Reklama
Reklama
Ekonomika

Evropa ztrácí průmyslovou sílu. Ekonom ukazuje, kde může najít novou

Martin Petříček, týdeník Ekonom

Evropský průmysl hledá, jak obstát proti americké a čínské konkurenci. Potýká se s drahými energiemi a zároveň vstupuje do éry, v níž výrobu proměňuje umělá inteligence. Francouzský ekonom Didier Borowski, šéf výzkumu makroekonomické politiky ve skupině Amundi, přesto vidí pro Evropu příležitosti. Musí ale dokázat nové technologie využít, posílit energetickou nezávislost a rozhýbat investice.

Didier Borowski, vedoucí výzkumu makroekonomické politiky ve skupině Amundi
Didier Borowski, vedoucí výzkumu makroekonomické politiky ve skupině AmundiFoto: Amundi
Reklama

Umělou inteligenci (AI) označujete za motor nové průmyslové revoluce, která táhne americkou ekonomiku. Evropa však zatím podobný boom nezažívá. Co se stane s evropskými firmami, které AI do svých výrobních procesů nezapojí?

To je jednoduché: zaniknou. Pokud ji nevyužijí ony, využije ji konkurence. Bude mít nižší ceny a získá větší podíl na trhu. Firma, která neudělá nic, ztratí konkurenceschopnost a s ní i poptávku.

Musíme ovšem rozlišovat mezi vývojem AI a jejím využíváním. Ve vývoji jsme od dvou obrů, USA a Číny, velmi daleko. Američané zůstanou dominantním hráčem, kterého bude vyzývat Čína.

To ale neznamená, že je Evropa ztracená. Z hlediska konečného dopadu na ekonomiku záleží na tom, jak AI zapojíme do výrobních procesů. A tady je míč na naší straně hřiště.

Jenže budeme dál používat americké produkty. Není to zásadní slabina?

Ano, budeme je muset nakupovat a používat. Můžeme je však využít chytře: zvýšit produktivitu, změnit výrobní procesy a posílit konkurenceschopnost.

Reklama
Reklama

Ale stále existují specializované oblasti, v nichž můžeme přicházet s novými nápady. Máme v Evropě výborné inženýry a na další generaci AI se také můžeme podílet.

Mluví se o tom, že Německo má přejít na jiný průmyslový model. Může to znamenat návrat automobilek do někdejší formy, byť se zaměřením na výrobu elektromobilů?

Nemluvíme o starých dobrých časech automobilového průmyslu. Vzniká něco jiného: nové průmyslové segmenty, rozsáhlý ekosystém kolem vybavení, kybernetické bezpečnosti a umělé inteligence.

Nejde o jediné odvětví, ale o celé hodnotové řetězce. Německo se musí znovu vynalézt. Prostředků na to má zatím dost.

Mají se tedy automobilky smířit s ústupem?

Neříkám, že automobilový průmysl zemřel. Pro Německo je to stále strategické odvětví, byť jeho váha v ekonomice postupně klesá. Politici o tom jen nemohou mluvit přímočaře, protože na automobilovém průmyslu závisí velké množství pracovních míst.

Reklama
Reklama

Odvětví trpí ztrátou konkurenceschopnosti vůči Číně, a to hlavně kvůli vysokým cenám energií. I v této souvislosti očekávám další podporu obnovitelných zdrojů.

Jestli chce Evropa i za deset let hrát významnou roli ve světové ekonomice, potřebuje levnější energii a větší energetickou nezávislost. Už nejde jen o morální závazek nebo o to, že je něco lepší pro planetu.

Vstoupili jsme do nové éry a mnohem víc než dříve musíme počítat s výpadky dodávek a cenovými šoky na straně nabídky. Cestou je zjevně kombinace obnovitelných zdrojů a jaderné energetiky.

Politici sází i na větší evropské zbrojení. Dokáže zajistit strategickou autonomii, pokud zůstaneme závislí na dovozu energie?

Bez energetické suverenity těžko docílíte strategické autonomie. Nestačí vybudovat v Německu nejsilnější armádu v Evropě. Je vedle toho třeba řešit i dostupnost energie.

Reklama
Reklama

Od roku 2022 výrazně vzrostl podíl obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny v EU. Spolu s jadernými elektrárnami zajišťují více než 70 procent evropské produkce elektřiny, zatímco před čtyřmi lety to bylo zhruba 60 procent.

