Sovětský racek létající nad Volhou. GAZ Čajka byl pro ty, kteří nedosáhli na ZiL

Poslední Čajka: GAZ 14 se vyráběl mezi lety 1977 a 1988.
Historie Čajky odstartovala vlastně v roce 1950, kdy se představil její předchůdce - ZIM s typovým označením GAZ 12.
Velké věci se udály i pod kapotou, kam se nastěhoval vidlicový osmiválec s výkonem 143 kW. Automobil s více než dvoutunovou pohotovostní hmotností výrazně zrychlil.
Vedle limuzíny existoval opět i otevřený GAZ 13B se šesti místy a plátěnou stahovací střechou.
Přehlídkový GAZ 14-05 Čajka se šesti místy k sezení a plátěnou stahovací střechou.
Foto: GAZ
Jan Matoušek Jan Matoušek
16. 5. 2021 6:32
Když ve druhé polovině 40. let začala automobilka GAZ vyrábět Pobědu, vznikla mezi ní a luxusními limuzínami ZiS obrovská mezera. Tu bylo potřeba vyplnit novým automobilem, jehož vývojem a výrobou byli opět pověřeni v Gorkém. Vznikl tak ZIM, auto pro vysoké státní představitele, ovšem ne pro úplné špičky. A na tuto tradici navázala i Čajka, s trochou nadsázky takové sovětské Bentley.

Než se k historii Čajky dostaneme, je potřeba alespoň krátce připomenout limuzínu ZIM s typovým označením GAZ 12. 5,55 metru dlouhé šestimístné auto s rozvorem o délce 3,2 metru se do výroby dostalo v říjnu 1950. Přitom oficiální rozhodnutí o výrobě vozu, který by vyplnil mezeru mezi Pobědou luxusní limuzínou ZiS 110, padlo teprve v květnu 1948.

I s využitím velkého množství dílů z již existujících osobních i nákladních vozů to nakonec konstruktéři, v čele s Andrejem Lipgartem, který stál už za Pobědou, stihli včas. Byl to pak právě GAZ M20, na jehož prodlouženém základě nová luxusní limuzína ZIM se samonosnou karoserií spočinula.

Pod kapotou se objevil řadový šestiválec, jehož původ je možné vystopovat ještě do doby před druhou světovou válkou. 3,5litrový motor měl výkon 66 kW a přes mechanickou třístupňovou převodovku poháněl zadní kola. A jakkoliv auto bylo šestimístné, ve skutečnosti se hledělo spíše na dva pasažéry úplně vzadu.

Pro jejich vyšší komfort tak šlo prostřední řadu sedadel sklopit, podběhy byly vytažené více směrem ven, což rozšířilo využitelný prostor, zároveň došlo i k rozšíření rozchodu kol vzadu. Ten byl nakonec o 100 mm širší než vpředu, píše Andy Thompson v knize Cars of the Soviet Union: The Definitive History, a dodává, že na palubě bylo také možné užívat si luxusu a pohodlí. Dveře se pak otevíraly proti sobě.

Luxusu si navíc mohli dopřávat i běžní zákazníci. Jednak totiž ZIM jezdil jako taxi, jednak byl vůz také dostupný i jim, jakkoliv astronomická cena, více než dvojnásobná oproti Pobědě, prakticky znemožnila komukoliv ze soukromých zákazníků na vůz dosáhnout (to se změnilo až na počátku 70. let, kdy se vyřazená auta ze státních služeb prodávala jako dostupné ojetiny).

Reálně tak v něm bylo možné vídat politiky, ne ty úplně nejvyšší představitele komunistické strany, ale stále na žebříčku postavené docela vysoko. Vedle sedanu, dělaného i v sanitní úpravě, vznikly tři experimentální kusy čtyřdveřového kabrioletu určeného především na přehlídky. Produkce skončila v roce 1959, přičemž auto se za svého života nedočkalo výraznějších změn.

Snad jen změna jména v roce 1957, kdy se místo ZIM začalo vozu říkat jen GAZ 12, byla zásadní. Zkratka ZIM totiž znamenala Závod pojmenovaný po Molotovovi, jak se automobilka GAZ v tu dobu jmenovala. Byl to odkaz na někdejšího ministra zahraničí Vjačeslava Molotova, který ale byl, kvůli snaze zachovat stalinistickou linii, v roce 1957 vyloučen z politbyra komunistické strany a v roce 1961 po XXII. sjezdu KSSS v rámci destalinizace i přímo ze strany. Proto musely všechny odkazy na něj zmizet.

