. Když jsem byl ředitelem hlavní newyorské veřejné knihovny, podařilo se mi nashromáždit 400 milionů dolarů.

Jednou kdosi ke mně přišel v knihovně do kanceláře a viděl na stěně můj portrét. Sedím na něm v křesle a rukama se opírám o područky. "To je poprvé," řekl mi host, "co vás vidím s dlaněmi, obrácenými dolů." Takže, z mé vlastní zkušenosti vím, že snazší je sehnat peníze. Protože když sháníte peníze třeba na nějakou veřejně prospěšnou instituci, nejde o charitu, nýbrž o investici.

Dá se říct, že neziskové organizace jsou v jistém smyslu náhradníkem, který musí pomoct tam, kde moderní společnost selhává?

Ano i ne. Nadace jsou spíše laboratoře. Jsou to organizace, které riskují za ostatní, protože si to mohou dovolit. Politici riskovat nemohou. Když se jim něco nepovede, skončili. My nejsme vládní organizací, takže riskujeme a demonstrujeme veřejnosti, co z onoho risku vzešlo - a jestli je to hodno následování.

Takže Carnegie Corporation riskuje za vládu?

Také. Pro mne je Carnegie inkubátor, který posouvá věci vpřed; ne kyslíková maska, zachraňující, co se dá. My něco vyvineme, demonstrujeme výsledky a pak třeba necháme vlády nebo ještě větší nadace, aby projekt převzaly. Velmi důležité je proto vytváření aliancí s dalšími nadacemi. Takto jsme třeba odstartovali obrovský projekt na podporu malých škol; jenom v New Yorku a jeho okolí šlo o stovky vzdělávacích institucí.

Na tomto projektu jsme úzce spolupracovali s nadací Billa Gatese, a upřímně, mně je jedno, jestli si Gatesova nadace za tento projekt přisvojuje zásluhy. Já hledím na výsledky a na to, zda mise byla splněna. Proto jsme například nedávno organizovali schůzku s ministrem školství a nadacemi, abychom se dohodli, jak můžeme koordinovat své mnohdy roztříštěné úsilí v oblasti školství.

Studium pro 5 tisíc žen

Co je tedy pro vás v těchto týdnech a měsících největší výzvou?

Právě jsem se setkal s představiteli Světové banky, abychom zhodnotili, co jsme v posledním desetiletí udělali v Africe. Je třeba k naší činnosti přiložit nějaké měřítko a říct si, co dál. Pro představu: skrze partnery jsme podpořili africké vysoké školství 450 milióny dolary. Věnovali jsme značnou sumu na dvě Národní knihovny Jižní Afriky a jihoafrická vláda vyrovnala naši sumu v poměru 10 ku 2. A protože měl tento projekt úspěch, zakládáme nyní tři supermoderní veřejné knihovny v Sowetu.

Foto: Aktuálně.cz

Založili jsme také regionální vědecká centra pro africké vědce (mimochodem, totéž jsme dělali pro Jelcinovo Rusko v domě, kdy se sovětský systém vzdělávání zhroutil. Podpořili jsme desítky tisíc vysokoškoláků na regionálních universitách v Omsku, Novosibirsku, v Kazani, v Rostově a dalších místech).

Za zmínku stojí i to, že jsme ve spolupráci s American Council of Learning Societies vůbec poprvé založili stáže pro africké studenty v humanitních vědách. "Potřebujeme naše vlastní studenty, naše vlastní vzdělané lidi, aby psali naši historii," říkali nám vzdělanci, vědci i politici v různých afrických zemích. Doposud psali historii Afriky spíše zahraniční profesoři.

A nakonec vám řeknu něco osobního. Carnegie Corporation podpořila také 5000 afrických žen, aby mohly studovat na školách. Kdybych neudělal za svůj život nic, aspoň tohle bude mým odkazem. Na to jsem opravdu pyšný.

A z hlediska společenského: co je pro nadace nejdůležitější?

Transparentnost. Od ní se odvíjí všechno. Napsal jsem o tom esej, který se jmenoval Glass Pockets - Skleněné kapsy.

Řekl jste, že program ve prospěch žen je pro vás čímsi osobním. Mně přijde osobní i váš zájem o knihovny. Má to souvislost s tím, že jste v letech 1981 - 89 působil jako ředitel New York Public Library?