Částečně to vysvětluje, proč jsme vůči dražším energiím odolnější, než jsme čekali. Nejsme však nezávislí a citlivost na růst cen fosilních paliv je stále vysoká. Vyšší ceny ropy a plynu tudíž představují pobídku k urychlení energetických projektů.

Co musí Německo vedle investic změnit, aby nový model skutečně fungoval?

Může zlepšit digitalizaci a chce to udělat. Předložený soubor reforem, omezení byrokracie a zjednodušování pravidel jdou správným směrem: mají usnadnit nové projekty.

Samotná změna způsobu uvažování je ovšem to nejtěžší, vyžaduje to čas. Stejně důležité je nepodlehnout netrpělivosti investorů, kteří chtějí výsledky okamžitě.

Reklama
Reklama

Reformy mohou hned podpořit důvěru, ale jejich skutečný hospodářský dopad přijde ve střednědobém horizontu.

Nedávné zemské volby však ukázaly na posilování politických extrémů. V Sasku-Anhaltsku a Meklenbursku-Předním Pomořansku zvítězila krajně pravicová Alternativa pro Německo (AfD), zatímco v Berlíně uspěla krajně levicová Die Linke. Vydrží koalice i trpělivost vládních politiků prosazovat reformy?

Náš základní pohled je, že koalice vydrží až do začátku roku 2029, na kdy jsou naplánovány volby do Bundestagu. Křesťanskodemokratická unie a Křesťansko-sociální unie Bavorska (CDU/CSU) spolu se sociální demokracií (SPD) by podle průzkumů předčasnými volbami ztratily, zatímco AfD by posílila. Koaliční strany tedy nemají zájem vyvolávat volby před řádným termínem.

Politické otřesy naopak mohou koalici přimět, aby reformy urychlila. Její sázka je poměrně racionální: méně byrokracie, jednodušší pravidla a velké výdaje na infrastrukturu a obranu mají během příštích dvou let přinést lepší zprávy o růstu.

Pak by mohla znovu získat část voličů a AfD by oslabila. Cenou za pokračování koalice by ovšem teoreticky mohla být výměna kancléře jiným politikem z CDU. Friedrich Merz je velmi nepopulární a čelí kritice i z vlastního tábora.

Reklama
Reklama

Pravděpodobnost takové změny považujeme za významnou. Neznamenala by však nutně změnu koalice ani její politiky.

Francie tak rozsáhlou rozpočtovou podporu jako Německo svému průmyslu nabídnout nemůže. V čem je její situace jiná?

Ve Francii máme problém s vysokým dluhem. Klíčovou prioritou vlády proto musí být konsolidace veřejných financí. A výdaje na zásadní priority, například obranu, se nedají rozvinout tak, jak by bylo potřeba, protože jinde musíme škrtat.

Didier Borowski

  • Působí jako vedoucí výzkumu makroekonomické politiky v Amundi Investment Institute, kde se zaměřuje na dopady globálních politických a ekonomických událostí na finanční trhy.

  • V minulosti zastával několik vedoucích pozic v rámci Amundi a působil také ve Société Générale Asset Management, na francouzském ministerstvu financí či jako expert Evropské komise.

  • Je držitelem doktorátu z ekonomie, přednášel na pařížských univerzitách a je autorem odborných článků zaměřených na měnové kurzy.

Jsme na nějaký čas uvězněni v problémech vlastní rozpočtové politiky. Konsolidaci podle našeho přesvědčení nakonec zvládneme, ale bude to trvat. V příštích čtvrtletích bude francouzská ekonomika slabší než ostatní ekonomiky eurozóny.

Jak se rozpočtová nejistota přenáší z politiky do firem a domácností?

Francie zároveň prochází šokem nejistoty. Domácnosti čekají, že mohou přijít vyšší daně. Proto méně utrácejí a více spoří. Podniky zase méně investují.

Reklama
Reklama

V nejistotě zkrátka klesá poptávka. Když srovnáte průběžné ekonomické ukazatele Francie s ostatními zeměmi eurozóny, tento rozdíl už je vidět. Říkám tomu tunel nejistoty, který potrvá do jara 2027, kdy se konají prezidentské volby. Bude nákladný, protože Francie bude muset rozpočtovou konsolidaci provést.

Ještě před volbami je přitom zásadní otázkou rozpočet na rok 2027, o němž se má rozhodnout do konce roku. Je potřeba najít kompromis. Až se rozpočtový výhled vyjasní, situace Francie se může zlepšit.