Jak uvádí S. V. Kanunnikov v knize Domácí osobní auta, mezi lety 1950 a 1959 vzniklo 21 527 kusů automobilu GAZ 12.

Problémem limuzíny ZIM byl fakt, že poměrně rychle zastarala. Design se v 50. letech výrazně posunul a vzhled inspirovaný americkými modely z počátku 40. let už zkrátka nebyl moderní. Také technicky nešlo o úplně módní záležitost. V Gorkém, dnešním Nižném Novgorodu, v sídle automobilky GAZ tak už pracovali na nástupci. Původně se zvažovala jen výrazná modernizace modelu ZIM, ta ale nevyhovovala, a tak se vývoj stočil k výrazně změněnému automobilu. Jeho výroba začala v lednu 1959.

Nová limuzína dostala jméno Čajka, v překladu racek. A proč právě to? Jedna legenda tvrdí, že konstruktér vozu kdysi jako důvod uvedl poletující racky nad řekou Volha, na níž Nižnij Novgorod leží. A stejně jako rackové, i nový vůz má být v modelové nabídce nad řadou Volha. Podobně to údajně vysvětlovala i brožura Avtoexportu, což byl sovětský podnik zahraničního obchodu, který se staral o vývoz automobilů. V ní stálo, že lidé ve městě na Volze obdivovali let racků, proto nakonec zvítězilo jméno Čajka.

Nenechte se ovšem zmást poetičností jména, Čajka, nebo chcete-li GAZ 13, se nikdy mezi běžné zákazníky nedostala. Na rozdíl od svého předchůdce ani neměla stanovenou cenovku a určená byla jen "rovnějším z rovných". To znamená politikům, kteří neměli nárok na ZiL, velvyslancům, loajálním umělcům, vědcům, akademikům či sportovcům, kteří auto často dostali za reprezentování Sovětského svazu. Právě auta nepolitiků, kterých nebylo mnoho, měla občas jinou než černou barvu. Zbytek byl lakován vesměs tmavým odstínem.

Design byl na první pohled inspirován americkými automobily 50. let. Ať už jde o Packard Patrician, Lincoln Capri nebo Mercury Montclair, použít by ale bylo možné i jiné modely té doby. Evidentní to je především v oblasti předních světel nebo obou nárazníků. Charakteristický je i výrazný emblém racka v chromované masce a na víku kufru. Čajka tak byla úplně jiná než ZIM a s 5,6 metry byla rovněž výrazně delší. Rozvor náprav se přitom s délkou 3250 mm až tolik nezměnil.

Úplně jiná byla konstrukce vozu, který už neměl samonosnou karoserii, ale rám ve tvaru písmene X, k němuž byla karoserie připevněná na šestnácti místech. Motor zůstal vpředu a poháněl zadní tuhou nápravu, vpředu byla kola zavěšená nezávisle. Mimochodem velkou změnou prošel i motor. Místo řadového šestiválce se ke slovu dostal nový vidlicový osmiválec ZMZ s objemem 5,5 litru a výkonem 143 kW.

Vzhledem k pohotovostní hmotnosti přes dvě tuny ale asi nepřekvapí, že ani vysoký výkon nedokázal vylepšit zrychlení z 0 na 100 km/h za 20 sekund. Lehčí Volhy pro KGB vybavené stejným pohonným ústrojím byly výrazně rychlejší.

Motor byl spojen s automatickou třístupňovou převodovkou, u níž konstruktéři využili poznatky z vývoje Volhy se samočinným řazením. Tam se komplikované a technicky náročné ústrojí kvůli složité opravě neujalo. Čajka, kterých bylo výrazně méně, a měla navíc zaručený kvalifikovaný servis, však byla pro použití třístupňového ústrojí ideální. Převodovka se navíc neovládala pákou, ale tlačítky, což bylo na danou dobu poměrně inovativní řešení. Ve výbavě pak nechybělo třeba ani elektrické ovládání oken.

Interiér vozu byl sedmimístný, ovšem ve skutečnosti byla prakticky veškerá pozornost věnována trojici cestujících úplně vzadu. Prostřední dvě sedadla byla spíše nouzová a dala se sklopit, čímž vznikl královský prostor pro nohy pasažérů v poslední řadě. Pod jménem GAZ 13A pak existovala limuzína s přepážkou mezi prostorem pro řidiče a posádku.

