Miláček Forman. Škodovka, která nenechá nikoho chladným. Čtenáři popsali, jaké to je s ním žít

Škoda Forman šéfdesignéra Lubora Zelinky

Škody Forman |

Foto: Archiv Ondřeje Štěpánka a Lubora Zelinky

Redakční článek s příběhem o tom, jaké to je dnes denně jezdit Škodou Forman, čtenáře zaujal. Ozývali se se svými vlastními zkušenostmi, vzpomínkami i příběhy, které často nebyly jen o autě, ale i o lidech kolem něj. Byla by škoda si je nechat pro sebe, a tak jsme vybrali dva nejzajímavější z nich a dáváme jim prostor zaznít celé.

Na redakční článek o tom, jaké to je jezdit dnes denně Formanem (psali jsme zde), přišla řada reakcí čtenářů. Sdružovalo je potěšení, že někdo popsal to, co oni sami zažívají se svým v dnešní době už docela neobvyklým automobilovým parťákem.

Psali vlastní zkušenosti, přidávali historky ze silnic i časté momenty, kdy se z obyčejného tankování stane nečekaný rozhovor.

Z těch zpráv bylo jasné, že hranatý kombík z 90. let v lidech pořád cosi vyvolává. Vybrali jsme proto dva příběhy, které to vystihují obzvlášť silně. Jeden patří Ondřeji Štěpánkovi, který s Formanem normálně žije už přes deset let jako s úplně běžným „daily car“, druhý Luboru Zelinkovi, známému šéfdesignérovi stavebnice Lego, který jeden kus zachránil jako rodinné dědictví.

Forman jako hrdina slohové práce

Ondřej Štěpánek z Prahy se ke svému Formanu dostal jednoduše. „Koupil jsem ho před dvanácti lety asi za 17 tisíc korun od pána, který ho zdědil po tatínkovi. Ten se o něj staral, měl ho v garáži, ale pak zemřel a syn už měl jiné auto,“ popisuje. Hledal tehdy hlavně něco většího a praktického. „Pořád něco převážím. Mám chalupu a Forman je na tohle geniální. To je prostě vagón,“ směje se, proč si vybral právě dlouhou škodovku.

Z praktické volby se ale postupně stalo něco víc. Auto používá úplně běžně. „Jezdíme s ním jak na chalupu, tak hlavně kempovat, dám dozadu matraci a normálně se tam vyspíme. Přestěhoval jsem s tím už několik bytů. Na kola nepotřebuju ani střešní zahrádku, vejdou se dovnitř,“ říká. Forman u něj není víkendová rarita, ale součást každodenního života.

S tím se pojí i reakce okolí, které jsou často velmi výrazné. „Na silnici je kultura chování ale občas šílená. Každý má pocit, že vás musí předjet, a dívají se na vás jako na nějakého chudáka,“ popisuje bez obalu. Zároveň ale dodává, že realita bývá jiná, než si ostatní myslí. „Mně to frčí, po mechanické stránce se o něj starám a často ujedu mnohem mladším autům. Zatím mě za těch dvanáct let nikde nenechalo.“

Vedle nepříjemných momentů ale zažívá i ty opačné. „Minule za mnou přišel kluk, říkal, že kolem našeho Formana chodí půl roku a že je rád, že mě konečně potkal, a auto moc obdivoval. A podobných reakcí je hodně. Spousta lidí Formana měla, přijdou a začnou vyprávět,“ říká.

Jeho konkrétní kus je navíc zajímavý i detaily. „Má to nejvyšší výbavu, jaká tehdy byla k mání. Digitální hodiny, lepší čalounění. Má v technickém průkazu schválené širší gumy a zvýšení podvozku, to vždycky na STK koukají. Lidi zaujme i ta přední maska, která byla pro vozy na export. Ale nejde o žádný opečovávaný veterán, stojí venku, takže karoserie trpí, i když ji postupně opravuji,“ říká.

S autem jezdí i na dovolené. Letos jel s Formanem lyžovat s dcerou do Rakouska. „Počasí bylo příšerné. Poslední úsek jsme museli zdolat s řetězy, na druhou stranu Formana v proslulém lyžařském středisku pro vyšší vrstvy asi ještě, aspoň podle některých nevěřícných pohledů, neviděli,“ směje se Štěpánek.

