Veteránská setinovka 7 Castles Trial se letos natáhla na rekordních 280 kilometrů a připravila si záludný roadbook i měřený úsek, který zmátl mnoho posádek. Na startu se blýskly nádherné historické vozy včetně majestátní Tatry 87 z roku 1950. Redakce vyrazila ve Škodě 110 R ze sbírky Škoda Muzea.
Bleděmodrá Tatra 87 Diplomat vyjíždí pod vlající startovní vlajkou pomalu, důstojně a s autoritou auta, které proslavili Hanzelka se Zikmundem. Osmiválec se nadechne a hluboký kovový zvuk chlazeného motoru uloženého vzadu má říz. Auta na startu letošní veteránské rallye 7 Castles Trial jsou krásná, tahle Tatra je však majestátní.
Dlouhá elegantní karoserie s typickou ploutvičkou připomíná spíš zaoceánský koráb než automobil. Kapotáž zadních kol, oblé blatníky, chrom, aerodynamická záď a barva, která v ranním světle působí snově, to všechno dodává nejstaršímu autu letošního startovního pole ještě větší charakter. A navíc příběh posádky…
Za volantem sedí jedenaosmdesátiletý Jiří Bek, doprovod mu dělá dvacetiletý vnuk Štěpán. Vedle Tatry stojí ještě šedý kabriolet Jiřího mladšího. Tři generace jedné rodiny, které spolu tráví víkend tím, že jezdí setinovou rallye ve strojích starých desítky let.
„Loni jsme tuto setinovku nedojeli. Motor byl po repasi a s Tatrou jsme vyrazili na jeden z prvních výletů. Jenže jsme si nevšimli, že chladič oleje není úplně v pořádku. Jak se zvýšil tlak, začal téct. A bylo hotovo,“ vypráví pan Bek s klidem člověka, kterého technické problémy po sedmdesáti letech života s auty už nerozhází.
Letos se s Tatrou vrátil. A nejen to. Osmasedmdesátka dokonce vyhrála jednu z měřených setinových zkoušek, což je v konkurenci výrazně mladších a obratnějších aut výkon téměř sympatický.
A přesně to vlastně dokonale vystihuje celou atmosféru 7 Castles. Tady se obdivuje vytrvalost a cení se přesnost a taky přeje štěstí.
Skoro tři stovky kilometrů
Letošní ročník 7 Castles Trial byl nejdelší v historii. Celkem se během dne ujelo 280 kilometrů. V moderním autě to nezní nijak dramaticky, jenže ve veteránu člověk po několika hodinách začne vnímat úplně jiné věci než jen směr jízdy. Každou vibraci motoru, zvuk od podvozku, pach oleje. A také vlastní únavu.
Na start se letos postavilo necelých šedesát aut a první desítka startovního pole připomínala spíš profesionální hodináře než amatérské nadšence. Setinová rallye je totiž zvláštní disciplína. Nejde v ní o rychlost, ale o přesnost. Posádka musí projet měřeným úsekem v čase s minimální odchylkou, ideálně nulovou, nebo jen s několika setin sekundy. Výsledkem je motorsport, ve kterém se místo driftů řeší matematika, nervy a absolutní soustředění.
Naše posádka vyrazila se Škodou 110 R ze sbírky Škoda Muzea. Elegantní české kupé má samo o sobě životopis skoro jako filmová postava. Prvním majitelem byl havíř z Karviné, který s autem prodělal drobnou nehodu. Následovala ne úplně šťastná oprava, amatérský lak a pak dlouhá léta zapomnění v garáži. Až později se vůz dostal k bývalému továrnímu jezdci a nakonec do muzea.
Když jej restaurátoři převzali, mělo najeto pouhých jedenáct tisíc kilometrů. Následovala oprava přední části, návrat původních blatníků první série, nový lak a zachování původního interiéru včetně sportovního volantu. Přesně ten typ auta, který by mnoho sběratelů zavřelo pod sklo a už nikdy nevytáhlo ven.
Jenže 7 Castles Trial funguje na opačné filozofii. Auta mají jezdit. Vedle hořčičného erka se z muzeálních sbírek na start postavilo také úchvatné 1100 MBX, které všude budí pozornost díky bezrámovým oknům a absenci sloupku B, a pak také Škoda 120 GLS a nejstarší muzeální kousek 440 Spartak z roku 1957.
První měřený úsek vedl tradičně areálem bývalého muzea Pragy ve Zbuzanech. Už tam začalo být jasné, že letošní trať nebude jednoduchá. Směr Mníšek pod Brdy, Dobříš a pak stále dál po silnicích, které člověk běžně mine někde za svodidly dálnice a vůbec netuší, jak fantastické vlastně jsou.
