Od snů o zděném domě až po milovaný panelák. Bytová krize trvá už půldruhého století

Josef Pravec Josef Pravec
28. 9. 2020 9:49
Bydlet "jako dřív" by nikdo nechtěl. Na počátku středověku měla rodina pro sebe asi deset metrů čtverečních, nyní v průměru 77 metrů čtverečních. A do země zapuštěné chatrče vystřídaly prefabrikované domy prošpikované elektronikou. Proměny začaly hlavně od průmyslového věku. Jedno je však stále stejné: bydlení bylo a je vzácné, a tak ve velkých městech máme už půldruhého století bytovou krizi.
Baťovy domky.
Baťovy domky. | Foto: Aktuálně.cz

Většina populace ještě na počátku 19. století žila na venkově, ve stísněných, tmavých a vlhkých domcích z kamení, dřeva a hlíny. Jejich snem bylo zbohatnout či se dobře provdat a nastěhovat se na statek, do zděného selského stavení.

Do domu se světnicí, jakousi prostornou obývací kuchyní, v níž se dalo po celý rok topit. Z ní se vycházelo do síně a jednotlivých komor. V některých se spalo, v jiných se ukládaly zásoby a věci nezbytné pro chod domácnosti. Větší část stejně představovaly hospodářské budovy − stáje, stodoly a rozmanité přístřešky.

S nástupem kapitalismu se začala rozrůstat dosud ospalá města. Lidé do nich stejně jako dřív přicházeli za prací, tentokrát už ne do řemeslnických dílen, protože na předměstích začaly s rozšířením parního stroje vyrůstat továrny nasávající pracovní síly. Koncentraci obyvatelstva současně umožnila efektivnější doprava, železnice.

Rostla zejména Praha: v roce 1830 měla 102 tisíc obyvatel, na konci století už přes půl milionu. Zvětšovaly se ale i Brno, Ostrava, Liberec nebo Plzeň kolem expandujících Škodových závodů.

Do "svého" v nich šel bydlet málokdo, a proto díky aktivitě stavebních podnikatelů (například Václava Havla, děda pozdějšího prezidenta) vyrůstaly čtvrti nájemných domů. V Praze bohatší žili na Vinohradech, kde se domy podobaly těm, které se, jak uvádí architekt Michael Rykl, o něco dříve stavěly v Paříži či Vídni.

Levnější byty byly v přízemí, první a druhé patro obývala majetná klientela. Prostorné místnosti s okny, někdy se salonkem, s balkonem, koupelnou a pokojíkem pro služku. V horních patrech se už zase pronajímaly prosté byty pro nenáročné nájemníky. Ve výstavných domech tak pospolu přebývali bohatí i chudší, což trochu tlumilo sociální napětí.

Dělníci se ale koncem 19. století stěhovali do pavlačových domů na Žižkově. Museli se spokojit s kuchyní a pokojem s výhledem do ulice. Ten se často pronajímal, protože nájemné zůstávalo vysoké a nezbývalo než se o jeho placení podělit. Svítilo se petrolejkami, voda byla zavedená jen na chodbu a suché toalety na pavlačích byly společné. Topilo se v plechových kamnech a tisíce komínů vypouštěly v zimních měsících do ovzduší nepříjemný sirný dým.

Kovová kamna byla výdobytkem modernity rovněž na venkově, kde se lidé dávno neživili jen zemědělstvím. Žižkovským bytům se tam podobaly domky, které továrníci stavěli pro své úředníky a kvalifikované dělníky. Ve sklářských vesnicích u Jihlavy se jednalo o přízemní stavby rozdělené chodbou na dvě poloviny. Ty byly předěleny na obývací kuchyň a pokoj sloužící i jako ložnice. Místo koupelny jeden den v týdnu posloužila přenosná plechová vana. Oproti městským bytům byl výhodou přilehlý dvorek s kurníkem a králíkárnou a malá zahrádka.