Má Francie proti Německu vůbec nějakou výhodu?

Do určité míry je dobrou zprávou něco, co byste za výhodu běžně nepovažoval: máme mnohem méně průmyslu. Francouzská ekonomika stojí více na službách, a proto je méně citlivá na ropný šok než německá. Částečně to vysvětluje naši dosavadní odolnost ve srovnání s Německem.

Chrání nás také jaderná energetika.

Reklama
Reklama

Přesto říkáte, že odolnost světové ekonomiky překvapila. Co analytici ve svých výhledech podcenili?

Samotnou schopnost odolávat. Jsme uprostřed průmyslové revoluce poháněné umělou inteligencí. Tento boom táhne americkou ekonomiku, ale přímo či nepřímo také některé asijské ekonomiky, například Čínu, Jižní Koreu a Tchaj-wan. V eurozóně takový boom nemáme.

Evropě pomohla změna energetického mixu. Dosavadní odolnost nicméně není zárukou, že kontinent stejně zvládne i další zdražení ropy a plynu. Dopad posledního růstu cen od poloviny srpna se v ekonomikách ještě plně neprojevil.

Pokud ceny zůstanou vysoko, v určité chvíli to zasáhne poptávku. Platí to i pro Německo: při trvale drahé ropě bychom pravděpodobně museli snížit výhled jeho růstu na příští rok.

Co se ve světové ekonomice změnilo nejzásadněji?

Stále častěji ji zasahují šoky na straně nabídky. Ty mění vzájemné poměry cen a inflace kvůli nim ustupuje pomaleji. Návrat k cílům centrálních bank trvá déle. To také vysvětluje, proč jsou banky připravené zvyšovat sazby více, než se čekalo ještě před několika měsíci.

Reklama
Reklama

Světový obchod už nepůsobí proti inflaci tak jako dříve. Přesměrovávání obchodu a změny přepravních tras něco stojí. Přepravní náklady budou vyšší.

Nejde o konec globalizace, ale o její novou podobu, která je více inflační. To je jedna z velkých změn posledních let.

S jakou cenou ropy počítáte ve svém základním scénáři?

Předpokládáme, že v roce 2027 bude postupně klesat zpět k 80 dolarům za barel, přičemž nyní v polovině října se Brent obchoduje kolem 105 dolarů za barel. Očekáváme tedy určitý protiinflační vliv.

Myslím, že Spojené státy a Írán v určité chvíli dospějí k nějaké formě dohody, řekněme k modu vivendi. Situace zůstane zhoršená, ale trhy v posledních týdnech do jisté míry přestřelily.

Reklama
Reklama

Pokud se tento předpoklad nenaplní a ropa i plyn zůstanou na nynějších cenách, projeví se to v domácí poptávce.

Hrozí opakování inflační vlny z roku 2022?

Stejnou vlnu nečekáme. Tehdy jsme byli těsně po covidu. Lidé během pandemie neutráceli, měli nahromaděné úspory a odloženou poptávku. Jejich kupní síla byla díky tomu poměrně dobrá. Ceny ropy a plynu navíc byly mnohem vyšší než nyní a mzdy mohly rychle reagovat.

Aktuálně není poptávka tak silná a mzdy zatím obdobně nezareagovaly. Liší se i možnosti rozpočtové politiky.

Evropa jako celek nemá prostředky na tak expanzivní reakci jako tehdy. A výnosy dluhopisů, od nichž se odvíjí cena, za niž si vlády půjčují, jsou mnohem vyšší než tehdy.

Reklama
Reklama

Proč tedy Evropská centrální banka (ECB) působí tak odhodlaně zpřísňovat měnovou politiku?

Pamatuje si chybu z roku 2022: reagovala pozdě a následně musela postupovat velmi agresivně. Nechce se do takové situace dostat znovu. Snaží se proto včas ukotvit inflační očekávání a komunikuje velmi přísně.

Podle nás ale nebude zvyšovat sazby tolik, jak nyní předpokládají trhy. Pokud uvidí zpomalování ekonomiky, pravděpodobně zvyšování sazeb zastaví. V Amundi počítáme ještě s jedním zvýšením letos a případně s dalším příští rok, scénáři velmi silného zpřísňování nevěříme.

Eurozóna nemá americký boom AI a v některých zemích je růst velmi slabý. Německo je díky rozsáhlé rozpočtové podpoře výjimkou, nikoli obrazem celé měnové unie.

