Následně je podle Kysilky třeba dokončit transformaci, tedy provést reformu zdravotnictví a důchodů a uvolnit byrokracií zaškrcené investice do infrastruktury, energetiky, bytové výstavby a obrany.
"Bez těchto změn se ekonomika jako celek nehne dopředu a rozhodně se bez nich nevyhneme domácí krizi," doplňuje v rozhovoru pro týdeník Ekonom. Kysilka před třiceti lety stál u zrodu samostatné České republiky. Z pozice viceguvernéra Státní banky československé, později České národní banky, řídil měnovou odluku. "Volba padla na mě. Byl jsem mladý, měl velké ego i chuť riskovat. Zároveň jsem se předtím na půdě akademie zabýval historií československých ekonomických reforem," vzpomíná ekonom.
Česká republika vznikla 1. ledna 1993. Samostatné koruny se ale dočkala až v únoru. Šlo to stihnout rychleji?
Už od poloviny roku 1992 jsme se připravovali na možné zavedení samostatné měny. Jen připomínám, že Vladimír Mečiar a Václav Klaus se dohodli na rozdělení státu na Česko a Slovensko, ale měli jsme mít dál společnou měnu - československou korunu.
Proč tedy myslíte, že o to usilovali?
Zřejmě tím chtěli zmírnit psychický šok, který rozdělení v občanech obou států vyvolalo.
Co změnilo jejich názor?
Docházelo k obrovskému přesunu peněz ze Slovenska do Česka. Všichni spekulovali na to, že k rozdělení měnové unie stejně nakonec dojde, takže bude lepší držet české koruny než ty slovenské. Jejich úvaha se ukázala jako správná: po rozdělení měny slovenská koruna několikanásobně devalvovala.
Pavel Kysilka
Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze. V květnu 1992 byl jmenován členem bankovní rady a viceguvernérem Státní banky československé. V devadesátých letech se podílel na transformaci ekonomiky a vedl měnovou odluku po rozpadu federace. Od února 1993 byl viceguvernérem České národní banky a na čas stál i v jejím čele. V letech 2011 až 2015 byl generálním ředitelem České spořitelny. Nyní vlastní poradenskou společnost 6D Academy.
Jak samotná měnová odluka začala?
Na co nejrychlejší provedení měnové odluky jsem tlačil právě kvůli transferům peněz ze Slovenska do Čech. Na Slovensku hrozilo vyschnutí likvidity a u nás zase inflace z přílivu peněz. V lednu jsem požádal o naléhavé svolání mimořádné schůzky s vybranými členy vlády. Sešli jsme se hned v první polovině měsíce. Na této schůzce byl premiér Klaus pod tlakem na zavedení samostatné koruny nejen ze strany centrální banky, ale i části svých kolegů z vlády. Po této schůzce mě poslal za Vladimírem Mečiarem do Trenčianských Teplic, kde jsme se dohodli na postupu. Zajímavé bylo, že i Slováci byli politicky a technicky dobře připraveni. Měli natištěné bankovky, ostatní organizační a legislativní věci jsem jim předal. Tam padlo i datum 8. února.
Takže kdyby vláda chtěla, tak jsme mohli mít vlastní měnu hned od ledna?
Samozřejmě. To jsme dokonce Klausovi nabízeli. Technicky byla měnová odluka připravená už od roku 1992. Měli jsme vše - kolky, zákony i plán. Záleželo jen na politicích.
Jak celý proces přípravy vlastní měny probíhal?
Kromě kolků jsme měli připravenou i jednu bankovku, a to dvousetkorunovou od Oldřicha Kulhánka. Byla připravená organizace odluky a logistika včetně přepravy a zajištění tisíců míst, kde se měly staré bankovky měnit za okolkované. Policie, armáda a Útvar rychlého nasazení zajišťovaly bezpečnost. Celkem bylo zapojeno 40 tisíc lidí.
Jak to bylo náročné?
Extrémně. V Praze tehdy hrozně mrzlo, nejezdila auta a bylo totální náledí. To se nám ale hodilo, protože Praha byla prázdná a mohli jsme snadno převážet bankovky. Dokonce jsme kvůli mrazu měli i připravené vrtulníky, aby šlo peníze vyměnit i na místech, kam by se kvůli zimě nedostala auta, hlavně na horách.
Výrobu kolků jste objednali až v Kolumbii. Proč ne někde blíž?
V té době se ve východním bloku rozpadaly státy, takže byla obrovská poptávka po nových bankovkách, cenných papírech a kolcích. Hledali jsme tak místo, kde bude volná kapacita a zároveň půjde o kvalitní produkt.
Kdo zvládl lépe rozdělení státu? My nebo Slováci?
Slovensko vstoupilo do své samostatnosti se zdevastovanou ekonomikou a vysokou nezaměstnaností. Ostatně i v tom tkvěla nesmyslnost nápadu společné měny, protože oni potřebovali jinou měnovou a rozpočtovou politiku než my. Česko potřebovalo restriktivní sazby a oni naopak uvolněnou měnovou politiku.
Který stát zvládl ekonomicky lépe posledních 30 let?
Jeden z důvodů, proč někteří politici z ODA a ODS preferovali rozdělení státu, bylo, aby u nás mohla pokračovat ekonomická transformace. Tu Slováci na počátku 90. let nechtěli. U nás pokračovala až do roku 1994. Bohužel později i kvůli politickému oslabení Václava Klause reformy skončily. Začalo to stávkou železničářských odborů, které odmítaly transformaci Českých drah. Ačkoliv pan premiér rád kopíroval rétoriku Margaret Thatcherové, tak jeho kroky byly pravým opakem toho, jak s odboráři zatočila ona. Klaus to tehdy vzdal.
