Nepanikařte, neutrácejte, radí bankéř Hampl. Covid se stal testem limitů globalizace

Josef Pravec

1. 1. 2022 18:27

Před českou ekonomikou stojí podle nového člena Národní rozpočtové rady a bývalého centrálního bankéře Mojmíra Hampla trojice úkolů. Je to boj s inflací, obhajoba českých zájmů před přehnanými evropskými požadavky na rychlé dosažení uhlíkové neutrality a především účinný postup při šíření nemoci covid‑19.

Foto: Tomáš Nosil

Letošní růst ekonomiky není nijak oslnivý, půjde asi o 2,5 procenta, v příštím roce to má být přes čtyři procenta. Je to důvod k optimismu?

Určitě. Vždycky je fajn, když růst, který očekáváte, je vyšší než ten dosavadní. Jinou věcí jsou rizika předpovědí.

To, jak se situace kolem covidu vyvíjí, je pro mě docela překvapivé. Loni, když jsme jako ekonomové sestavovali predikce, diskutovali jsme, jak dlouho těžkosti ještě potrvají. Lišili jsme se v názoru, zda půjde o jednorázový pokles, nebo zda potrvá pár kvartálů. Všichni, včetně zdravotníků, jsme se ale domnívali, že covid je jednorázová nemoc, kterou překonáme a vrátíme se zpátky.

Místo toho se z něj stala chronická záležitost a nevíme, kde je jí konec. Což představuje úplnou změnu uvažování v ekonomice - stojíme na konci roku 2021 možná před podobným lockdownem jako dřív. S tím souvisí, že všechny ekonomické prognózy jsou zatíženy mnoha nejistotami.

O kolik let růstu nás covid připravil?

V prvním čtvrtletí roku 2020 to vypadalo na dva tři roky. Teď se zdá, že nás epidemie připraví o tři až čtyři. Záleží na tom, čemu věříte. Zda prognóze České národní banky, ministerstva financí, nebo nezávislým analytikům.

Lze srovnávat krizi covidovou s tou, která i Česko postihla po roce 2008?

Zprvu jsme se domnívali, že mezi nimi bude mnoho podobností, nicméně se ukazuje, že převažují rozdíly. Po roce 2008 to byla hlavně krize poptávková, krize důvěry ve finanční sektor i uvnitř něj. Ta se přenášela do globální ekonomiky a způsobovala všeobecnou ztrátu poptávky. Přitom produkční schopnost ekonomik se nezměnila, firmy byly dál schopné vyrábět stejné množství zboží, obdobně i služby. Dramaticky se ale snížila poptávka. Teď po půldruhém roce covidové krize je to obráceně.

Jak se projevuje, že poptávka nechybí?

V celém světě je nabuzována tím, že reálnou ekonomiku zaléváme penězi z veřejných rozpočtů. I zaměstnanost zůstala vysoká - až na speciální sektory u nás lidé nepřicházeli ani o práci, ani o příjmy. Nezaměstnanost v Česku dál patří k nejnižším v celé unii a je na historickém minimu. Poptávka se nijak nezměnila a některé její části jsou vládními opatřeními u nás i ve světě stimulovány daleko více než za normálních okolností. Začala se však zasekávat nabídka. Selhávají logistické a produkční řetězce, najednou se stane, že něco není, protože na druhé straně zeměkoule výrobu ochromil covid.

To je nový fenomén a covid se stal testem limitů globalizace. Z toho, že poptávka je silná a nabídka slabá a že tu na čas panovala euforie, že už epidemie končí, vyplývají také inflační tlaky. Jako makroekonom bych krizi z roku 2008 označil za deflační, nyní, jak by asi řekl Milton Friedman, příliš mnoho peněz honí příliš málo zboží.

Mojmír Hampl

Od prosince je členem Národní rozpočtové rady, která hodnotí, zda stát a další veřejné instituce dodržují pravidla rozpočtové odpovědnosti a přispívají k udržitelnosti veřejných financí.

Dříve byl členem bankovní rady České národní banky a také jejím viceguvernérem.

Působí jako člen správní rady Institutu ekonomického vzdělávání. Publikoval více než 150 populárních a odborných článků a studií na různá ekonomická témata.

Takže současná inflace je zbytečná? Nemusela přijít?

Část z ní mají na svědomí dočasné jevy, které neumí nikdo uřídit, protože mají globální povahu. Nicméně narůstající část inflace, což je v Česku vidět při pohledu na strukturu spotřebitelského koše, vyplývá z toho, že do ekonomiky jdou nové a nové peníze.

Ministerstvo financí inflaci odhaduje pro příští rok k šesti procentům. Vidíte to také tak?

Budeme na začátku příštího roku nad šesti procenty, podobně to odhaduje i centrální banka. Počátkem příštího roku, v prvním čtvrtletí, bude inflace kulminovat.

