Mimořádná zpráva

Nejdůležitější je pomoc rodině. Tam máme největší dluh

Michal Růžička, Viktor Vondra
27. 12. 2012 8:00
Rozhovor s Miloslavem Macelou, ředitelem odboru rodiny a dávkových systémů MPSV
Miloslav Macela, ředitel odboru rodiny a dávkových systémů MPSV
Miloslav Macela, ředitel odboru rodiny a dávkových systémů MPSV | Foto: MPSV

„Zákon se vůbec netýká institucí. Popisuje celý proces před tím, než se dítě do jakéhokoliv typu instituce dostane. Upravuje práci orgánu sociálně-právní ochrany dětí, tj. sociálních pracovníků, upravuje oblast náhradní rodinné péče. O kojeneckých ústavech a o dětských domovech v něm není vůbec nic," charakterizuje novelu zákona o sociálně-právní ochraně dětí Miloslav Macela, ředitel odboru rodiny a dávkových systémů MPSV.

Novelu, o níž se dlouhé měsíce vedly vášnivé diskuse, nakonec Poslanecká sněmovna přijala 7. listopadu, když přehlasovala i prezidentovo veto.

Co je těžištěm přijaté novely? Veřejnost se v ní ani po těch dlouhých debatách úplně neorientuje...

Já vnímám, že s tímto zákonem je spojována řada věcí, které v něm vůbec nejsou. Hierarchie, jak se má vůči ohroženému dítěti postupovat, je daná. A nový občanský zákoník, který nabude účinnosti od 1. ledna 2014, tu hierarchii nastavuje ještě daleko precizněji, takže tento zákon je spíš takovou organizační normou, která má zajistit, aby se tyto principy opravdu dodržovaly.

Ty principy jsou v podstatě dva: první opravdu mluví o hierarchii opatření, to znamená - na prvním místě je pomoc původní, biologické rodině dítěte, pak práce se širší rodinou dítěte, pak teprve jakákoliv náhradní péče, primárně náhradní rodinná péče, a pak vše ostatní - zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, ústavní péče atd. To je jedna zásada. A druhá hovoří o tom, že pokud bude dítě odcházet se své původní rodiny a nepůjde o osvojení, tak jde vždy o dočasné opatření.

To znamená, že ústavní péče v České republice bude nařizována na dobu určitou. Umístění dítěte do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (ZDVOP) bude vždy na dobu určitou. A pěstounská péče je v principu také opatřením na dobu určitou, protože podle nového občanského zákoníku se bude pěstounská péče nařizovat po dobu, kdy rodiče nejsou schopni naplňovat svou rodičovskou odpovědnost. Takže se předpokládá, že v průběhu péče se pracuje s původní rodinou, mimo jiné třeba na nápravě poměrů a návratu dítěte do původní rodiny.

To jsou myslím zcela přirozené zásady, které by měla každá civilizovaná společnost ctít. Zákon to jen dává na vědomí systému - že takto to bude a že sociální pracovníci, kteří v tom systému pracují, budou takto postupovat a zároveň budou hlídat, že to tak bude. Zákon říká, že tady je jeden subjekt, který bude koordinovat péči, a to jsou orgány sociálně-právní ochrany dětí, protože doposud byly nástroje koordinace velmi slabé. To je celé.

A například ustanovení, že soud, který rozhodne o umístění dítěte do ústavního zařízení, určí i místo?

To je také v novém občanském zákoníku, to není v této normě. Tady probíhalo paralelně několik legislativních procesů; v tomto roce, pokud hovořím o péči o ohrožené děti, je tu nový občanský zákoník, jako naprosto zásadní norma, novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí, to je také poměrně důležitá změna, novela zákona o ústavní a ochranné výchově, zákon o mediaci, pak změnové zákony k občanskému zákoníku, ty se teprve připravují. V té novele je jen výseč změn.

Leckteří zainteresovaní i některé neziskové organizace v tom mají trochu chaos...