Pyšně dodává, že ho před nedávnem dcera potěšila. „Chodí do sedmičky a dostali za úkol napsat slohovou práci na volné téma. Tak se rozepsala o našich cestách Formanem. To si o mně budou ve škole asi myslet, že jsem úplný blázen,“ usmívá se. Jako druhého veterána má Škodu 110 L, se kterou rovněž jezdí i s rodinou do Alp, a po moderním autě zkrátka netouží.

Hranatý mohykán šéfdesignéra Lega

U Lubora Zelinky, který je známým šéfdesignérem v Legu a poslední roky se specializuje především na navrhování obřích legových soch a také fascinujících automobilů v životní velikosti, které i jezdí, začíná příběh úplně jinde.

Jeho Forman je rodinné dědictví. „Koupil ho tchán Jirka pro moji partnerku Veroniku. Ta s ním nejezdila, pak ho měl dědeček a jezdil s ním skoro do šestadevadesáti,“ vypráví.

Po jeho smrti hrozilo, že auto skončí na vrakovišti. „Bylo mi líto, že by šlo do šrotu. Nejde jen o vzpomínky, ale také fakt, že to auto obdivuji pro jeho historii,“ popisuje.

Na dotaz, zda mu hranatý Forman nepřipomíná hranaté dánské kostičky, ze kterých navrhuje svoje velkolepá díla – naposledy například pojízdný růžový Cadillac inspirovaný korábem Elvise Presleyho, se zasměje.

„To mě nenapadlo, ale chápu, že působí zvláštně, že designér jezdí Formanem. Ten jeho design se mi líbí. Opravdovost je lepší než dokonalost a nejzajímavější věci vznikají kolikrát v dobách omezených možnosti,“ rozpovídá se.

Především má rád příběhy z doby jeho vzniku. „Obdivuji, jak velké úsilí vyvinul šéfkonstruktér Petr Hrdlička, aby vznikl. Vydupat takové auto v době za železnou oponou, s velkými omezeními, to se podařilo právě jen díky panu Hrdličkovi. Designér Nuccio Bertone si stěžoval, že chce jiná přední světla než ta, která požadovala boleslavská továrna, protože jiná nedokázali vyrobit ani kvůli kapacitě, natož ceně. A pan Hrdlička mu odpověděl: Kdybychom mohli použít jiná, tak bychom nepotřebovali na design vás, pane Bertone.“

Bratr Honza už vlastnil dva Favority – hatchback a pick-up, a tak se ho rozhodli před pěti lety zachránit a pustili se do oprav společně. „Dělali jsme většinu věcí svépomocí, stav auta nebyl nejlepší. Některé detaily nás vážně zarazily, třeba vyplněné zrezlé prahy novinami a bublinkovou fólií a zastříkané lakem,“ vypráví, v jaké byl Forman kondici.

Postupně ho ale dali dohromady. Barva samozřejmě mnohé zaujme. „Původně byl Forman bílý, ale na tuto zelenou ho přestříkal už tchán Jirka, autolakýrník, a tak jsme ji nechali. Aby to celé ladilo, sehnali jsme hříšně drahá kouřová zadní světla z verze Silver Line a kola Sport Line,“ říká šéfdesignér.

„Na STK se na to pak technik podíval a říká, na tom autě jsou původní jenom skla, co? A my jsme mu řekli, že ani ta už ne,“ směje se Zelinka. „Ekonomický smysl to samozřejmě nedávalo, dali jsme do toho neúměrně času a peněz. Ale byla to skvělá zkušenost,“ míní.

Dnes auto používá během sezony, v zimě by mu bylo líto ho na solených silnicích trápit. „Jezdí od května do září. Objedu si Prahu, na nákup, jezdím s ním z domova v Hodkovičkách do práce do Lega,“ popisuje. Přesto ho nevnímá jako muzeální kus. „Je to pořád kombík, takže když potřebuji něco velkého odvézt, třeba trámy z Hornbachu nebo štafle, Forman je samozřejmě ideální,“ dodává Zelinka.

I on vnímá, že Forman na silnici nezůstává bez povšimnutí. „Když potkám jiný, tak blikám a mávám. A často zamává zpátky.“ Je v tom podle něj určitý druh sounáležitosti, i když ne vždycky viditelný.

Oba příběhy ukazují něco podobného. Forman pro jejich majitele není jen staré auto. Není to klasický veterán, ale nejde ani o pouhý obyčejný „nástroj“. Image vám nepřidá. Ale něco jiného ano. Pocit, že máte něco skutečného, k čemu cítíte cosi víc. A to se nedá nahradit.

Prohlédnout 37 fotografií