Davida Marka zná veřejnost jako mediálně aktivní tvář poradenské společnosti Deloitte. V posledních měsících se však na televizních obrazovkách moc neobjevoval. Přesto tam byla jeho expertiza přítomná prakticky neustále. To když Petr Pavel během debat držel v hospodářských otázkách nečekaně slušně krok s exministrem financí a expremiérem Andrejem Babišem. Ten se pak často zmohl jen na odseknutí "dobře vás to naučili". Což byla svým způsobem poklona Davidu Markovi, který historicky nejúspěšnějšímu uchazeči o post hlavy státu radil.
V rozhovoru pro Aktuálně.cz nyní prozrazuje, že Petru Pavlovi doporučí, aby prodloužil mandát radnímu České národní banky Tomáši Holubovi. Celkově však měnovou politiku ČNB od chvíle, kdy se jejího vedení ujal Aleš Michl, považuje za devastující. A navrhuje, aby napříště prezident musel pro svůj výběr centrálních bankéřů získat souhlas Senátu.
David Marek si také myslí, že nejvyšší ústavní činitel by naopak měl získat právo seznámit se s návrhy důležitých zákonů ještě dříve, než je vláda předloží ke schválení poslancům. A to proto, aby je pak mohl podepsat v zásadě obratem.
Co se týká prezidentského působení Petra Pavla, je Marek přesvědčen, že vyvine tlak na vládu, aby už konečně představila nutnou fiskální reformu. "Přirovnal bych to třeba k pobízení od manželky, která vám tak dlouho bude připomínat, že máte splnit nějakou slíbenou věc, až to nakonec opravdu uděláte. Berte to jako takový obraz pozitivní role, již může prezident sehrát směrem k vládě."
Na počátku kampaně Petr Pavel nevěděl o ekonomických věcech skoro nic. Na konci už v debatách s úspěchem konkuroval Andreji Babišovi. To je vaše práce?
Byli jsme na to celkem čtyři. Ta jména jsou známá. Zdeněk Tůma, já, David Vávra a Vladimír Bezděk. Každý z nás mohl přispět něčím jiným a pomoci tak sestavit mozaiku pokrývající všechna hlavní hospodářská témata.
Co měl kdo přesně na starosti?
Kdo jiný by měl rozumět lépe penzijní problematice než Vladimír Bezděk, který vedl první dvě důchodové komise a dal dohromady to nejrelevantnější, co dnes v republice k penzím máme. Kdo jiný by měl lépe rozumět měnové politice než bývalý guvernér České národní banky Zdeněk Tůma a spoluautor jejího měnového modelu David Vávra. Já jsem pak pokrýval fiskální politiku a třeba její přesah do energetiky.
Co bylo nejtěžší klientovi vysvětlit?
Třeba limity aktuálně platných cenových stropů na spotřebu energií. Každý si intuitivně řekne, že přece odstraňují velkou nejistotu, lidé se nemusí bát, že nebudou mít na zaplacení, firmy to ochrání před krachem. Jenže ve skutečnosti jde o hasicí přístroj, který si můžete dovolit použít pouze v nejvyšší nouzi, když už selže úplně všechno ostatní. Z řady důvodů je ale mnohem lepší využívat především klasických tržních či dotačních nástrojů. Nebylo ale úplně jednoduché vysvětlit Petru Pavlovi proč.
V průběhu kampaně jste museli nevyhnutelně narazit na dilema: buď populisticky slibovat všechno všem, nebo říkat, že bez vyšší základní úrokové sazby či zvýšení daní to nepůjde. Zjevně jste si vybrali druhou, méně bezpečnou cestu.
Nikdo v týmu nefandil populismu, takže takto ta otázka vůbec nestála. Od začátku jsme se snažili říkat věci, jak jsou, byť bylo jasné, že populární to nebude.
Co jste radili svému klientovi do závěrečné debaty s protivníkem, který má přece jen citelně silnější průpravu v ekonomických otázkách?
Snažili jsme se ho argumentačně vybavit pro dvě klíčová témata - energetiku a strukturální deficit veřejných financí. Krom toho jsme se zaměřili i na podmínky pro dlouhodobý růst české ekonomiky. Vlastně jsme sepsali takovou malou učebnici ekonomie napasovanou na aktuální problémy.