Mohou mít, na druhou stranu to vyplývá z celkové roztříštěnosti systému péče o ohrožené děti. Co má legislativně v ruce Ministerstvo práce a sociálních věcí, to je myslím informačně sanováno velmi dobře. Vedle toho jsou tu i ostatní věci, které dělá školství, spravedlnost a já nevím, jak komunikují oni. To už neovlivníme a rozhodně nemůžeme třeba vykládat zákon ministerstva školství.

K velkým kritikům novely ještě před jejím přijetím patřil Fond ohrožených dětí, který provozuje klokánky. Dotkne se nějak významně jejich chodu?

Klokánky patří k zařízením, jejichž činnost novela upravuje. Stanovuje maximální limit dětí 28, s tím, že ministerstvo může udělit z tohoto počtu výjimku. Toto ustanovení bylo přijato právě kvůli Fondu ohrožených dětí, který má pět zařízení, kde počet dětí přesahuje 28. Jinak se do toho všichni početně vejdou. Co může být problém provozovatelů, je, že se musí do zákona vejít kvalitativně.

Vzděláním pracovníků?

Možná ani ne vzděláním, ale spíš způsobem provozu. Myslím, že problémy mohou mít zařízení, která zcela účelově zřizují v rámci svých kojeneckých ústavů ZDVOP (zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc) a podobně - jedna postel je zároveň „kojenecký ústav" a zároveň je pro děti vyžadující okamžitou pomoc. To už napříště nebude možné. Vlastně každý kojenecký ústav má v sobě integrované zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc a čerpá peníze z MPSV. Tím, že se zde nastavují standardy kvality práce a ty odpovídají tomu, co chceme v sociální oblasti, jsou poměrně vysoké. Takže zdravotnická zařízení se budou muset buď hodně snažit, nebo budou muset tuto činnost omezit. Od kvality péče v žádném případě nehodláme ustupovat.

Hodně diskutovaným tématem bylo i odměňování pěstounů, přesněji řečeno fakt, že budou pobírat odměnu i v době, kdy nebudou mít v péči žádné dítě...

To se týká jenom úzké skupiny pěstounů na přechodnou dobu. Jsou to pěstouni emergentní, to znamená, že jsou pořád k dispozici, a také si nevybírají dítě. Zatímco normální pěstoun si dítě buď vybírá, anebo do toho alespoň v procesu zprostředkování má co mluvit. A v případě, že pěstoun na přechodnou dobu odmítne dítě bez vážných důvodů přijmout - k němu se bude dostávat na tzv. rychlé předběžné opatření, takže to může být i z hodiny na hodinu - dohoda mu končí.

Foto: Isifa/Thinkstock

Emergentní pěstouni budou důležitou alternativou k ústavním zařízením. Pokud dnes orgán sociálně-právní ochrany dítěte musí dítě odebrat, musí ho odvést do ústavního zařízení. Takže by měl mít k dispozici skupinu rodin, které jsou připraveny na to, že přijmou dítě takto rychle.

Kdo bude zařazovat pěstouny do kategorie „emergentní"?

Krajské úřady na základě odborného posuzování. Ti lidé musí projít opravdu poměrně náročným procesem, kterým neprochází nikdo, kdo je třeba v zaměstnaneckém poměru v zařízení - a navíc teď to bude ještě sofistikovanější, protože budeme přebírat model PRIDE, což je americká metoda přípravy a doprovázení pěstounů, adaptovaná na evropské poměry přes skandinávské země (dnes už s ním pracují třeba i Slováci či Poláci), takže tady bude opravdu ucelený systém přípravy a dalšího vzdělávání a doprovázení pěstounů.

Což je trochu jiný systém, než s jakým v pilotním projektu ve východních Čechách pracovalo sdružení Amalthea, ne?

Ty principy jsou v podstatě stejné. Jde o to, že ten proces nekončí přípravou, tím, že do toho člověka „narvu" nějaké informace, pak mu dám dítě - a nějak se starej. Nýbrž jde o to, že pěstouna co nejlépe připravím, ale pak přijde do rodiny dítě a tehdy nastává největší potřeba informací. Je to stejné, jako když člověk nastupuje do práce - sice má vystudovanou střední nebo i vysokou školu, ale přijde do zaměstnání a tam se učí.

A nemůže se stát, že používané modely přípravy a doprovázení pěstounů budou nekompatibilní?