Jedna z nejsilnějších věcí na letošním ročníku byly právě nové úseky nedaleko Prahy. Organizátorům se podařilo objevit silnice, které vypadají skoro zapomenutě. Úzké asfaltky mezi lesy, malé vesnice, zvlněné okresky kopírující terén a zatáčky, které jako by někdo kreslil speciálně pro staré zadokolky. Člověk si během dne několikrát říkal, že by se sem chtěl vrátit bez stopek a jen jezdit.
Ale stopky byly v permanenci. A letošní roadbook evidentně vznikal s lehce škodolibou radostí. Postupně mizely názvy obcí, instrukce byly stále stručnější a navigátor rozhodně nebyl jen spolujezdcem, musel neustále kontrolovat vzdálenosti, odbočky a okolní orientační body. Ve chvíli, kdy člověk mine správnou cestu, začne se setinová rallye měnit ve stresující bloudění.
A pak přišlo místo, které mělo být tajné, ale veteránisté ho začali odhadovat prakticky okamžitě. Když totiž roadbook zamířil směrem na Křenovice, zkušenější účastníci už věděli.
Oběd se konal u Veteráni na Truc, kteří se specializují na prodej veteránů, v prostředí mezi historickými auty. Posádky si vyměňovaly historky o ztracených sekundách, špatných odbočkách a nervózních navigátorech. Někdo přísahal, že roadbook určitě vedl špatně, a další už preventivně tvrdil, že „letos je to nějak těžké“. Což je mimochodem věta, která na veteránských rallye zaznívá s naprostou pravidelností každý rok.
Kolona veteránů se postupně stočila ke Kojetínu, kolem Vltavy směrem na Milevsko a dále k Orlíku. Ne k tomu nechvalně proslulému mostu ze zpráv devadesátých let, ale k Varvažovu o kus dál. Právě tam organizátoři připravili jednu z nejzákeřnějších pastí celé soutěže.
Měřený úsek se jel dvakrát. Podruhé jen o sekundu pomaleji. Na papíře drobnost, ve skutečnosti geniální psychologický experiment. Některé posádky totiž nabyly dojmu, že roadbook musí být špatně, když je vede na stejné místo znovu, anebo si myslely, že v sešitu jen neotočily na další stránku. Druhé měřené kolo tak někdo přeskočil a tím minul úsek úplně. Což v setinové rallye znamená tisíce trestných bodů a konec ambicí.
A právě tehdy začíná člověk chápat, proč první desítka výsledkové listiny působí skoro nadpřirozeně. Ti nejzkušenější totiž nechybují. Zatímco ostatní posádky řeší, jestli neodbočily špatně, oni s chirurgickou přesností drží tempo a sbírají výsledky, které vypadají fyzikálně nemožně.
Odpolední část už ale znovu přitvrdila. Přesuny byly dlouhé, koncentrace slábla a bylo znát, že 280 kilometrů je ve starém autě opravdu pořádná porce. Ve Zdicích pak čekal závěrečný test nervů. Dvě poslední setinovky kolem areálu Panattoni byly složené z několika navazujících sekcí a vyžadovaly absolutní přesnost.
A protože by to nebyla správná veteránská akce bez drobného dramatu, jedna z laserových bran se rozhodla přestat fungovat. Vytvořila se fronta, posádky nervózně postávaly vedle aut a chvíli to vypadalo, že závěr soutěže skončí spíš debatou než jízdou. Nakonec se ale podařilo vše rozchodit a závěrečné sekce se odjely naplno. Přes Srbsko, Svatý Jan pod Skalou a Jeneč se pak celá kolona vracela zpět do Engine Prague.
Vyhráli Kateřina a Tomáš Adamovi s vozem Ford Capri Mk1 2600GT a fantastickým výsledkem pouhých 196 trestných bodů, což znamená, že na všech měřených úsecích se odchýlili celkem o necelé dvě sekundy. Neuvěřitelný výsledek.
Naše Škoda 110 R dojela na 27. místě. Nebyla to vyloženě ostuda, ale taky žádná senzace. I tak to v rámci čtyř vozů Škoda Muzeum nakonec znamenalo nejlepší výsledek. Zkrátka jednoocí mezi slepými. Můžeme se snad jen chlácholit, že o výsledek na 7 Castles Trial vždycky nejde. Zážitek je to totiž pokaždé nezapomenutelný.
Sdílet
Nejnovější videa
