Když se baron Liebieg v roce 1893 začal "prohánět" se svým vozem Benz Victoria po českých cestách, nepotřeboval ještě žádný řidičský průkaz a nemusel se řídit žádnými dopravními značkami. Nebylo to ostatně třeba, v té době době byly totiž v celé rakousko-uherské monarchii jen tři automobily.
Situace se ale záhy začala měnit a automobilisty začaly čím dál více omezovat různé předpisy. To, jaké byly, a jak se lidé učili jezdit s auty, se dozvíte na unikátní výstavě Století autoškoly, která je instalována v pardubickém muzeu, v místním zámku.
Již v roce 1906 musel nový majitel vozu vykonat předepsanou zkoušku před speciální komisí. Ty byly v Praze, Brně, Liberci, Plzni, Pardubicích a Mladé Boleslavi. Tam také složil zkoušku spolumajitel místní továrny Václav Klement a byl uznán způsobilým k řízení automobilních vozů. Tyto komise byly zřejmě reakcí na tehdejší nenávistnou kampaň vůči majitelům automobilů.
Automobilové obludy létaly jako draci...
Dobový tisk například psal: "Obludy tyto lítají po silnicích a ulicích měst jako draci a nahánějí hrůzu lidem i dobytku....!
První autoškola byla otevřena právě v Mladé Boleslavi u továrny Laurin&Klement. Následoval vznik autoškol v Praze, Prostějově a Pardubicích. Například v pardubické škole Vincence Chomráka trval kurz 30 dnů a jeho účastníci museli absolvovat praktickou výuku řízení auta, znalost zákonů a také dopravních předpisů.
Ty nebyly zpočátku příliš složité. Vůbec první nařízení týkající se motorových vozidel vzešlo v platnost v roce 1900 a určovalo, že rychlost jízdy v uzavřené obci nesmí překročit rychlost koně v klusu. V roce 1910 přibyla povinost mít na autě poznávací značku.
V roce 1931 už zřejmě rychlost koně v klusu řidičům aut v obcích přestala stačit, a tak byl zaveden limit 35 km/hod. Sjednotil se také vzhled prvních výstražných značek. Zpočátku byly jen čtyři.
Výuka v autoškolách se od 20. let příliš nezměnila
Přesto všechno už výuka v autoškolách nebyla vůbec jednoduchá. Osnovy se už začínaly podobat těm dnešním a kurz trval zpravidla osm týdnů. V učebnách už byly technické pomůcky, modely i nákresy součástek automobilů. Zkouška sestávala z praktické jízdy v provozu za účasti inspektora a uchazeč musel také při pohovoru prokázat znalosti o dopravních předpisech a údržbě vozidla.
Pravidla se ještě dlouho vyvíjela i po válce. Například povinnost svítit za snížené viditelnosti byla zavedena až v roce 1976 a byla také omezena rychlost v obci v nočních hodinách. Do té doby byla neomezená.
Proč jezdíme vpravo
Výstava v Pardubicích zmiňuje i okolnosti změny ježdění z dosavadního vlevo na vpravo, což nařídili po okupaci Němci. Pravda je taková, že Česko se k této změně v dopravních pořádcích zavázalo již dlouho předtím a i bez příchodu německých vojsk by změna od května nastala. Němci to pouze urychlili.
Trenažery a autocvičiště svět obdivoval
Autoškoly od roku 1950 začala spravovat Autoklub a o rok později Svazarm. Byla zřízena autoučiliště a sjednoceny osnovy. V roce 1962 se upravily, ale zásadní změnou byla vícefázová příprava zavedená v roce 1971. Žáci se učili teorii, museli abslovovat jízdy na trenažeru, na autocvičišti, další hodiny byly věnovány údržbě vozidla a pak teprve jízdám v provozu. Tento systém byl v Evropě považován za špičkový. Současně byl ve školách zaveden nepovinný předmět řízení motorových vozidel.
Zájem lidí o "papíry" byl obrovský. Například jen v Pardubicích zdejší autoškola zaměstnávala na konci 70. let ve stálém pracovním poměru 33 učitelů a 55 externistů.
Trenažery, které se při výuce používaly, se v některých autoškolách objevily už v 60. letech, ale v roce 1966 začala jejich sériová výroba. Ten první měl přístrojovou desku Škody Octavia (té z 50. let), další měl přístrojovku ze Škody 100 a ten poslední AT 80 již ze Škody 105.
Kromě trenažerů se využívala i autocvičiště, kde žáci sice jezdili samostantě, ale instruktor měl možnost vůz v případě potřeby pomocí vysílačky zastavit. Na autocvičištích se cvičily rozjezdy, parkování do garáže, k chodníku a podobně.