Přivykání koupelně

V roce 1921 podle archivních údajů Českého statistického úřadu žilo ve vlastním bytě jen šest procent z 700 tisíc Pražanů. Dvě třetiny jich obývaly jednopokojový byt s kuchyní, dvoupokojové byly pokládány za bydlení pro majetné. Jen 36 procent bytů mělo pitnou vodu a necelá pětina koupelnu. Plyn byl zaveden do 15 procent z nich, elektřina ke svícení asi do třetiny. Z dobových úředních tabulek lze vyčíst, že v řadě případů se tísnilo v jedné místnosti 13 a více osob.

Někteří na tom byli ještě hůře − hlavní město totiž obklopil prstenec nouzových kolonií, v nichž žilo 25 tisíc chudých. Bez kanalizace, elektřiny, někde se pro vodu muselo chodit více než kilometr. O slumu Pod Bohdalcem zvaném Rafanda psal i Karel Čapek. Podobné to bylo nejen v dalších velkých městech, ale rovněž v Kladně, Mladé Boleslavi, Teplicích či Děčíně.

Ti, kdo stáli na vrcholu sociální pyramidy, si nechávali budovat honosná sídla. V Brně tak v roce 1930 vyrostl funkcionalistický skvost, vila Tugendhat, v Praze krychlovitá Müllerova a Winternitzova vila od Adolfa Loose. V Praze-Bubenči se objevily klasicistní "paláce" Petschkových, jejichž bohatství bylo opřeno o hnědé uhlí a banku.

Stavělo se i pro střední vrstvy. Spořilov, Zahradní Město, vilové čtvrti a velké obytné domy, například v Holešovicích. V nových činžovních bytech se ustálilo uspořádání: obývací pokoj, ložnice a menší kuchyň. Standardem se stávala koupelna. Z interiérů mizely secesní ozdoby, místo parket se na podlahu kladlo linoleum a nábytek už nebyl na zakázku od truhláře, ale od nábytkářských firem, které drahá dřeva nahrazovaly dýhou. S nápadem na modulové nábytkové sestavy u nás už ve dvacátých letech přišel architekt samouk a podnikatel Jan Vaněk.

Nejblíže k tomu, jak si dnes představujeme pohodlné bydlení pro střední vrstvy, nicméně nedospěli v hlavním městě, ale ve Zlíně, kde bratři Baťové stavěli podnikové byty pro své zaměstnance. Takových domů vyrostlo na dva tisíce.

U jejich zrodu stál architekt Jan Kotěra, radou přispěl švýcarský urbanista − vizionář Le Corbusier. Šlo o unifikované jednopatrové domky s mansardovou či plochou střechou − kuchyně dole, dva pokoje nahoře. Stavěly se i větší pro čtyři či dvě rodiny. Právě tyto "půldomky" se samostatnými vchody a předzahrádkami byly nejčastější.

Sen o moderním bydlení

Plány na sídliště s masově budovanými byty vznikaly již za první republiky, avšak k jejich realizaci až na výjimky nedošlo. Oprášily se však ve chvíli, kdy i komunisté po převzetí moci v roce 1948 začali zápasit s bytovým problémem − města kvůli novým průmyslovým závodům rostla, nastupovaly silné populační ročníky.

Nepomohly ani statisíce bytů po odsunutých Němcích v pohraničí, protože většinou stály tam, kam nikdo nechtěl. Situace v Praze, Brně i Plzni se stávala kritickou, a tak se v Československu vsadilo na průmyslovou stavbu paneláků. O český vynález nešlo, panely si nechal patentovat francouzský inženýr Raymond Camus v roce 1948 v souvislosti s obnovou válkou zničeného Le Havru.

