Jste ekologicky šetrná firma? A čím jezdí váš ředitel?

Michal Růžička
4. 12. 2012 16:24
Rozhovor s Luďkem Niedermayerem, bývalým viceguvernérem ČNB, dnes manažerem Deloitte
Luděk Niedermayer, bývalý viceguvernér ČNB, dnes manažer společnosti Deloitte.
Luděk Niedermayer, bývalý viceguvernér ČNB, dnes manažer společnosti Deloitte. | Foto: archiv

"Osobně mám již dlouhou dobu za to, že nejen CSR, ale obecně zodpovědnější podnikání je hrozně důležitá věc," říká někdejší viceguvernér ČNB Luděk Niedermayer, dnes manažer společnosti Deloitte a také porotce letošního ročníku soutěže TOP odpovědná firma v reakci na otázku, zda nevstupoval do poroty se skepsí vůči oblasti CSR.

"Skepsi jsem měl spíše vzhledem ke své schopnosti podílet se na výběru firmy, která by si ocenění zasloužila. Myslím, že pro podniky totiž bude třeba i takováto forma ocenění podstatná, a já bych proto nerad přispěl k rozhodnutí tak, aby nebylo fér. Kvalita procesu, který vede k hodnocení firem, mne však spíše potěšila a jsem rád, že jsem se na hodnocení podílel…"

A některým firmám jejich projekty stále nevěříte, že ne…

Ano i ne. To, co vnímám, je jistá ošidnost pohledu na to, co o sobě firmy jsou s to napsat, a jaká může být realita. Byl bych velmi nerad, kdyby cesta k ocenění firmy v oblasti CSR vedla přes angažování člověka, „který to umí dobře sepsat". Proto, jakkoliv se to může zdát ne úplně fér, díky jisté omezenosti takovéhoto pohledu mám za to, že je třeba i jistý neformální pohled na to, jak podniky konkrétně i v detailech fungují, jak velkou skutečnou roli u nich hraje například oblast environmentální, což je jedna ze tří klíčových oblastí CSR, nebo jaké panuje ve firmě klima mezi zaměstnanci.

A takovýto, někdy i anekdotický pohled, by měl být konfrontován s daty i proklamacemi, které v oblasti CSR či širším pohledu na zodpovědnost firem za podíl na rozvoji společnosti, firmy poskytují. Kdybych to chtěl ilustrovat, tak třeba u firmy, která akcentuje svou environmentální zodpovědnost, by nebylo od věci vědět, jak se ta promítá do výběru automobilu pana generálního ředitele.

Vy máte zkušenost především s bankovním sektorem. Tam v posledních letech angažmá ve prospěch společnosti a komunit spíše stagnuje. Čím to podle vás je?

Hodnocení stavu není snadné. Ale myslím, že minimálně v části finančního sektoru roste potřeba jak zlepšit komunikaci se společností, tak se zapojit do společensky prospěšných aktivit. A to jak na úrovni zaměstnanců, ale i vedení firem.
Také vidíme příklady, kdy finanční instituce třeba mění systémy odměňování, aby snížily riziko, že jejich zaměstnanci ve snaze splnit stanovené cíle budou postupovat s nežádoucím akcentem na prodej produktů bez ohledu na to, co tento může způsobit.

Ale souhlasím, že mezi finančníky, ale nejen jimi, vždy silné povědomí o tom, jak důležitý je vývoj společnosti za branami jejich instituce, nemusí být na vysoké úrovni. Na druhé straně často v médiích zmiňovaná arogance finančníků je spíše doménou jiných zemí, než je Česká republika.

Obecně, zjednodušeně řečeno, existují dva pohledy na CSR: jeden říká, že jde o zbytečné utrácení firemních peněz, o zvyšování nákladů; druhý tvrdí, že CSR je zde nikoli proto, aby firmy měly za co utrácet svůj zisk, nýbrž proto, aby ho dlouhodobě udržely. K čemu se kloníte vy?

Jistěže příklady prvního přístupu, který navíc tvrdí, že jde o jistou módní vlnu, existují. Často vycházejí z toho, že tvůrci takovýchto politik CSR ho svým přístupem přímo vyvolávají. Já dominantně věřím druhé variantě. A z vlastní zkušenosti vím, že třeba atmosféra ve firmách, které ostentativně dávají najevo, že vše je „o penězích", je úplně jiná, než v podnicích s širším pohledem na svět, který oblast CSR nutně zahrnuje.