Nemluvil nakonec Petr Pavel o ekonomických věcech až moc? Když se v průběhu kampaně vyslovil pro vyšší nemovitostní daň, tipoval jsem, že mu to přinese porážku. S nadsázkou řečeno: v Česku je úplně jedno, zda jste byl či nebyl komunista, každopádně jste ale za něj dnes považován, pokud souhlasíte s tím, že daň z nemovitostí by zde měla dosáhnout úrovně běžné v kapitalistických zemích.
Podle mě je důležité při vysvětlování tak těžkých věcí položit důraz na ta správná místa. A to Petr Pavel dělal. Ano, majetkové daně jsou u nás ve srovnání s ostatními vyspělými zeměmi nízké. Nejde ale o to sebrat teď lidem za každou cenu peníze, nýbrž najít cestu ze současné fiskální pasti. Samozřejmě je třeba začít škrty ve výdajích, ale najít tímto způsobem 200 miliard je prakticky nemožné. Takže ač jsou daně vždy zlo, musíme přece jen státní služby z něčeho zaplatit. Máme na ně získat prostředky vyšším zdaněním platů? To by se naštvalo opravdu hodně lidí. Když více zdaníte alkohol či tabák, naštve se jich o trochu méně. A když vzroste majetková daň, bude jich naštvaných relativně nejméně.
David Marek
- Hlavní ekonom v české pobočce společnosti Deloitte a poradce Petra Pavla v prezidentské kampani. Možný ekonomický poradce budoucího prezidenta.
- Působil v České národní bance, České spořitelně a společnosti Patria Finance. Doktorát z ekonomických věd získal na Institutu ekonomických studií Univerzity Karlovy. Absolvoval také řadu certifikovaných kurzů Mezinárodního měnového fondu.
- Je členem České společnosti ekonomické, vědecké rady České bankovní asociace a poradcem Hospodářské komory České republiky. Je náruživý běžec.
Bavíme se o Pavlových předvolebních ekonomických slibech. Co z nich podle vás v reálu zbude?
Dobře víte, že hlavním aktérem je v tomto ohledu vláda, role prezidenta je nepřímá - může na kabinet vytvářet tlak, aby uskutečňoval reformy. Může chodit na jeho zasedání. Může se ptát premiéra, zda už konečně pokročil s konsolidací státních financí.
A pak je tu druhý moment. Aby neházel vládě klacky pod nohy, bude si asi žádat k nahlédnutí rozpracované zákony, aby se s kabinetem sladil a vzápětí po odhlasování parlamentem mohl legislativu podepsat.
To bude nový prezident vládě připomínkovat tvorbu zákonů?
Ne, to určitě ne. Vláda se nejprve sama musí shodnout, je to její odpovědnost. Ale prezident už se může s normou seznamovat, když se projednává. Takový postup by mohl mnohé urychlit.
V kampani se sice ekonomická témata probírala horem dolem, ale je zde tradiční rozpor mezi očekáváním od hlavy státu a její reálnou mocí s hospodářskými věci něco udělat. Z konkrétních kroků, na něž má vliv, jej čeká vlastně jen výměna jednoho člověka ze sedmičlenné bankovní rady - mandát bude končit Tomáši Holubovi. Kdyby se prezident ptal na váš názor, co byste mu řekl?
Aby jej ponechal ještě jedno funkční období na místě. Podle mého názoru nemáme schopnějšího odborníka na měnovou politiku, než je právě Tomáš Holub. Ještě v rámci kampaně jsem koneckonců v nadsázce říkal, že by bylo ideální ho šestkrát naklonovat a doobsadit tak bankovní radu.
Budete radit prezidentovi, aby vstupoval do debaty o inflaci a měnové politice? Z vašich komentářů občas opravdu nelze nepostřehnout poměrně velkou míru pohrdání prací, kterou předvádí guvernér Aleš Michl, když se snaží přepisovat už snad i úvodní kapitoly makroekonomie.