Část práce už za ECB dělá trh. Finanční podmínky se od začátku roku zpřísnily rychleji, než banka čekala. Musí vzít v úvahu i zmíněné vyšší dluhopisové výnosy.

Reklama
Reklama

Lišíte se od ECB také v odhadu hospodářského růstu?

Pro příští rok čekáme růst eurozóny o jedno procento, zatímco ECB o 1,4 procenta. To považuji za příliš optimistické. Myslím, že ECB bude muset do konce roku prognózu snížit. Výhled zvýšila v nejhorší chvíli.

Zajímavé je, že současně se zvýšením prognózy ECB zdůrazňovala rizika slabšího růstu. Vysvětlení spočívá v načasování: prognóza vycházela z dřívějších předpokladů o cenách energií, zatímco komunikace už reagovala na následné zdražení ropy a plynu. Právě dopadu drahých energií na poptávku se banka obává.

O co se tedy evropský růst může opřít?

Spíše o investice než o spotřebu. Kupní síla domácností bude pravděpodobně pod tlakem, takže od nich zásadní impuls nečekáme. Pokračovat mají výdaje na obranu a energetickou transformaci. Tyto oblasti se pro Evropu staly existenční otázkou.

V Německu bude tempo rychlejší. Dosud pomáhaly především veřejné investice, soukromé mnohem méně. Proto je důležité urychlit vznik Unie úspor a investic, jejímž cílem je mobilizovat soukromé úspory pro obrovské investiční potřeby, které v Evropě existují.

Reklama
Reklama

Nejdřív by ale Evropané museli přestat posílat tolik peněz na americké akciové trhy…

Tohle pro Evropu obecně neplatí tak, jak se často říká. Samozřejmě existují investoři, kteří rádi investují v USA.

Podstatnější problém však spočívá v tom, že v mnoha evropských zemích chybí kultura investování do akcií. Domácnosti ve Francii, Itálii či Německu často upřednostňují bankovní vklady a konzervativnější spořicí produkty či dluhopisy.

U lidí, kteří akcie drží, vidíme silnou preferenci domácího trhu. Francouzští investoři tíhnou k francouzským akciím, němečtí k německým. Neříkám, že nediverzifikují, ale představa, že hlavní část jejich akciových investic končí v Americe, neodpovídá tomu, co vidíme.

Pomoci mohou například penzijní reformy. Když domácnosti k akciím přivedeme, pravděpodobně si zachovají silnou vazbu na domácí trhy.

Reklama
Reklama

Kdy může mobilizace evropských úspor přinést hmatatelný výsledek?

Musíme oddělit krátkodobý pohled od dlouhodobého. Očekáváme přijímání dalších reforem v letech 2027 a 2028, ale dopad na růst přijde spíše na konci tohoto desetiletí a na začátku příštího.

Není realistické čekat, že Unie úspor a investic zásadně změní evropskou ekonomiku už napřesrok.

Proč by investor měl dát evropským akciím větší prostor, když jiné části světa rostou rychleji?

Protože v rychleji rostoucích regionech bývají také mnohem vyšší ocenění. Když porovnáme riziko a možný výnos, nacházíme v současnosti v Evropě a na některých dalších trzích více příležitostí než například v USA.

Evropskému průmyslu mohou v příštích letech pomáhat reformy i veřejná podpora. Nejde jen o obranu a bezpečnost, ale o širší hodnotové řetězce včetně menších společností. Je čas diverzifikovat a zvažovat vyšší zastoupení trhů, kterým ve střednědobém horizontu věříme. Patří mezi ně Evropa i řada rozvíjejících se zemí.

Reklama
Reklama

Kdybyste si měl vybrat jediný region, který může růstem příjemně překvapit, který by to byl?

Asie. Například Indonésie a Indie mají demografickou dividendu: jejich ekonomiky nestárnou tak rychle. Indie má také před sebou dlouhou cestu, pokud chce infrastrukturou dohnat to, co vybudovala Čína, a má prostředky, aby se po ní vydala.

Těžiště světové ekonomiky se přesouvá ze Západu na Východ. Začalo to před 20 či 30 lety a bude to pokračovat.

Podíl Asie na globálním růstu se podle mě bude dál zvyšovat. Portfolia ve vyspělých zemích jsou vůči těmto ekonomikám vystavena méně, než by měla být, přestože jde o důležitý zdroj růstu a inovací.


Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?
Přidat jako preferovaný zdroj
Reklama
Reklama
Reklama