Variací na Čajku ale bylo více. Pod jménem GAZ 13B se ukrývá přehlídkový kabriolet, nebo chcete-li faeton, se čtyřmi dveřmi, třemi řadami sedadel a plátěnou střechou. V lotyšské Rize u automobilky RAF vznikal GAZ 13S, což bylo sanitní kombi. Těch vzniklo asi dvacet kusů. Údajně dva kombíky byly na objednávku Vietnamu přestavěny na pohřební automobil a existovala i předělávka kombi na furgon.

Následujících 22 let pak GAZ 13 Čajka vyplňoval jen s decentními změnami mezeru mezi Volhou a luxusními automobily ZiL. Použijeme-li analogii, že právě ZiLy byly něco jako sovětský Rolls-Royce, potom by se Čajky daly považovat za takové sovětské Bentley. Ročně nevznikalo více než několik stovek kusů, vedle představitelů sovětské politiky pak Čajky používali i politici dalších komunistických zemí, jednu dostal třeba Fidel Castro, několik kusů údajně i KGB.

Produkce nakonec skončila až v roce 1981, kdy už šlo především designově o beznadějně zastaralé auto. Již citovaný S. V. Kanunnikov udává celkem 3179 vyrobených kusů.

O modernizaci první Čajky se GAZ pokoušel několikrát, existují tak třeba prototypy s výrazně upraveným designem a čtyřmi kruhovými světly vpředu. Do sériové produkce ale tyto variace nepronikly. Koncem 60. let tak začali v Gorkém pracovat na úplně novém automobilu, který logicky dostal jméno GAZ 14 Čajka. Jeho sériová výroba začala v říjnu 1977, chvíli po boku předchozího typu GAZ 13 Čajka.

Spojení "úplně nový automobil" možná není tak úplně přesné, protože třeba 5,5litrový vidlicový osmiválec dostal mezigeneračně jen několik úprav (například dva karburátory nebo nové sací a výfukové potrubí), díky kterým stoupl výkon na 162 kW a zlepšila se tak i dynamika. Třístupňový automat zůstal, nově se ale řadilo pomocí klasického voliče, stejně jako poháněná zadní tuhá náprava. I novinka pak stále spočívala na rámu ve tvaru písmene X a přední kola byla opět nezávisle zavěšená, byť i na podvozku bylo provedeno několik úprav.

Čajka také dostala dvouokruhové brzdy, kdy každý okruh měl vlastní podtlakový posilovač, zmiňuje Jan Tuček v knize Auta východního bloku. Vpředu pak byly kotouče, vzadu bubny, přičemž každý z okruhů ovládal obě přední a jednu zadní brzdu. Hranatý design se opět inspiroval americkými automobily, třeba Cadillacem Fleetwood nebo Chevroletem Caprice, nicméně návaznost na ně nebyla tolik výrazná jako u předchůdce.

Novinka měla nižší kapotu a celkově nižší stavbu karoserie, byla ale výrazně delší. Překonala totiž hranici 6,1 metru, přičemž rozvor náprav byl protažený na 3450 mm. Nechybělo velké množství chromu nebo čtveřice kruhových světlometů v přední části. Sedmimístná kabina (opět v konfiguraci 2+2+3) byla luxusní a na svou dobu tvarově poměrně moderní. Nechyběly imitace dřeva, klimatizace, elektrická okna, vyhřívání zadního skla, rádio a některé verze údajně měly i radiotelefon.

Podobně jako v případě předchůdce opět existovala limuzína i s přepážkou za předními sedadly, pod označením GAZ 14-05 Čajka se ukrýval šestimístný přehlídkový kabriolet s plátěnou střechou, používaný striktně mimo Moskvu (v hlavním městě využívali kabriolety ZiL), kterých mělo vzniknout asi patnáct. RAF v Rize opět přestavoval Čajku na sanitní kombi, kterých ale mělo vzniknout jen pět kusů.

V roce 1988 byla výroba Čajky kvůli reformním procesům známým jako perestrojka zastavena a tehdejší generální tajemník komunistické strany Michail Gorbačov dokonce nařídil zničit veškerou dokumentaci k vozu. Mezi lety 1977 a 1988 tak vzniklo podle knihy Domácí osobní auta jen 1120 exemplářů druhé generace vozu Čajka.

