Ostrava - Zatímco ostravské ocelárny ArcelorMittal a Evraz, vlastněné mezinárodními korporacemi, téměř krachují, Vítkovice Machinery Group v čele s majitelem a generálním ředitelem Janem Světlíkem působí docela neohroženě.

"Obraty jsou nižší, ale není to nějak dramatické," říká Světlík, který drží v rukou jednu z největších českých strojírenských exportních firem. Zalomené hřídele či bezešvé tlakové láhve z jeho Vítkovc patří k jediničkám na světovém trhu.

Zatímco Mittal loni v prosinci ohlásil propouštění, Světlík slavil bombastickou show s banketem ke 180. výročí založení fabriky. A zaměstnancům rozdával k výplatám místo výpovědí symbolických 180 euro.

Na to, jak krize ohrožuje okolní hutě, se ale nedívá s lehkým srdcem. "Pokud dojde k likvidaci hutní základny, bude ohrožena konkurenceschopnost celého českého průmyslu," varuje továrník, prezident Národního strojírenského klastru, ostravský patriot, mecenáš umění, sběratel obrazů.

Aktuálně.cz.: Jak vidíte budoucnost českého průmyslu v době krize?
Myslím si, že jediná budoucnost Ostravy, Moravskoslezského kraje i republiky, je strojírenství, a to v oblasti dodávek pro energetiku, kde máme velkou tradici, pro stavebnictví, chemii. Dodávky zařízení do těchto klasických oborů jsou to nejlepší, co Česká republika umí. A je to významná položka českého exportu.

Měli bychom si vážit toho, že ve strojírenství umíme něco ještě vymyslet, vyrobit, někam dovést, namontovat a zprovoznit a ještě dobře prodat. Tuto schopnost nám dnes závidí mnoho evropských západních zemí. Naše švýcarské, francouzské i německé kolegy to fascinuje, protože u nich to už téměř není vidět. Evropská unie se totiž s některými obory průmyslu vypořádala docela brutálně.

Snadno se pozavíraly například loděnice v Německu. Obnoveny nebudou. Otevřít tam dnes novou fabriku je něco neskutečného. Evropa se obdobnými kroky stává nekonkurenční v klíčových oborech průmyslu.

To, že u nás funguje export některých strojírenských výrob je přínosem, je to obdivuhodné zvláště, když si uvědomíme, že od roku 1938 do roku 1990 tady nebylo normální tržní prostředí. Za socialismu export fungoval na bázi bratrské pomoci, tedy vlastně zadarmo.

Ostrava, město Jana Světlíka. | Foto: Ludvík Hradilek

Dokázali jsme tuto propast překonat. Například jen export Vítkovic do jižní Korje tvoří asi šedesát procent českého exportu do této země, do Číny exportujeme z Vítkovic kolem patnácti až dvaceti procent vyvážených z České republiky na tamní trh.

Bez vlastních hutí ztratíme konkurenceschopnost

A.cz.: Ostravské hutě a ocelárny ArcelorMittal Ostrava a Evraz Vítkovice jsou na tom špatně, hrozí jejich zavření. Jak se tato situace, která by mohla vést k podstatnému snížení produkce oceli, může odrazit ve strojírenství?
Bez hutní bude ohrožena konkurenceschopnost celého českého průmyslu. Když klesne produkce domácích hutí na třicet procent, tak se můžeme domýšlet, jaký bude další vývoj celého českého byznysu. Pokud totiž dnes nakoupíme nějaký hutní sortiment v zahraničí nebo doma, vyjde nás to skoro stejně.

Když tady ale hutní základnu mít nebudeme, celý systém se nabourá. Zahraniční dodavatel si řekne, oni nemají vlastní hutě, tak jim ty vstupy pořádně osolíme. Český průmysl pak bude nakupovat draze hutní vstupy a ztratí konkurenceschopnost. To je velmi nebezpečné.

A.cz.: Jak si teď stojí Česká republika ve výrobě oceli, když zatím pomineme aktuální hrozby, které visí nad ostravskými ocelárnami?
Československo v osmdesátých letech dělalo šestnáct milionů tun oceli. Nyní, bez Slovenska, je to šest až sedm milionů tun. Je pravda, že nám chybí Poldi Kladno, které dělalo kvalitní nástrojovou ocel, ale i tak můžeme říct, že Česká republika má sofistikovanou hutní základnu, která působí pozitivně pro rozvoj strojírenství.

