Každý motor má svou krabici, Volhy nepřijímá. Renovátor začínal na půdě s rozbitou Jawou Robot

V Radešíně, vesničce na pomezí Středočeského a Ústeckého kraje, stojí na malé návsi vyřazená tramvaj. Technické nadšence by ale ještě víc mělo zajímat, že tu v bývalém hospodářství funguje jedna dost netradiční dílna.

Že tu mají v lásce stará auta, je poznat hned, okolo citlivě zrekonstruovaného statku postávají veterány různých značek a už z dálky se krásně lesknou. Všechno se postupně přizpůsobilo tomu, co tu vzniká.

Z dílny vychází Ondřej Vodrlind. Je mu dvaačtyřicet, ale aniž by mu chtěl člověk pochlebovat, vypadá daleko mladší. Rozhodně ne jako šéf renovační dílny, který s týmem opravuje často i stoletá auta.

Aby bylo jasno, šikovných renovátorů je samozřejmě v Česku mnoho, ale unikátnost dílny Vodrlindova týmu spočívá hlavně v tom, že si naprostou většinu prací dokážou pokrýt sami – a to od začátku až do konce.

Vedle renovací motorů, převodovek, rozvodovek i kompletních podvozků pro historické vozy se specializují také na opravy kapilárních teploměrů, dynam a startérů, stejně jako na drobnou kovovýrobu a přesné obrábění. Právě to v oboru renovací veteránů není úplně běžné. Nemusí si na specializované úkony objednávat jiné firmy.

„Dovedla nás k tomu vlastně nouze. Když nejste technologicky soběstační a musíte se spolehnout na jiné, docházelo k situacím, které mě unavovalo řešit. Špatná domluva, zpožďování termínů, práce v neodpovídající kvalitě. Když nám někde špatně srovnali hlavy válců, zjistili jsme to pozdě a komplikovalo to pak navazující úkony. A tak jsem si řekl, že aby naše renovace byly na takové úrovni, jak si přeju já sám, musíme toho také maximum sami dělat,“ dodává Ondřej Vodrlind.

Související

53 fotografiíProhlédnout si 53 fotografií

Nejcennější veterány na trávníku. Milionové Mercedesy se přetahují o pozornost s Ferrari z plakátů

A tak zariskoval a za vyšší jednotky milionů pořídil specializované stroje. Dílna tak není závislá na externích pracovištích, protože disponuje vlastním vybavením pro jemnou i těžkou strojírenskou práci. Díky tomu si dokážou sami vyrobit nebo upravit i díly, které už dávno nejsou běžně k dostání – zejména u poválečných vozů Škoda, pro které mají navíc sklad originálních komponentů využívaných při kompletních generálních opravách.

Procházíme dílnami a sklady. Jsou tu stroje, které by člověk čekal v průmyslovém provozu, ne na bývalém statku. CNC, specializovaná zařízení na hlavy motorů, vyvažovačka klikových hřídelí, soustruhy, frézky. Vedle toho ruční nářadí, rozdělané motory, díly v různých fázích opracování a hlavně systém krabic, který je pro fungování celého místa klíčový.

„Máme asi 550 krabic. Každý motor má svoji. Má číslo popsané na krabici a během celého procesu v ní putuje. Bez toho by to nešlo,“ říká a přitom je vidět, že to je praktická nutnost, která vznikla postupně tím, jak rostl objem práce. V momentě, kdy se tu nedělá jeden projekt, ale několik desítek paralelně, už nejde improvizovat.

Základ toho, co se tu dnes děje, ale nevznikl na statku v Radešíně. Lásku k technice Ondřej Vodrlind získal v dětství díky tátovi a taky dědečkovi. „Děda šéfoval vývojovému oddělení v Koh-i-nooru, pořád něco kutil. A jako malej kluk jsem objevil na půdě po pradědovi Jawu Robot. Nastartoval jsem ji na půdě… a pak jsem dostal samozřejmě od táty přes pusu,“ směje se.

„Otec, taky kutil, mě ale po vychladnutí naopak podpořil, Robota snesl a nechal mě se v něm ‚vrtat‘ a všechno se postupně učit. Jawa netáhla do kopce, rozebral jsem ji, pak si studoval technické výkresy a knížky. V pubertě mi jeden kamarád říká: Proboha, kdo ti to dělal? Odpověděl jsem: No já,“ vypráví vesele rané začátky.

Strojařina ho chytla tak moc, že nakonec vystudoval ČVUT se zaměřením na spalovací motory, což jen potvrdilo směr, ke kterému měl blízko už od dětství.

Firmu začal budovat, už když mu bylo asi pětadvacet, postupně se z původně malé garáže za ty roky vyvinula plnohodnotná dílna. „Na úplném začátku jsem se věnoval především opravám a renovacím motorů, zejména u vozů Škoda, i díky zkušenostem a dostupnosti dílů. Po opravě vlastního motoru jsem začal pomáhat známým a kamarádům, což se rychle nabalovalo,“ popisuje přirozený vývoj, jak vznikla dnešní Strojírna Vodrlind.

Související

80 fotografiíProhlédnout si 80 fotografií

Příběh o BMW vyměněném za Ladu předčil miliardové Ferrari, blýskla se i česká Praga

„Zásadní je, že to není jednoúčelový provoz. Když není motor, dělají se hlavy. Když nejsou hlavy, dělají se teploměry. Když není nic z toho, dělají se jiné věci. Ten systém je postavený na tom, že nesmí nastat prázdno,“ popisuje s tím, že je práce pořád dost, ale ne proto, že by přicházely stále stejné zakázky, ale proto, že se střídají různé typy činností.

„Máme práce na dva roky dopředu, i když byznys s renovacemi veteránů nezažívá dnes ideální časy – práce i materiály se výrazně zdražily. Tým jsme malý, můj strop je pět zaměstnanců. Ne kvůli nedostatku práce, ale kvůli tomu, že víc lidí by už změnilo charakter celé dílny,“ dodává.

Výběr zakázek je přitom jasně vymezený. Rád se specializuje na Škodovky a Mercedesy, ale věnuje se prakticky všem značkám veteránů do sedmdesátých let. Pak už ne. „To je můj psychologický strop. Pak přišly plastové nárazníky, elektronika… to mě nebaví,“ říká jednoduše. Nejde o hodnotový soud, spíš o to, že tohle už je jiný typ práce.

Ne všechny projekty ale přijímá. „Dospěli jsme k tomu zkušenostmi. Takže nepřijímáme na renovace Volhy, ruské motory, některé typy nespolehlivých konstrukcí, které nedávají smysl držet v chodu. U jednoho projektu to skončilo vrácením peněz zákazníkovi. Řekl jsem, že to dál dělat nebudu. Nemělo to smysl.“

Mezi tím vším jsou ale i auta, která definují charakter celé dílny. Na ní zrovna stojí rozpracované Mercedesy a staré Škodovky. „Zejména u Mercedesu mají perfektně zvládnutou dokumentaci. Všechno se dá dohledat,“ říká pochvalně.

A úplně na závěr ještě jeden detail. V Radešíně se neřeší jen to, co se má opravit, ale i to, co už se opravit nedá – třeba tramvaj na návsi, která tu prostě stojí a dělá, že sem patří odjakživa. „Tu jsme sem nedávali my,“ směje se Vodrlind, když na ni přijde řeč. „Ale upřímně… sem už tak nějak zapadla.“