Panelákové byty měly být díky prefabrikaci levné a přitom rychle hotové. Současně šlo o snahu přesunout obyvatele měst blíže k zeleni, oddělit je od úřadů a hlavně od továren a vše propojit velkokapacitní dopravou. Architekti ovšem museli přistoupit na mnohé kompromisy − stranické orgány tlačily na úspory, státní stavební podniky zase požadovaly uniformitu. Ani práce jejich zedníků a montérů nebyla nejlepší a s rostoucím počtem předávaných bytů se horšila.

První panelák vyrostl v někdejším Gottwaldově v roce 1954 a jejich masová výstavba se pak rozběhla přes rady anglických a francouzských urbanistů, kteří na základě vlastních zkušeností upozorňovali, že jejich obří sídliště vedou k anonymitě i k sociálním problémům. Domácí reakcí bylo budování sídlištních center, která měla zastoupit náměstí a ulice, a větší důraz na stavbu obchodů, restaurací, kin nebo pěších zón.

Bytů v panelácích se do roku 1989 postavilo 1,2 milionu a dodnes v nich bydlí třetina české populace. Nejvíce jich stojí v Praze, kde jich v sedmdesátých letech přibývalo 10 či 12 tisíc ročně. Prvním betonovým sídlištěm tam byla Zelená liška, postavená v letech 1954 až 1955, nejrozsáhlejším Jižní Město, kam se první nájemníci stěhovali v roce 1976. Vůbec největší sídliště se ale plánovalo v Ostravě.

Před válkou architekti rádi teoretizovali o takzvaných minimálních bytech, v nichž by lidé vlastně jen spali, protože jinak budou žít v kolektivu. Tato představa se však rychle rozplynula a pod tlakem státem podporovaného babyboomu se v panelácích stavěly hlavně typizované byty 3+1 pro čtyřčlenné rodiny o velikosti 74 metrů čtverečních.

V nich přišly do módy tapety, podlahy se pokrývaly koberci z netkaných textilií. Interiéry ovlivnili bytoví architekti a výtvarníci, kteří získali ocenění na světové výstavě Expo v Bruselu v roce 1958. V kuchyni byla kromě plynového nebo elektrického sporáku nejžádanějším kouskem malá chladnička. Stísněné koupelny byly součástí bytového jádra, místo nedostatkových obkladů mívaly umakartovou stěnu.

Pračky zprvu nebývaly běžnou součástí výbavy domácností. V domech proto byly společné prádelny a ložní prádlo a ručníky se měly svěřit Osvobozené domácnosti, podniku, který v Praze měl 230 provozoven.

Za socialismu nicméně nerostla jen betonová sídliště. Lidé si, většinou na venkově a s pomocí státních půjček, postavili i statisíce rodinných domů. V osmdesátých letech tak vznikla třetina tehdy vybudovaných bytů.

Návrat paneláků

Obliba panelových domů se opět vrací. V roce 1989 je Václav Havel nazval králíkárnami, jenomže po třiceti letech je to jinak. K tomu se nepotvrdilo, že sídliště jsou jen pro sociálně slabé a penzisty. A ti vymřou a paneláky se pak zbourají. Kvůli vysoké ceně nemovitostí jsou najednou atraktivní i pro lidi v produktivním věku, kterým se nechce dojíždět z příměstských satelitů.

Po technické stránce se zdají nezničitelné, k ekologii přispělo zateplování a stavební firmy se je naučily opravovat a modernizovat. "Navíc dorostla generace, která vyrůstala na sídlištích. Ta na nich zjevně byla spokojená, jsou to lidé, kteří si hledají svůj byt znovu na sídlištích," tvrdí kurátorka Uměleckoprůmyslového muzea Mariana Kubištová.

A uvádí další výhody bydlení v panelákových sídlištích: rozvolněnější urbanismus, tedy nižší hustotu obyvatelstva, nebo více zeleně mezi domy. "Sídliště jsou na kraji velkých měst, je tam dobré spojení, nic nebrání tomu tam bydlet," míní Kubištová.

 

Právě se děje

Další zprávy