Každá firma si tady nakoupí materiál, ať dělá dráty, dlouhé výrobky, ploché výrobky, ovšem bez speciální nářaďové oceli, která chybí a kterou z části děláme my, ovšem ne všechno. Na obyvatele republiky připadá ročně šest set až sedm set kilo oceli, to je parametr vysoce rozvinuté země.

A.cz.: Jakou roli hraje v období, kdy se nedaří, fakt, že vlastníky ohrožených ostravských podniku Mittal a Evraz jsou velké mezinárodní společnosti?
Jestliže hutě jedou dlouhodobě na třicet procent, je to problém a zahraniční vlastník ho bude řešit. Jsou tady úvahy o tom, že Mittal, který má čtyři hutě v Polsku, přestěhuje do zahraničí obchod, personalistiku, logistiku a udělá třeba velké středoevropské hutě v Polsku. To nám říká, že Ostrava není pro tyto korporace dobrou adresou a to je, myslím, velmi nebezpečné.

Hrozí, že Mittal a Evraz zavře v Ostravě teplé procesy. Podle nejkrizovější varianty by se zavřely jak vysoké pece, tak ocelárny. To by nám pak zůstal jenom Třinec a strojírenské Vítkovice by se paradoxně staly druhým největším výrobcem oceli. Z toho mne jímá hrůza. Dostali bychom se na dvě stě padesát kilo oceli na osobu, to bychom byli na úrovni rozvojové země.

A.cz.: Někteří ostravští politici tvrdí, že se bez těchto znečišťovatelů ovzduší obejdeme. Co si o tom myslíte?
Politici musí tlačit na firmy, aby zachovaly určité standardy, to podporuji a chápu. Někdo může jásat, že když se zavřou hutě a ocelárny, zlepší se životní prostředí. Ale zachování hutí a primární konkurenceschopnosti nevylučuje čistotu ovzduší. Záleží na vztahu akcionářů k investiční politice. Dneska se dá za použití moderních technologií vyrábět v centru města cokoliv.

Můžeme si říci, že hutnictví nepotřebujeme. Jenže to bychom museli vymyslet, jaký průmysl chceme dělat. A to se týká celé republiky. Těžko najednou budeme například superbankovní zemí.

Nedovedu si představit ani to, že začneme dělat nějaký kosmický výzkum a nemyslím si, že nás spasí turistika, i když je samozřejmě dobré ji podporovat. V Ostravě mne fascinují lidé, kteří tvrdí, že nepotřebujeme hutě a ocelárny, že místo toho budeme centrem výpočetní techniky. Jenže ani tam tomu neutečeme. Budeme potřebovat ocel na stroje a zařízení pro výrobu hardwaru.

A.cz.: Umíte si představit Ostravu bez hutí?
Já nevím, jestli je potřeba měnit vztah k tomuto průmyslu. Žijí tady lidé, kteří jsou k této práci historicky determinováni. Ovládají ji. Mají k ní vztah. Člověk většinou nechce dělat něco, co nezná. V rámci republiky máme dva regiony - Prahu a venkov. Je jasné, že v Praze průmysl nebude. Bude tedy otázkou venkova. A ten je buď více zemědělský nebo více průmyslový. Nezdá se mi, že bychom měli v Ostravě preferovat zemědělství.

Pomoc Mittalu? Bez zákonné úpravy těžko

A.cz.: Myslíte si, že by měla vláda doplácet společnosti ArcelorMittal Ostravy na platy zaměstnanců? Nedávno o to vedení společnosti požádalo?

Bez zákonné úpravy se jakýkoliv takový požadavek dá řešit jen těžko. Nicméně naše německá, francouzská i jiná konkurence má zákonem stanovená pravidla, kdy může pomoc státu skutečně získat. Pokud by se tedy něco takového mělo vytvořit v tuzemsku, mělo by to platit pro všechny stejně, ne pro jednoho, a srovnat naše podmínky s konkurenty v okolních zemích.

A.cz.: Co ještě musí mít české strojírenství, aby úspěšně přežilo krizi?
V horizontu deseti let bude nesmírně důležité, jak se budeme schopni vyrovnat s vědou a výzkumem. Jednou z klíčových záležitostí bude schopnost získávat peníze z Evropských fondů na kvalitní vědu a výzkum a aplikování výsledků v průmyslu. To bude pro konkurenceschopnost průmyslu další zásadní moment.