Vůbec ne. PRIDE je jeden z možných modelů a když jich v České republice bude víc, mně to vůbec nevadí. Jde o to, aby ty systémy vykazovaly znaky, že je to opravdu profesionální proces, že jsou v nich nastaveny nějaké standardy práce, že nejsou zaměřeny na jednorázovou podporu, ale že se s pěstouny pracuje kontinuálně. Což oba tyto modely splňují.

Kraje měly doposud svobodu v tom, jak budou přípravy pěstounů probíhat; bude to pořád platit?

Doposud žádný standard nebyl, takže už to neplatí. Teď budou přípravy standardizovány. Bude existovat vyhláška, která řekne, co všechno v těch přípravách má být. Ale v přípravách takový problém nebyl - někde probíhaly dobře, někde byly slabší, ale dalo se z toho čerpat. Myslím si, že hlavní deficit byl v doprovázení pěstounů. Že v okamžiku, když už dítě měli, docházelo k situacím, které byly příčinou častého selhávání. Neexistovaly poradenské služby, služba asistovaného kontaktu s původními rodiči, odlehčovací služby... To jsou všechno věci, které zákon pro pěstouny zavádí nárokově.

A kdo to bude garantovat?

Primárně stát, protože stát na tyto věci vyčleňuje nový státní příspěvek na výkon pěstounské péče, který budou dostávat obce nebo kraje nebo veřejné osoby, které s konkrétními pěstouny budou uzavírat dohodu o výkonu pěstounské péče. V té dohodě se vyspecifikuje rozsah služeb, které rodina dostane, způsob, jakým bude probíhat styk s původní rodinou atd. A také jak se pěstouni budou dále vzdělávat, což je nová povinnost, která vyvstává z toho zákona.

Dlouho před přijetím novely její odpůrci argumentovali tím, že pěstounů bude málo, že nebudou stačit kapacitně nahradit ústavní péči... Ale nemohlo by paradoxně dojít i k tomu, že spousta lidí se bude chtít stát pěstouny a najednou na takový počet v těch přidělených prostředcích nebude dost peněz?

To je mandatorní výdaj ze státního rozpočtu. Obava, že bude málo pěstounů, vychází ze statického pohledu, že tady na jedné straně něco ruším a na druhé straně tu potřebuji armádu pěstounů. Ale ten model je dynamický. Čím více dětí se mi podaří udržet v rodině a čím víc bude těch, pro které se mi podaří najít náhradní rodinu, tím méně jich doputuje do kojeneckých ústavů.

A to je úplně jiný příběh, než že tady mám deset tisíc dětí v ústavech a potřebuji pro ně deset tisíc pěstounů. To ani nejde provést, to by bylo nefukční. V případě, že bychom opravdu byli tak úspěšní a našli tolik náhradních rodičů, tak logicky tím méně dětí doputuje do ústavní péče, a tím pádem tu ty finanční zdroje jsou. Náhradní rodinná péče je vždy levnější.

Mluvil jste o práci s rodinami; často to znamená zejména pomoci jim k dostupnému, sociálnímu bydlení. V jednom z minulých čísel našeho časopisu v rozhovoru náměstek ministra pro místní rozvoj řekl, že nic jako sociální byty se neplánuje... Čili tato potřebná „noha" asi nebude jen tak k dispozici...

Tady platí usnesení vlády, koncepce bydlení ČR do roku 2020, a Ministerstvo pro místní rozvoj má do poloviny příštího roku předložit legislativní řešení sociálního bydlení. V případě, že tak neučiní, tak jsou jiné iniciativy, aby tento zákon spatřil světlo světa. Protože bez sociálního bydlení se prostě nehneme. To je základní předpoklad nejenom pro práci s ohroženými rodinami a dětmi, ale vůbec obecně pro sociální práci.

Foto: Isifa/Thinkstock

Ty úkoly bude zadávat vláda a vím, že jsou i nějaké poslanecké iniciativy, že se na této bázi připravují nějaké návrhy. Protože současný stav je neúnosný.

Vraťme se ještě k novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Dostalo se do zákona nějakými poslaneckými iniciativami něco, co jste tam nechtěli?