Tahle inspirace je ještě starší. Když jsem vyrůstal jako malý kluk v Tabrízu, byl jsem na tom podobně jako kdysi Carnegie: neměl jsem vůbec žádné knihy. I proto myslím často na děti. Řada chudých lidí v rozvojových zemích třeba sama nečte, ale chtěla by knihovny pro své děti. Nedávno jsme podpořili v Africe výstavbu dětských knihoven se všemi vymoženostmi moderního světa, s přístupem na internet a podobně, a stěny těchto knihoven jsou záměrně skleněné. Aby dospělí lidé zvenku viděli, co děti v knihovně vlastně dělají.

Vím, že jste kromě afrického kontinentu aktivní třeba na Balkáně, angažujete se v kampaních za nešíření jaderných zbraní. Co je pro Carnegie Corporation nejdůležitější téma ve Spojených státech?

Důležitým tématem, kterému se věnujeme, je integrace emigrantů do americké společnosti. Je třeba, aby lidé nepřicházeli do Ameriky kvůli penězům, ale proto, aby se zde stali skutečnými občany, kteří mají práva a také odpovědnost. S tím nepřímo souvisí i naše další klíčová iniciativa - Islam Initiative.

V jejím rámci jsme například založili 127 stipendií (ve výši 100.000 dolarů - pozn.red), určených pro americké studenty, kteří chtějí studovat Islám. V rámci této iniciativy rovněž vydáváme modernistické texty z 19. století, psané islamisty i křesťany o muslimském světě. Podporujeme také vzájemné poznávání napříč náboženstvími: na křesťanských školách vyučování o judaismu, na židovských školách vyučování o islámu.

Někde jsem četl, že podporujete vzdělávání proto, aby byli mladí lidé schopni rozlišit mezi rutinou a výjimečností.

Přesně. I proto se chceme podílet na americké reformě vzdělávání učitelů a i proto jsme dali dohromady 12 žurnalistických škol; budeme investovat do reformy jejich curricula, do technického vybavení a do vzdělávání učitelů.

Jakým směrem se má změnit vzdělávání žurnalistů?

Je třeba obrátit vzdělávání žurnalistů naruby. Je třeba do něj dostat více obsahu, je třeba je více integrovat s ostatními disciplínami a méně času plýtvat na dovednostní disciplíny typu jak dlouhá má být stylisticky správná věta. Už jsem to naznačil, když jsem mluvil o knihovnách a informacích, pro současná média to platí podobně: konektivita ještě neznamená, že jsme skutečně propojeni.

Havlovi rozumím velmi dobře

Václav Havel na pražském Fóru 2000 řekl, že pokud se lidstvo neusebere, současné civilizace dospěje ke kolapsu. Rozuměl jste tomu, co bývalý český prezident říká a proč?

Rozuměl jsem tomu velmi dobře. Jazykově i filozoficky. Je to jasné a srozumitelné. My jsme si ve Spojených státech pokroutili jazyk politickou korektností, která nás svádí na scestí, často i myšlenkové. Považte, my už třeba nesmíme říkat lidem, kteří odchytávají zatoulané psy, že jsou chytači psů. Musíme jim říkat, jak jsem byl nedávno poučen, zvířecí pohotovost...

Ale zpět k Havlovi: problém tohoto světa nespočívá v tom, že mu chybějí zdroje, ale myšlenky. Poprvé v historii má každý jednotlivec na této planetě přístup k vlastní Alexandrijské knihovně. Ale něco z těchto možností vytěžit, neznamená pouze získat informace, ale s jejich pomocí se naučit odhalovat věci podstatné.

Jak píše Gabriel Garcia Marquez v Lásce za časů cholery, člověk se nerodí tehdy, když jej matka přivede na svět, nýbrž tehdy, když sám sebe znovu stvoří skrze své skutky. A přesně to musí udělat moderní civilizace: nechat lidi, aby sami sebe ustavili. Jinak se z člověka stane pouhá ekonomické jednotka, které někdo poslouží, život ji "procesuje", aby nakonec zemřela - a nic. Proto svým studentům vždycky říkám: co chcete udělat se svou unikátností? Vyberte si!

Tento materiál vznikl v rámci společného projektu Aktuálně.cz a CSR Fórum - webového magazínu Byznys a společnost.

Sekce chce informovat o světě firem, neziskových organizací, trendech v CSR a společenské odpovědnosti vůbec.

 

Právě se děje

Další zprávy