Dá se s ní nějak bojovat?

Dá a také se to děje. Celosvětová debata centrálních bankéřů ukazuje, že se dělí na dva tábory. V tom prvním říkají, že jde o dočasné jevy globální povahy, které nijak nesouvisí s domácí poptávkou. To je i názor menšiny členů ČNB. Na síle však nabývá druhý tábor, který tvrdí, že nejde o dočasnou záležitost. A který upozorňuje na poptávkové tlaky. Včetně Oliviera Blancharda, někdejšího hlavního ekonoma MMF, nebo Larryho Summerse, tedy spíše levicových ekonomů, od nichž byste to nečekal. Teď i oni varují, že balíček amerického prezidenta Joea Bidena až příliš stimuluje americkou ekonomiku a dává jí impulz, který jde za hranici její produkční kapacity. Což je evidentně proinflační. V menším to zažíváme rovněž u nás.

Způsob použití veřejných peněz, zejména ve druhé fázi covidové krize, už neměl s epidemií moc společného. Šlo spíše o stimulaci z politických než makroekonomických důvodů. Situace opravdu není jednoduchá, inflace se po dlouhé době stala předmětem hospodských debat.

Jak hodnotíte stabilizační kroky ČNB?

Jsem zastáncem toho, že je namístě normalizovat úrokové sazby. Centrální banka si vybrala cestu, která nyní vyvolává kritiku, ale dlouhodobě se může ukázat jako správná. Rozhodla se využít situace, chce posunout sazby rychle nahoru a nedělat to nadesetkrát.

Nepodlomí zdražení úvěrů ekonomický růst? Nebo mají podniky peněz dost?

Tak jako v poslední době díky vládní pomoci akumulovaly mnoho peněz domácnosti - máme nejvyšší míru hrubých úspor v dějinách -, tak mnoho zdrojů nahromadily podniky. Když někdo začne tvrdit, že zvýšení úrokových sazeb brání investiční aktivitě, zapomíná na to, že firmy mají větší množství vlastních zdrojů než dřív. Samozřejmě platí, že růst úrokových sazeb vždy tlumí poptávku, jak domácností, tak firem. Nikdo snad ale nechce tvrdit, že pouhý návrat sazeb k normálu je krokem k recesi.

Co je to ale normál?

Vyjděme z toho, že existuje reálná neutrální rovnovážná sazba, která je dlouhodobě odhadována na jedno procento. K ní se přičte inflace cílovaná centrální bankou, tedy dvě procenta. Konsenzus ekonomů v Česku je, že by tedy normální nominální úroková sazba měla být kolem tří procent. Dlouho jsme byli pod ní, protože to ekonomické podmínky vyžadovaly, nyní se vracíme k normálu. Kdy jindy by k tomu mělo dojít než za takových poptávkových tlaků?

I tak se lidem budou výrazně znehodnocovat mzdy a úspory. Co mohou dělat?

Hlavně nepanikařit. Zkusme důvěřovat centrální bance, že se jí během roku či roku a půl podaří inflaci dostat zpět k inflačnímu cíli. Já věřím, že se jí to podaří. Zvedání úroků by také mělo zvýšit motivaci lidí, kteří úspory mají, aby je drželi dál a peníze neutráceli.

Nepomůže na druhé straně nové vládě inflace umazat část veřejného dluhu?

Nejde jen o umazávání dluhu, ale také o to, že nominálně příjmy státu půjdou nahoru, protože DPH či spotřební daně se budou počítat ze zvýšených cen. Na druhé straně pokud by s inflací někdo programově počítal a chtěl tak státní dluh snižovat, šlo by o úvahy hodně zoufalého státu. Krátkodobě to tak ale skutečně zafunguje.

Zmínil jste státní dluh, nyní jde o 43,2 procenta v porovnání s HDP. O jak vážný problém jde?

Kdybyste udělal fotografii toho, co se nyní ve veřejných rozpočtech děje, neukáže se na ní žádná katastrofa. To je však statický pohled, fotka. Problém je film, tedy trendy. Jakou rychlostí jedeme, jak jsme ve druhé fázi covidové epidemie přidávali fiskální plyn. A jak nemáme žádnou rozumnou cestu, jak výdaje přibrzdit.

Je reálné tyto trendy zvrátit?

Na velikost existujícího veřejného sektoru, a to není jen vláda, ale také místní samospráva a kraje, současné příjmy nestačí. Teoreticky můžete přizpůsobit výdaje a předpokládám, že se o něco podobného nastupující vláda pokusí. Zatím ale nevíme, jak bude vypadat upravený státní rozpočet.

Celý rozhovor si můžete přečíst na webu Týdeníku Ekonom.