Jan Tuček uvádí, že asi třicet jich jezdilo i v Československu, auto bylo dokonce v závěru 70. let součástí ceníku Mototechny. Stálo 118 tisíc korun, tedy více než třikrát tolik co Trabant 601 a dvakrát tolik co Škoda 120 L. Nejdražším autem byla Tatra 613 za 284 tisíc korun. Že si ale Čajku žádný z běžných zájemců nemohl dovolit, bylo více než jasné.

Nástupce, přestože na modernizaci vozu se pracovalo a vznikl třeba prototyp GAZ 4106, se Čajka nedočkala. Oficiálně jím po roce 1989 měl být GAZ 3105 Volha s osmiválcem, který nahrazoval jak Volhy, tak Čajky. A přestože šlo o luxusní a relativně moderní automobil, ekonomické problémy spojené s transformací automobilky GAZ na akciovou společnost a úbytkem zakázek na otevřeném trhu, nedovolily vyrobit více než 55 kusů.

 

Právě se děje

Aktualizováno před 4 hodinami

Basketbalisté v generálce před kvalifikací na OH porazili Tunisko

Čeští basketbalisté završili generálku před olympijskou kvalifikací vítězně, když porazili v posledním utkání na turnaji v Hamburku Tunisko 85:55, a obsadili konečné třetí místo. Nejlepším střelcem zápasu byl Martin Peterka s 18 body, dalších 14 přidal Patrik Auda. Svěřence Ronena Ginzburga čeká v příštích dnech závěrečné soustředění v Praze a do dějiště kvalifikace v kanadské Victorii odcestují 25. června. První duel s Tureckem tam absolvují 1. července.

"Každý zápas, co jsme odehráli, nám dal hodně zkušeností. Času na tréninky jsme měli málo, ale myslím, že tenhle turnaj byl super. I když jsme některé zápasy prohráli, dalo nám to hodně zkušeností a dobře nás to připravilo na zápasy v Kanadě," uvedl v tiskové zprávě Auda, který se zotavil po zranění kotníku. "Těch pár dní volna a rehabilitace, které jsme měli s fyzioterapeuty, mi pomohly. Teď už jsem skoro stoprocentní na další dny, které budeme trénovat a hrát," uvedl Auda.

Češi, kteří se na turnaji představili bez hlavních hvězd Tomáše Satoranského, Jana Veselého, Jaromíra Bohačíka nebo Vojtěcha Hrubana, se snažili proti Tunisku napravit porážky s Německem (62:95) a Itálií (71:83). V úvodní čtvrtině se dostali díky 11 bodům Martina Peterky do šestibodového náskoku, soupeř ale ještě v závěru hracího období srovnal na 20:20.

Vyrovnaný boj pokračoval i ve druhé části, kdy Češi měli sice dál vysokou úspěšnost střel za tři body, soupeř ale s nimi stále držel krok. Klíčovou sekvenci proto Ginzburgův výběr zaznamenal hned po přestávce, kdy se po 13 bodech v řadě dostal do vedení 57:38. K Peterkovi se střelecky přidal Auda nebo Ondřej Sehnal.

"Po těch dvou prohrách to bylo těžké a tři zápasy ve třech dnech nás stály hodně sil. Celou dobu jsme to chtěli dotáhnout do konce a udělat vše pro to, abychom vyhráli. V poločase jsme se ještě trochu vyhecovali, že jsme chtěli zápas opravdu dotáhnout do vítězného konce," objasnil Auda.

V tuniském týmu byl následně vyloučen po pěti faulech osmibodový Salah Medžri, nicméně hvězda afrického celku se s verdiktem rozhodčích nehodlala smířit a v dalším průběhu zápasu se neustále vracela z kabiny na palubovku. Medžrimu musel nakonec domluvit i trenér Dirk Bauermann.

"Tak už to někdy bývá, že druhý tým, který prohrává, nemá co ztratit a začne hrát tvrději. Myslím si, že jsme to ustáli dobře až do konce," doplnil Auda

Třetí čtvrtinu Češi nakonec vyhráli 27:6 a náskok do závěrečného klaksonu navýšili na rozdíl 30 bodů. Na turnaji skončili s jednou výhrou třetí, Tunisané pořadí uzavřeli. Zvítězili domácí Němci, kteří v přímém souboji o první místo porazili Itálii 91:79.

Přípravný turnaj basketbalistů v Hamburku:

ČR - Tunisko 85:55 (20:20, 42:38, 69:44)

Nejvíce bodů: Peterka 18, Auda 14, Sehnal 12 - Mamáví, Mabruk a Hadidane po 9. Fauly: 24:25. Trestné hody: 18/13 - 18/8. Trojky: 12:3. Doskoky: 42:28.

