Z Čech na řecký "prst" Athos. Oblast v okolí mnišské republiky nabízí poučení i příjemný odpočinek

Radek Pecák Radek Pecák
24. 7. 2016 21:09
Kritickým bodem na cestě je trojice hraničních přechodů. Ty se nacházejí mezi Maďarskem a Srbskem, Srbskem a Makedonií a Srbskem a Řeckem. Na silnicích se pak nalézá mnoho záludností ve formě nečekaných propadlin.
Běžní smrtelníci se mohou na kláštery mnišské republiky a posvátnou horu Athos podívat pouze z paluby lodi.
Běžní smrtelníci se mohou na kláštery mnišské republiky a posvátnou horu Athos podívat pouze z paluby lodi. | Foto: Radek Pecák

Jet autem na dovolenou k Egejskému moři se nezdá jako úplně nejlepší nápad. Přece jen je nutno z tuzemského hlavního města na nejbližší řeckou pláž překonat vzdálenost přes 1500 kilometrů. Na takové vzdálenosti už se v dnešní době obvykle využívá letecká přeprava.

Přesto se každoročně najdou minimálně stovky Čechů, kteří se rozhodnou takovou štrapáci podstoupit.

Některé kláštery se v průběhu století rozrostly do velkých kompexů.
Některé kláštery se v průběhu století rozrostly do velkých kompexů. | Foto: Radek Pecák

Cesta to není zase až tak strastiplná, jak se může na první pohled zdát. Máme s tím už poměrně bohaté zkušenosti. Lze ji v relativně poklidném tempu při dodržování dopravních předpisů absolvovat za přibližně 20 až 22 hodin. V tomto čase je už započítána doba na tankování, občasné přestávky a tříhodinový spánek v noci na odpočívadle.

Letos jsme se rozhodli navštívit třetí z prstů na poloostrově Chalkidiki, jehož tvar na mapě skutečně připomíná ruku. Nese název Athos a je zajímavý z několika důvodů. Tím hlavním je, že jeho velká část je zcela zapovězena ženám a vůbec samičím bytostem.

Nachází se zde totiž mnišská republika Athos, která je takovým státem ve státě. Po zemi se do ní vůbec nedá vstoupit a ti, kteří připlují na lodi, musí mít zvláštní vízum udělované pouze mužům starším osmnácti let. Jelikož jsme na dovolenou cestovali společně s manželkou a mladší dcerou, ani jsme o něj nežádali. Svérázný svět tvořený dvacítkou mužských klášterů a stovek obydlí poustevníků jsme ale později spatřili alespoň zpovzdálí z paluby lodě při okružní plavbě, stejně jako posvátnou horu Athos, která se na samém jižním cípu poloostrova zdvíhá prakticky z hladiny moře až do výšky přes dva tisíce metrů.

Malá část poloostrova je ale normální součástí Řecka a nachází se zde několik obcí, které jsou v posledních letech rovněž objevovány turisty. Poslední obcí, kterou běžný smrtelník (tedy spíše smrtelnice) může navštívit, je město Ouranopoli, v překladu Nebeské město.

Kdo chce za mnichy, musí nastoupit na loď.
Kdo chce za mnichy, musí nastoupit na loď. | Foto: Radek Pecák

V jeho blízkosti v jednom z turistických komplexů jsme pak strávili týden dovolené.

Nejpoužívanější cesta do této přibližně 1650 kilometrů vzdálené lokality z českého hlavního města vede po dálnici D1 do Brna, dále po D2 na slovenské hranice a následně přes Bratislavu dále na jih.

Ještě před překonáním hranice s bývalou součástí Česko-slovenské fededace je nutno si opatřit elektronickou dálniční známku, jejíž aktuální cena na 10 dní je 10 eur. Zamýšleli jsme u stejné přepážky zaplatit i maďarskou známku (12 eur). Jenže maďarský systém ten den nějak odmítl se slovenským kooperovat, a tak nezbylo než si udělat na slovensko-maďarském přechodu další zastávku u příslušného prodejního okénka.