A třetí věc, bez které to nejde, je kvalitní infrastruktura, dálnice, letiště, různá napojení. Investoři mohou jít kamkoliv na světě. Kromě příjemného prostředí, kvalifikovaných lidí, kteří nejsou právě předražení, hledají funkční infrastrukturu.

Vítkovické železárny mají za sebou 180 let historie. Tak vypadaly v první polovině 19. století. | Foto: www.karolina.cz

A.cz.: Kdy začala vaše firma pociťovat první dopady světové krize?
V prvním kvartálu letošního roku začala chodit obrovská storna, začaly se odsunovat expedice. To začala krize propukat i ve strojírenství. Není divu, protože hutnictví se téměř na rok zastavilo. A když nejede hutnictví, nejede přeprava, stojí lodě, které nemají co vozit.

Ve třetím kvartálu totálně propadla poptávka, teď se to už trochu vylepšilo. Přitom koncem minulého roku se nás krize ještě téměř netýkala. Byli jsme vyprodáni na několik let dopředu a zdálo se, že se nic nemůže stát.

Viděli jsme, že hutní a subdodavatelské firmy do automobilového průmyslu mají problémy, ale největší obavy jsme měli z toho, že nějaká banka bude mít těch amerických problémů nadmíru hodně. To se naštěstí nestalo. Krizi tedy vnímáme, ale nebude pro nás osudná.

A.cz.: Jak jste na tom nyní?
Cítíme pokles v obratech i v nákladech. Odhaduji, že se naše produkce snížila o deset, v některých segmentech až o dvacet procent. To je nepříjemné, ale není to fatální. Jsou firmy, které zažívají i nyní růst, jsou i firmy, které jsou na tom existenčně špatně.

Platí, že čím je větší přidaná hodnota výrobku, vím je větší jistota a menší riziko poklesů. U jednoduchých výrob byl pokles i u nás velký. Nejmenší přidanou hodnotu mají u nás ingoty, které spadly o osmdesát procent. Strojírna ale jede celkově slušně.

A.cz.: Jakou roli hraje v době krize nestabilita měny?
Fluktuace kurzu je pro nás daleko větší problém než pokles zakázek. Když něco děláte dlouhodobě, pak každá změna v desítkách procent je problém. Musíte prodělat. Prudké výkyvy jsou vždy systémová chyba a problém. Když například Ukrajinci zastavili plyn, prodali jsme ohromné množství propanbutanových lahví v Polsku. Ale má nás to těšit?

V době krize se mnoho firem vrátilo na zem

A.cz.: Dá se na krizi najít něco pozitivního?
Krize vrátila mnoho firem i zaměstnanců opět na zem. Když si uvědomím, co se dělo v letech 2007 a 2008, kdy jsme zažívali extrémní růst, to bylo až nenormální. Myslet si, že to byl byznys, který se může ve stejné míře vrátit, je nereálné.

Teprve nyní se projevuje kvalita managementů. V době růstu může řídit fabriku každý. Teď nejde o to, kdo se jak rychle propadl, managementy za to většinou nemohou, ale ukazuje se, kdo je s tím schopen rychle něco dělat. Když spadne nějaký segment, tak ho musím rychle nahradit jiným.

Ve Vítkovicích se projevila plně naše strategie, kdy jsme se nesnažili jen o extenzivní rozvoj, ale zaměřili jsme se hodně také na kvalitu. Dneska je velkou výhodou, že stojíme na osmi typech výrobků, že máme více nohou. Díky tomu nemusíme sahat k brutálnímu propouštění, což je vždycky nepříjemné pro zaměstnance i pro firmu, protože ztráta některých zaměstnanců je mnohdy nenahraditelná. Proběhla výměna některých manažerů, nějaké takříkajíc očistné operace, ale držíme situaci pod kontrolou.

A.cz.: Jak bude krize pokračovat?
Teď teprve pociťujeme známky oživení odbytu. Je však otázka, jestli je to redukce pádu nebo skutečný vzestup. V případě, že jde o redukci pádu, tak nás čeká delší špatné období. V případě, že je to už vzestup, tak se postupně budeme dostávat nahoru. To jsou dva pravděpodobné scénáře. Uvidíme. Prognózy analytiků nemám rád. Vždycky se spletou.