Německo - Itálie 91:79 (42:46)

Konečné pořadí: 1. Německo 3 zápasy/3 výhry, 2. Itálie 3/2, 3. ČR 3/1, 4. Tunisko 3/0.

Zdroj: ČTK
před 4 hodinami

Policie řeší pokus o vraždu v pečovatelském domě na Plzeňsku

V zařízení sociálních služeb na Plzeňsku dnes odpoledne devětašedesátiletý senior nožem pobodal o rok staršího muže. Napadený musel být s vážným zraněním letecky přepraven do nemocnice. Útočníka policie zadržela, je podezřelý z pokusu o vraždu. Informovala o tom policejní mluvčí Michaela Raindlová.

Zdroj: ČTK
Aktualizováno před 5 hodinami

Volejbalistky prohrály duel o bronz v Evropské lize

České volejbalistky zůstaly v Evropské lize pod stupni vítězů. V dnešním utkání o bronz ve Final Four hraném v bulharském Ruse podlehly Španělkám 2:3 po setech 26:28, 25:10, 25:23, 16:25 a 10:15 v super tie-breaku. Titul získaly přemožitelky Češek ze sobotního semifinále Bulharky, které porazily Chorvatsko 3:1.

"Je to pro nás zklamání. Věřili jsme v medaili, byli jsme nastartovaní a chtěli jsme urvat, když ne obhajobu, tak nějakou placku. Na Španělky jsme si věřili, byli jsme na ně výborně připraveni, ale bohužel turnaj nás nezastihl v optimální formě," řekl asistent trenéra Martin Hroch.

Volejbalistky v prvním setu zpočátku ztrácely, ale do koncovky šly s náskokem 23:21. O ten sice přišly, vzápětí si postupně vybojovaly tři setboly, ale ani jednou neuspěly. Dvakrát se připravily o šanci ukončit set zkaženým servisem. Naopak Španělky při první šanci setbol využily.

Ve druhém setu se Češkám povedlo od úvodních výměn odtlačit soupeřky od sítě a vybudovaly si šestibodový náskok, který narůstal. Univerzálka Orvošová zvýšila už na 20:9 a hra Španělek se rozpadla. Třetí set byl znovu vyrovnaný a tentokrát Češky koncovku zvládly.

Ve zbytku utkání ale působily unaveněji a měly problém se prosadit v útoku. Ve čtvrtém setu prohrávaly 12:17 a střídání nepomohla. Do rozhodujícího tie-breaku nastoupila základní šestka, ještě snížila z 4:8 na 7:8, ale po sérii nedůrazných smečí slavily bronz soupeřky.

"Nám pak trošku došly síly," řekla kapitánka Andrea Kossányiová k obratu v utkání po třetím setu. "Asi je brzo to soudit. Celou dobu hrajeme jako tým a dneska jsme jako tým nehrály."

Na výkonu týmu už se mohla projevit únava po náročném programu. "Je to pravděpodobné. Holky to táhnou společně třetí měsíc, navíc chybí Míša Mlejnková a je pravda, že jsme to všechno hráli na šest sedm lidí a v závěru nám došly baterky, jak se říká," uvedl Hroch. Volejbalistky mají za sebou úspěšnou kvalifikaci mistrovství Evropy a Evropskou ligu.

Po oddychu se začnou připravovat na ME, které se uskuteční od 18. srpna do 4. září. Ve skupině B se utkají v Plovdivu s domácím Bulharskem, Polskem, Německem, Španělskem a Řeckem.

Final Four Evropské ligy volejbalistek v Ruse (Bulharsko):

O 3. místo:

ČR - Španělsko 2:3 (-26, 10, 23, -16, -10)

Rozhodčí: Geldofová (Niz.), Luts (Belg.). Čas: 134 min. Diváci: 2100.

Sestava a body ČR: Kossányiová 13, Trnková 14, Orvošová 13, Hodanová 13, Šimáňová 9, Valková 1, libero Dostálová - Svobodová 1, Kojdová 2, Bajusz, Nová 3. Trenér: Athanasopulos.

Nejvíce bodů Španělska: Montorová 24, Escamillaová 23.

Finále:

Bulharsko - Chorvatsko 3:1 (-22, 22, 17, 20).

Zdroj: ČTK
Další zprávy