Úsměvné je - jak jsem nedávno zjistil od samotných odborářských aktérů -, že odbory byly ochotné vydržet maximálně další dva dny, pak to chtěli vzdát. Právě tehdy prohrál Václav Klaus svůj transformační kredit a žádný jeho nástupce už se nikdy nenašel. Vlastně od té doby tu stále máme netransformované zdravotnictví, důchodový systém či nedotaženou privatizaci. Lze ale říct, že jsme první fázi transformace zvládli skvěle a rozhodně lépe než Slovensko. Později, kdy padl na Slovensku Mečiar a k moci se dostali expremiér Mikuláš Dzurinda a bývalý ministr financí Ivan Mikloš, nás v reformách předběhli.
V čem?
Byli odvážnější a udělali kroky, které jim navzdory tomu, že platí eurem, umožňují dobře ekonomicky dýchat. Jejich systém se ukázal natolik solidním, že ani jinak negativně naladěný Robert Fico se ho neodhodlal zrušit. Na mysli mám fiskální reformu, privatizaci, transformaci pracovního práva či reformu penzijního a zdravotního systému. V tom jsou rozhodně dál než my. Ještě zmíním, že my jsme zažili ještě jedno reformní období, a to během přístupového procesu do Evropské unie, kdy jsme museli dále liberalizovat náš trh podle unijních principů. Je to nyní těžko uvěřitelný paradox, že v té době na rozdíl od přeregulovaného dneška byla EU liberální.
Jak byste zhodnotil 30 let české koruny?
Koruna byla do roku 1997 zafixovaná jen s mírnou oscilací vůči dolaru a německé marce. Když došlo ke zrušení fixního kurzu, hned se devalvovala. Poté koruna s výkyvy posilovala až do finanční krize v roce 2008. Po jejím konci opět posilovala, ale mezi lety 2013 a 2017 došlo ke kurzovému závazku, kdy ČNB kurz uměle oslabila na 27 korun za euro. A to jsme už blízko dnešku. Kurzový závazek vrhl do ekonomiky dodatečné 2,5 bilionu korun. Dnešní 20procentní inflace, respektive po odečtení vládní kompenzace 16,2procentní inflace, je z velké části důsledkem tohoto opatření. Délka trvání onoho umělého oslabení kurzu koruny je tedy ve zpětném pohledu velmi problémová. K tomu se přidává špatná politická kondice a s ní spjatá proinflační rozpočtová politika vlád.
Nejsme naprosto v situaci, kdy bychom si mohli dovolit euro. Nedokončili jsme ony potřebné transformace a už vůbec neprovádíme odpovědnou rozpočtovou politiku. My v Česku umíme dělat jen schodky, což se týká každé vlády. Ta Babišova roztočila vysoké schodky za covidu. Držet dva roky takto vysoké výdaje za situace, kdy v ní byly biliony z dob kurzového závazku, se ukázalo nejen jako zbytečné, ale jako devastační. To zásadně přispělo k dnešní inflaci, jedné z nejvyšších v Evropě i ve světě.
Inflace je ale globální problém. Co za ní stojí?
Jak napsal ekonom Milton Friedman, inflace je vždy peněžní jev. A ony inflační peníze jdou na vrub obřích vládních schodků a tištění peněz ze strany centrální banky. To se dnes děje leckde ve světě. Musím ale říct, že ČNB alespoň dlouhodobě provozuje ortodoxní měnovou politiku, a to na rozdíl od Evropské centrální banky. Ta také zaplavila trh levnými penězi, ale zároveň k tomu selektivně pomáhá nejzadluženějším státům. Něco, co bylo mezi centrálními bankami považováno za tabu, se stalo běžnou součástí politiky.
Byly to ale centrální banky, které po krizi v roce 2008 zaskakovaly za nečinnost jednotlivých vlád, bohužel až aktivisticky. Správná reakce měla být, že po konci krize v roce 2011 měly nejzadluženější státy zásadně reformovat vládní finance a postupně se oddlužovat. K tomu nedošlo. Obří dluhy států, jako je Řecko, Španělsko, Portugalsko, Itálie či Francie, přetrvávají, nebo se dokonce prohlubují. To je i zárodek budoucích nevyhnutelných krizí a jedna z příčin evropské stagnace.
Kompletní rozhovor si přečtete v aktuálním vydání týdeníku Ekonom.
Kompletní vydání aktuálního čísla týdeníku Ekonom
Názory
Události týdne
Téma čísla
- Třicet let po rozdělení státu je Česko stále o dva kroky napřed
- Ekonomika je vyčerpaná, ve firemním sektoru převládají diletanti
Rozhovor
Další témata
- Díky lepší analýze dat umí půjčit i firmám, jichž se banky bojí
- Česká ekonomika míří k digitálnímu euru, e‑koruna nejspíš nebude
- Seškrtat náklady nestačí, v nouzi musí firma zvolit správnou strategii
- Investice do garáží slibují větší výnos než u bytů
- Světová továrna číslo jedna se zadrhla. Evropské firmy posilují obchod s USA
- Haló, tady virtuální asistentka. Boti se stále učí konverzovat
- Nový Avatar vydělal miliardu. Aby byl na nule, potřebuje dvojnásobek
- Nejhorší nedostatek léků bychom mohli mít pomalu za sebou
- S koupí bytu na investici se vyplatí počkat. Šanci nabízí akciový trh
Investice
Technologie
Právo
Moderní řízení
Auto
#datavize