Naopak. Tím, že zákon byl velmi podrobně projednáván v Poslanecké sněmovně a byl mu dán velký prostor - když to vezmu i s vratkami Senátu atd., byl tam tři čtvrtě roku - z připomínek poslanců vznikl velký komplexní pozměňující návrh, který byl přijat a ten zákon dotvořil. Takže legislativní proces byl dobrý.

Takže se tam naopak dostalo víc, než jste čekali?

Hlavně jsou tam takové věci, které mají určité rozpočtové dopady, třeba státní příspěvek na výkon pěstounské péče. Poslanci se přece jen mohou více „odvázat". Ale bez toho by ten systém nefungoval. Já myslím, že parlament odvedl velmi dobrou práci.

Zůstala v poslední verzi zachována odměna pro pěstouny-prarodiče?

Odměna je u pěstounů-prarodičů nároková v případě, že pečují buď o zdravotně postižené dítě, nebo o tři a více dětí. V případě, že pečují o jedno nebo o dvě zdravé děti, bude se to posuzovat zvlášť u každé jednotlivé rodiny, především z hlediska sociálních poměrů atd., ale třeba i zdravotního stavu dítěte. Je to kompromisní řešení.

A platí, že když pěstoun dostává odměnu, nesmí pracovat?

Ne. Tím, že odměnu posuzujeme u všech pěstounů jako plat, jako příjem pro pojistné, a ta odměna začíná na osmi tisících hrubého, připouští se samozřejmě, že pěstoun vedle toho může pracovat. Ale u pěstounů, kteří jsou v těch vyšších sazbách odměny, tj. u těch, kteří pečují o zdravotně postižené děti, tam by se při svěřování dětí mělo velmi zkoumat, jak je dotyčný schopen poskytnout celodenní péči. Ale pokud bude třeba OSVČ a bude si po večerech přivydělávat…

Cílem je, aby se v pěstounských rodinách vytvořilo prostředí, blížící se co nejvíce normální rodině. To mj. znamená, že lidé pracují. Samozřejmě, když bude mít pěstoun tři zdravotně postižené děti v celodenní péči, tak asi není možné, aby chodil do práce. Ale jinak, proč ne? Samozřejmě to bude vždycky nahlíženo zájmem dítěte. Protože pěstounská péče bude pravidelněji vyhodnocována, v podstatě každé dva měsíce. To znamená, že kdyby to nějakým způsobem vedlo k nedobré péči, tak by se to řešilo.

Dotkne se nějak novela neziskových organizací, které poskytují pěstounům služby nebo pracují s rodinami?

V podstatě zavádí požadavky na lidi a organizace, které budou s dětmi pracovat. Ale ty požadavky jsou obdobné, jako to je při poskytování sociálních služeb, takže se jen slaďuje krok. Ti zavedení poskytovatelé s tím nebudou mít problém. Pak jsou různé dobrovolnické aktivity, tam to může být nízkoprahové, ale pokud chci odborně pracovat s rodinou, musím být profesionál. Protože tam se rozhoduje o osudu dětí, rodiny dost fatálně.

Dalším častým argumentem odpůrců novely bylo, že pěstouni nebudou péči zvládat a děti se budou stěhovat po pěstounských rodinách; je v zákoně něco, co by tomu bránilo?

Jsou tam takové mechanismy. Jeden prvek, o kterém se příliš nemluví, ale podle mě jde o prvek naprosto klíčový, je, že pokud bude sociální pracovník pracovat s rodinou a bude vůči dítěti přijímat nějaká opatření, tak to musí naplánováno. To, čeho se má dosáhnout, se bude muset vtělit do tzv. individuálního plánu dítěte.

Sociální pracovník v něm popíše, kam svým opatřením směřuje a proč ho přijímá, jaké jsou důvody, že se dítě odebírá z rodiny a co se tím sleduje. Jestli je to trvalé řešení a pro to dítě se hledá osvojení nebo dlouhodobá pěstounská péče, nebo že to je na krátkou dobu a zároveň se velmi intenzivně pracuje s rodinou. A popíše se v tom plánu, jak se s tou rodinou pracuje.