Zdůrazňuji, že prezident musí respektovat nezávislost centrální banky. Nemyslím si, že by bylo vhodné, aby se nějak konkrétně vyjadřoval k nastavení měnové politiky. Dál zdůrazňuji, že pohrdání vůči centrální bance necítím - i proto, že jsem v ní začínal. Ale právě z toho důvodu je mi také líto - když už jsme u těch silných slov -, jak je měnová politika v Česku devastována.
Jak byste popsal nynější situaci, kdy nás trápí vysoká inflace i recese najednou? Než úprava úrokových sazeb plně ovlivní ekonomiku, trvá to třeba i rok a půl. Ač byla Michlova rozhodnutí nejspíše chybná, není už pozdě dohánět minulé resty?
Určitě by případné zvýšení úrokových sazeb na nadcházejícím zasedání bankovní rady mělo menší efekt než kdykoliv v druhé půlce minulého roku, kdy to ČNB odmítala. Nicméně stále podle mě platí: lepší pozdě nežli později.
Může republika, která byla třicet let alergická i na sebemenší vzlínání cen, skončit kvůli neschopnosti centrální banky jako vysokoinflační ekonomika, kde lidé nevěří ve spoření?
Doufám, že se nám opět podaří vrátit k nízké inflaci, a to navzdory chování ČNB. Že její reputaci zachráníme my, občané, tím, že na jistou dobu dobrovolně omezíme svou životní úroveň a nebudeme požadovat růst mezd odpovídající inflaci. Tak bychom ji nakonec dokázali zkrotit. Platí ale, že by naše ztráty nemusely být tak dlouhodobé, kdyby centrální banka jednala razantněji.
Takže turecká inflace nás nečeká?
Riziko, že se nám v Česku uhnízdí růst cen na delší dobu, tu samozřejmě je. Stačí se podívat do Maďarska. Tam s ním také bojovali dosti svérázným způsobem tak dlouho, až se jim nakonec rozjel ve velkém a nyní už jsem četl o stávkách, které žádají zvýšení mezd o čtyřicet i více procent. To je ukázkové utržení inflačních očekávání ze řetězu. Když se to stane, nikdy pak už nevíte, kde a kdy se to zastaví. U nás zatím nic takového naštěstí nevidíme. Ale zároveň platí, že až bychom to uviděli, bude už pozdě.
Jak se díváte na alchymistické pokusy bankovní rady s korunou, které uplatňuje, aby nemusela sáhnout na sazby? Oficiálně ČNB říká, že stabilizuje kurz, ale naše měna je nyní až absurdně pevná, aniž by pro to byly nějaké pádné důvody.
Jdeme do recese a poslední, co nás drží nad vodou, je zahraniční poptávka a export. To je situace, v níž nám silná koruna rozhodně nesvědčí. Ano, pomáhá nám snižovat inflační tlaky, což alespoň trochu nahrazuje efekt vyšších úrokových sazeb. Ale ptejme se za jakou cenu. Ta může být docela vysoká, když spotřebu domácností drtí inflace a platební bilanci zas silná koruna.
Neměla by vlastní měnová politika ekonomice spíše pomáhat než škodit?
Dlouho jsme měli vlastní měnovou politiku proto, aby udržovala růst cen na nízké hladině - a když to bylo možné, aby i prospívala ekonomice v rámci hospodářského cyklu. Nyní máme vlastní měnovou politiku k tomu, aby za cenu vysoké kolísavé inflace a stagflace držela fixní měnový kurz. Je to taková měnová politika naruby.
Navrhnete Petru Pavlovi, aby zahájil diskusi o změně způsobu, jakým jsou jmenováni členové bankovní rady? Tedy aby prezident jednou za šest let nemohl udělat měnový převrat, jako to loni předvedl Miloš Zeman?
Určitě by bylo vhodné o tom začít mluvit. Samozřejmě prim v takové věci hraje parlament, který by pro ni musel najít ústavní většinu. Nicméně je jasné, kudy bychom měli směřovat.
Asi není nic lepšího než okopírovat volbu ústavních soudců, tedy požadovat kontrasignaci prezidentského návrhu Senátem. Dále by bylo asi vhodné místo dvou šestiletých mandátů zavést jeden neopakovatelný mandát, byť třeba delší. To by zas řešilo pokušení členů bankovní rady na závěr prvního mandátu získávat pozitivní image u prezidenta.