A s tím, jak se mění preference minimálně části společnosti, kterou otázky udržitelnosti vývoje, zodpovědnosti podnikání i správy věcí zajímají, toto hraje stále větší roli.  Pocit člověka - zaměstnance, že je součástí něčeho, co je buďto dobré, nebo alespoň se snaží co nejvíce kompenzovat negativní stránky podnikání - je jistě lepší než v opačných případech. A má to vliv i na to, jak pracuje. A protože úspěch firmy stojí vždy na jejích lidech, mám za to, že rostoucí respekt k oblastem typu CSR je nutnou součástí dlouhodobého úspěchu podnikání.

V Británii existuje „Klub jednoprocentních", tedy firem, které dávají nejméně 1 % ze zisku před zdaněním na veřejně prospěšné účely. V tomto klubu je celá řada firem. V Česku zatím podobné mety dosahuje jen málo společností. Je to obecnou kulturou, tlakem majitelů na šetření, světonázorem, malou „poptávkou" od veřejnosti?

Myslím, že u některých českých podniků je důraz na maximalizaci krátkodobého zisku příliš velký a není to ku prospěchu podnikání. I když na druhou stranu, firma, která by se v této oblasti velmi angažovala, ale zároveň směřovala k bankrotu,  myšlence posílení role zodpovědnosti firem neprospěje… Jde tedy jistě o hledání rovnováhy.

Foto: Ondřej Besperát, Aktuálně.cz

Myslím si, že naši občané a firmy neprojevují zrovna malou ochotu podporovat dobré, společensky prospěšné projekty, charitu a podobně a jistý marasmus, ve kterém se veřejný sektor nachází, spolu s růstem bohatství, ke kterému v minulosti došlo, tento trend může podporovat.

Jisté je, že některé firmy mohou udělat více. Třeba i české managementy zahraničních firem by mohly více dát vědět svým vlastníkům, že větší zapojení do této oblasti je cesta k udržení pozice podniku, stejně tak jako „u nich doma". Ale nevidím stav ani perspektivy nijak černě.

Hodně se teď mluví a píše o tom, že v čase krize důvěry v politiku by měl byznys převzít roli jakéhosi lídra v oblasti odpovědnosti. Věříte tomu? A je to vůbec uskutečnitelné?

Velká část našeho soukromého sektoru funguje dobře a může sektoru veřejnému pomoci ke zlepšení. A hlavně většina firem prošla ohromnou cestou k modernizaci, udržení konkurenční pozice a také posílení aspektů zodpovědnosti. Veřejný sektor by se od zástupců takovýchto podniků mohl hodně naučit. I když na druhé straně je třeba zmínit i to, že dnes patrná a právem kritizovaná korupce části veřejného sektoru, která notně komplikuje vývoj společnosti, byla často vyvolána aktivitou části soukromých firem či jejich zástupci…

Ještě více ale vidím, že politický systém, tím nemyslím zdaleka jen vládní koalici, se snaží semknout, neb to je cesta k udržení jeho role (tedy jeho konkrétních představitelů) ve společnosti. Upřímně řečeno, ne zrovna dobrá perspektiva uplatnitelnosti některých politiků v standardním soukromém podnikání naznačuje racionalitu tohoto postoje. Nepochybně bychom v politice potřebovali ne nutně aktivní byznysmeny, ale lidi s větší životní i profesní zkušeností, těch se nám zjevně nedostává.

Jak se díváte na snahy Evropské komise regulovat oblast CSR zákony?

Osobně věřím, že tlak veřejnosti, jasná podpora dobrých příkladů či výzvy k jejich následování a naopak poukázání na špatné praktiky jsou velmi dobrou cestou pro rozvoj ve většině oblastí.

Na druhou stranu se ukazuje, že role státu či Evropské unie v „regulaci" některých oblastí není k zahození. Zmínit stačí třeba oblasti mobilní telefonie, tvrdý tlak na ekologičnost aut a podobně. Tam se ukázalo, že argumenty industrie, že přímá regulace je zničující a nerealistická, nebyly pravdivé. A regulace zjevně přinesla společenský benefit, s velmi malými negativními důsledky.

Takže záleží na tom, „co a jak". Zatímco regulace třeba v oblasti charity je de facto protimluv, postupné promyšlené zpřísňování environmentálních standardů či vytváření jasných motivací, které tlačí některé sektory k společensky více odpovědnému způsobu podnikání, je naopak podle mne správnou cestou.

 

Právě se děje

Další zprávy