Nikdy nevíte, kolik času ztratíte na hraničních přechodech. Nejproblematičtější bývá ten mezi Maďarskem a Srbskem.
Nikdy nevíte, kolik času ztratíte na hraničních přechodech. Nejproblematičtější bývá ten mezi Maďarskem a Srbskem. | Foto: Radek Pecák

Za maďarskou hranicí na přechodu Rajka poprvé při naší cestě skončila dálnice. Ovšem jen na zhruba patnáct kilometrů. Jinak je aktuálně poměr dálnic a ostatních komunikací na 1660 kilometrů dlouhé trase Praha - Ouranopoli zhruba 1450:210 ve prospěch dálnic.

Také právě na této hranici je třeba počítat s nucenou přestávkou. Tentokrát jsme měli při čekání ve frontě na odbavení na hraničním přechodu docela štěstí. Dorazili jsme kolem desáté hodiny večer a čekací doba činila jen hodinu a čtvrt. V minulých letech jsme tu ale prostáli třeba i tři hodiny. Další dva hraniční přechody - mezi Srbskem a Makedonií a Makedonií a Řeckem - také nelze projet plynule. Zdržíte se tu ale vždy maximálně půl hodiny.  

Kilometrů dálnic na této trase každým rokem přibývá, i když zdaleka ne všechny jsou v kvalitě, která je obvyklá v západní části Evropy. Běžný standard opustíte na přechodu Röszke - Horgos a vrátíte se na něj až za Soluní na placené řecké dálnici A2. Mezitím jsou na trase sice většinou čtyřpruhové komunikace, ale mnohdy jsou v takovém stavu, že i povrch nezrekonstruovaných částí D1 vám po návratu připadá přímo sametový.

Velmi záludné jsou zejména příčné zlomy a propadliny, které jsou schopné automobil při vyšší rychlosti katapultovat do výšky. To platí ponejvíce o makedonské autostrádě nesoucí hrdé jméno Alexandra Makedonského, i když také dlouhé úseky dálnice v Srbsku nejsou zrovna komfortní. Příliš nepomohlo ani nastavení adaptivního podvozku v Octavii Combi, se kterou jsme se na dovolenou vypravili, na nejměkčí režim Comfort.

V Řecku bývá v červenci stabilní počasí. Teploty se pohybují obvykle mezi 33 až 38 stupni ve stínu. U moře je díky větříku příjemně, auto je však lépe ukrýt do stínu.
V Řecku bývá v červenci stabilní počasí. Teploty se pohybují obvykle mezi 33 až 38 stupni ve stínu. U moře je díky větříku příjemně, auto je však lépe ukrýt do stínu. | Foto: Radek Pecák

Člověk si až říká, jak je možné, že za něco takového si dovolí vybírat mýtné. Jeden průjezd Makedonií přijde klasické osobní auto celkem na pět eur, přičemž se na mýtnicích zastavuje třikrát.

Mýto, pokud samozřejmě nechcete placené úseky zdlouhavě objíždět, vůbec činí relativně nezanedbatelnou část nákladů na cestu. Celkem jsme za něj utratili při cestě tam a zpět necelých 35 eur (cca 950 Kč). Nejdražší je průjezd Srbskem (10 eur za jednu cestu), nejméně si žádali na jedné mýtnici v Řecku (2,40 eura) za jeden průjezd.

Peněženku cestovatele ale logicky více zatíží částka vynaložená za pohonné hmoty. My jsme s naší octavií 2,0 TDI s výkonem 110 kW a šestistupňovou manuální převodovkou dosáhli podle palubního počítače při cestě tam průměrné spotřeby 5,1 litru, při zpáteční pak 5,8 litru. Rozdíl byl dán především méně plynulým provozem, a také tím, že více než polovinu trati pršelo, a museli jsme tedy svítit a stírat.