Shoda na tom, že by bylo žádoucí do hry vtáhnout Senát, je asi opravdu široká. Nicméně třeba podle exguvernéra Jiřího Rusnoka by bohatě stačilo, aby prezident mohl v jednom roce jmenovat maximálně jednoho, dva členy. Pak by nebylo možné naráz otočit celou měnovou politikou.
Dokážu si představit, že se hlava státu s budoucími členy bankovní rady dohodne na tom, že přijmou mandát, který nebude trvat celé funkční období. Tím by se podařilo zase rozvrstvit jmenování centrálních bankéřů v čase. Nemohlo by se tak už stát to co minulý rok, kdy se poměrně jestřábí rada proměnila v holubí letku. Byť Tomáš Holub coby poslední jestřáb představuje výjimku.
Jaký vztah k vládě by podle vás měl prezident zaujmout v ekonomických otázkách? Její strany ho podpořily a on je jim jistě vděčný, rozpočtové schodky Fialova kabinetu se ale prakticky nijak neliší od těch babišovských…
Věřím, že Petr Pavel vsadí na spolupráci. Nebude ministry kritizovat a dělat jim naschvály, ale zároveň předpokládám, že je bude chtít dotlačit k tomu, aby už konečně přišli s fiskální reformou. Přirovnal bych to třeba k pobízení od manželky, která vám tak dlouho bude připomínat, že máte splnit nějakou slíbenou věc, až to nakonec opravdu uděláte. Berte to jako takový obraz pozitivní role, již může prezident sehrát směrem k vládě.
Zvolený prezident dostal spoustu otázek na nejrůznější atributy státnosti, zbude nám ale ještě vůbec nějaká, když bez reforem za chvíli budeme platit zahraničním bankám a fondům 100 miliard ročně jen na úrocích ze státního dluhu? Jak tuto rychle se blížící havárii lidem vysvětlit?
Když Václav Havel dokázal v roce 1990 vystihnout velmi složitou situaci slovy "tato země nevzkvétá", proč by něco podobného nemohl zvládnout i jeho příští nástupce? Každopádně platí, že v situaci, kdy máme jen omezený objem prostředků, je extrémně důležité vysvětlovat lidem, na co a proč je nyní nejlepší je vynaložit.
Pokud bychom se bavili také o jemnějších nástrojích ekonomické politiky, které má prezident v ruce, dostaneme se k ekonomické diplomacii a nejrůznějším podnikatelským cestám do zahraničí. Jak by podle vás měly fungovat ku prospěchu Česka, a ne jen ku prospěchu pár figur, jako tomu bylo za Miloše Zemana?
Je nepochybně žádoucí, aby se v tomto ohledu prohloubila spolupráce Hradu s ministerstvy zahraničí a průmyslu. Zejména ten druhý úřad je místem, kde by se měly sbíhat informace o potřebách české ekonomiky a o tom, koho by bylo žádoucí podpořit a pozvat do delegace.
Takže handlování se sedadly v prezidentském speciálu skončí?
Na jejich obsazení by se podle mého měly shodnout právě ty tři úřady, které jsem zmiňoval - prezidentská kancelář a obě ministerstva.
Jakou roli v prezidentově ekonomické politice budete hrát vy? Spolu se Zdeňkem Tůmou jste byl nejvýraznější tváří jeho expertizy v této oblasti. Půjdete na Hrad?
Rád bych vám odpověděl, ale opravdu nevím. Tým se bude v nejbližších dnech sestavovat, já zatím žádnou bližší informaci nemám.
A do bankovní rady ČNB, kde jste podle některých názorů už dávno měl být, vás to netáhne?
Nebudu zastírat, že mě taková práce láká. Po škole jsem považoval za prestižní jen dvě prostředí - centrální banku nebo českou Wall Street, což byly v té době dvě brokerské firmy. Nakonec jsem skončil na tuzemské Wall Street a jistě bych rád na stará kolena zkusil i to prvně zmiňované. Ale upřímně: za situace, jaká tam právě panuje, bych do centrální banky nastupovat nechtěl.