A pro tyto případy pak slouží pěstounská péče na přechodnou dobu, která může nastat ve dvou okolnostech: buď je zřejmé, že poměry v rodině se napraví tak rychle, že se dítě bude moci vrátit v řádech měsíců, anebo naopak, že už je to tak špatné, že dítě by mělo být nasměrováno do osvojení. Nicméně je tam doba právní volnosti a po tu dobu by dítě muselo být v ústavu, což se dneska zvláště u těch malých děje. Ale u dětí, zvlášť v tom raném věku, je lepší, aby tu dobu strávily v rodinném prostředí.

Samozřejmě pěstouni na přechodnou dobu jsou na tuto roli připraveni. Jdou do toho s tím, že jejich cílem je dítěti pomoci na časově omezenou dobu, to znamená, že se na ně nenaváží citově. Samozřejmě ho musí mít rádi, ale umějí se s tím vypořádat. Pěstounem na přechodnou dobu asi nemůže být bezdětná dvojice, která touží po dítěti; spíše lidé, kteří mají saturované rodičovské potřeby, mají už velké děti, ale ještě cítí nějakou sílu pomoci.

Z toho, co říkáte, vyplývá, že vlastně jiná než pěstounská péče na přechodnou dobu neexistuje...

Teoreticky ne, ale to jsem mluvil o právní teorii. V České republice má dlouhou tradici dlouhodobá pěstounská péče, která se velmi blíží osvojení. Ale právě proto má dlouhodobá pěstounská péče tolik problémů, protože lidé do ní vstupují se stejnou motivací jako do osvojení. Jenže oni jsou tu biologičtí rodiče, a to je ten problém. Povinností pěstounů je umožnit, aby se dítě s původními rodiči stýkalo, aby tam byly udržovány kontakty. To spousta lidí nedokáže a dají dítě rovnou do ústavu. Proto je opravdu důležité, aby lidé, když se rozhodnou pro pěstounskou péči, věděli, že to je pěstounská péče a ne osvojení. To je opravdu něco jiného.

Ale abych se znovu vrátil k tomu nejdůležitějšímu - to, co zákon hlavně chce, je systematičtější práce lidí, aby děti nemusely opouštět své rodinné prostředí. To je hlavní opatření, všechny typy náhradní péče už jsou jen náhradní. Byť některé jsou příznivější, jako je náhradní rodinná péče, některé jsou méně příznivé, jako péče ústavní. Ale hlavní cíl je, aby děti mohly být doma. A tam jsou rezervy největší.

Zákon je jedna věc, ale jak tohle zajistit v terénu?

Sociálním pracovníkům přibývá řada nových povinností, kde se upřesňují jejich postupy. Pokud bude sociální pracovník podávat návrh k soudu na nějaký zásah do rodiny, bude muset „dokazovat", že vyčerpal všechny ostatní možnosti. Samozřejmě, netýká se to případů, kdy tomu dítěti jde o život nebo o zdraví.

To pochopitelně také vyžaduje, aby pracovníků na tu systematickou práci bylo víc, a to se ošetřuje poměrně průlomovou věcí, která v tom zákoně je: organizace sociálně-právní ochrany dětí by měly být prvními úřady, jejichž práce bude standardizována. To znamená, že nastal nějaký standard výkonu té agendy, který bude spočívat mimo jiné také v odpovídajícím personálním obsazení úřadů, vlastně bude vytvářet jakýsi vzorový úřad - standardizovaný, na každé obci by měl být na určitý počet dětí a na určitou situaci takovýto tým, takto početný, takto kvalifikovaný, takto vzdělávaný, takto podporovaný...

A kdy tohle začne nabíhat?

Toto platí od 1. ledna 2013. A na zavedení jsou dva roky. To je opravdu zásadní změna. Během těch dvou let bychom se měli dostat do stavu, kdy tu budeme mít pracoviště, po němž můžeme chtít velmi systematickou práci. Pokud se toto podaří, tak si myslím, že je zpola vyhráno.

(Rozhovor vyšel v Edici Otvíráme IV/2012)

 

Právě se děje

Další zprávy