Z Prahy jsme logicky startovali s plnou nádrží nafty, neboť nikde jinde na trase nelze tankovat levněji. Ještě před slovenskými hranicemi jsme dotankovali sedmnáct litrů a s "českou" naftou jsme pak dojeli až přibližně sto padesát kilometrů za Bělehrad, kde jsme dotankovali 38 litrů. S tímto palivem jsme už dokázali dojet až do cíle v Ouranopoli a ještě nám zbylo v nádrži na cca 200 kilometrů.

Řecké restaurace mají neopakovatelnou atmosféru.
Řecké restaurace mají neopakovatelnou atmosféru. | Foto: Radek Pecák

Zpátky jsme tankovali ještě v Řecku (cena nafty je tam v současnosti přibližně 1,1 až 1,2 eura za litr) a opět v Srbsku. Cena je tu vyšší, v přepočtu téměř 1,5 eura za litr, ale jiná alternativa v podstatě není. Naftu na poslední zbytek cesty za slovensko-českými hranicemi jsme pak získali na jedné z prvních čerpacích stanic na území Česka. Celkem náklady na palivo na cestu do cílové destinace a zpět lehce přesáhly 7000 Kč.

Dalších dvacet litrů řecké nafty jsme "spálili" na několika výletech do okolí z hotelu.

Například jsme vyrazili na místní trh s ovocem, olivami a rybami do vesnice Ierissos, do přístavu v Ouranopolis, odkud jsme pak absolvovali čtyřhodinový lodní výlet kolem západního pobřeží Athosu s výhledem na posvátnou horu a několik pozoruhodných klášterů s tisíciletou historií. Navíc jsme při něm spatřili stovky racků, jednoho delfína a dva opravdové pravoslavné mnichy, kteří s bárkou přirazili k naší výletní lodi, aby prodali věřícím nějakou ručně malovanou ikonu.

Na takových plážích se opravdu příjemně lenoší.
Na takových plážích se opravdu příjemně lenoší. | Foto: Radek Pecák

Viděli jsme také Stageiru, místo, kde se narodil ve čtvrtém století před naším letopočtem Aristoteles, jeden z největších myslitelů v historii lidstva a zakladatel psychologie, logiky, etiky a řady dalších vědních oborů. Zde je v Aristotelově parku nejen socha této osobnosti, ale i několik exponátů dokumentujících fyzikální jevy popsané tímto učitelem Alexandra Makedonského v učebnicích. Například jde o kyvadlo, setrvačné koule, vodní turbínu nebo terče s obrazci dokumentujícími nedokonalost lidského oka.

Romantickým duším lze doporučit půjčení motorového člunu (cena za pronájem od rána do večera je přijatelných 40 eur + spálený benzin), se kterým lze doplout na některý z neobydlených "Oslích ostrovů" (Drenia), případně na větší ostrov Amoulianí, kde jsou nádherné a liduprázdné pláže. Lze si tu tak uspořádat soukromý piknik spojený s koupáním. K řízení lodi s třicetikoňovým motorem není zapotřebí žádná licence, ovládání je poměrně jednoduché.

Kdo si netroufá, může se na Amoulianí dopravit i trajektem. Jezdí prakticky každou půlhodinu, přičemž za jednosměrný lodní lístek pro člověka se platí 2,20 eura, přeprava automobilu přijde na 10 eur a deset centů. Autem se ale na ostrově moc nesvezete, je dlouhý pouze několik kilometrů.

Moře je v okolí Ouranopolis krásně čisté, což dokazují i odpovídající vlající modrobílé prapory. Pláže jsou písčité, stejně tak dno moře. Pouze na přechodu mezi pevnou zemí a vodním živlem je několikametrový pás oblázků. Boty do vody však potřebovat nebudete.

Ceny v této části Řecka nejsou pro našince příliš vysoké. Například za půllitr řeckého piva v baru na pláži dáte tři eura, půldecový "panák" ouza přijde na dvě eura, půllitrová lahev balené vody pak na padesát centů.

 

Právě se děje

Další zprávy