Zdolat nástrahy setinové rallye a k tomu řídit nápadně hezkou Škodu 110 R není na území bývalé Německé demokratické republiky nic jednoduchého. Zatímco by měl člověk v pauzách listovat v itineráři a pilovat se spolujezdcem taktiku na další úkol, zpravidla vždy dorazí někdo s výrazem tak blaženým, jako kdyby se po letech setkal se svou první láskou: "Darf ich mal kurz fragen…?"
A už to jede, proud vzpomínek je k nezastavení. Jako v případě Wilfrieda, který na prostranství před bývalou továrnou motocyklů MZ v městečku Zschopau postává i se svým dávno dospělým synem. "Erko byla v NDR vzácnost, dovezlo se jich sem jen 400 kusů," udivuje encyklopedickými znalostmi a dodává, že on si svou škodovku objednal v roce 1964. Nakonec se jí v roce 1979 skutečně dočkal a k tomu měl i neskutečné štěstí: vyfasoval zelenou stodvacítku ve fešáckém provedení LS, kterou má doma dodnes. "Jezdím s ní jenom za pěkného počasí. Nikdy nepoznala, co je sůl," vytahuje mobilní telefon s fotkami, kde jeho milovaný veterán táhne cosi na přívěsném vozíku.
Sympatická starší dáma na náměstí v Saské Kamenici zase tvrdí, že v životě neřídila nic jiného než škodovku. "A to jezdím od svých osmnácti," dodává významně. Na názvy modelů si vzpomíná jen matně, ale ví, že dřív měla její auta zavazadlový prostor vepředu. A chce ho znovu vidět.
Otevřená přední kapota ale funguje na okolí jako magnet, už je u nás muž se specifickou otázkou: Jak se liší velikost kufru Škody 110 od velikosti kufru Škody 120? Zapátrám ve vzpomínkách, ve kterých má stodvacítka kufr o něco hlubší. Přesné odpovědi se muž nedočká, přesto po prohlídce druhého zavazadlového prostoru za zadními sedadly odchází spokojen.
Třídenní veteránská rallye tentokrát křižovala silnice mezi Cvikovem a Saskou Kamenicí, na jeden den zavítala i do západočeského Lokte. Posádky musí do cíle jednotlivých etap dorazit v předem určený čas, během jízdy je však čekají rychlostní zkoušky, při kterých je třeba zajet úsek na uzavřené trati co nejpřesněji. Nejlépe na setinu vteřiny, což se starým autem není zrovna jednoduché.
Hned první den čekala na závodníky a jejich stroje výzva v podobě ulice Steile Wand v městečku Meerane. V minulosti se tu jezdily časovky Závodu míru, cyklisté i auta tu na úseku dlouhém 248 metrů musí překonat třicetimetrové převýšení. Kdo tu se škodovkou zařadí nerozvážně dvojku, je ztracen, protože mu za chvíli dojde dech. A zastavit na měřeném úseku závodníci nesmí, za to je spousta trestných bodů.
Když se jedenáctistovka v erku blíží ke svému maximu pěti tisíc otáček, spustí se kakofonie zvuků, ze které si každý může vybrat podle libosti: karoserie duní, motor zvonivě vřeští, srolované okénko s vůlí v rámu na kočičích hlavách nesnesitelně chrastí. Každý metr z celkem 580 ujetých kilometrů si řidič ve starém autě musí na Sachsen Classic tvrdě odpracovat. Což je přesně důvod, proč sem všichni tak rádi jezdí.
Škodovka z počátku 70. let ale není jen hlučný a rezivějící stroj, jak si ji mnozí pamatují z dětství. Pečlivě zrekonstruované erko ze škodováckého muzea má například přesné řízení bez známek vůle, točit jeho volantem bez posilovače je opravdová radost. Zadní kyvadlová náprava však závodní choutky řidiče nekompromisně brzdí, zejména na mokru sebou pohazuje dosti nevyzpytatelně. Původně litrový čtyřválec převrtaný na 1107 cm3 má dvoukomorový karburátor, což by mělo zlepšit jeho zátah v nízkých otáčkách. V praxi je však třeba podčtvercový motor hodně vytáčet, aby kopcovitý terén Krušnohoří zdolal.
Jízdní vlastnosti tedy nejsou silnou zbraní tohoto vozu, jako veterán však erko dozrálo do absolutní krásy. Jednoduché linie bez manýristických ozdob neztratily nic ze své přitažlivosti, zejména první verze se dvěma reflektory je odrazem nadějné doby před rokem 68.
Staré škodovky jsou však duše citlivé - pamětníci často vzpomínají, jak na dovolenou k Balatonu vozili pro jistotu karburátor, brzdové destičky, rozdělovač i s palcem, kabely, svíčky, klínový řemen. A samozřejmě také indukční cívku PAL Magneton, která jako na potvoru vypověděla po jedenapadesáti letech službu i na "naší" Škodě 110 R.
Zkušený tým automechaniků z mladoboleslavského muzea však své pappenheimské dobře zná, takže ve výbavě servisního Kodiaqu nechyběla. A po necelé tři čtvrtě hodině se jelo dál, jak to tak bývalo i před lety.
O vítězství v tomhle závodě nejde, říkal si každý, na kterého při závěrečném ceremoniálu nezbyla žádná cena. Sobotním cílem v Saské Kamenici ale nakonec šťastně projelo všech sedm škodovek, které o tři dny dříve startovaly z náměstí Přátelství národů ve Cvikově. Koneckonců jubilejní dvacátý Sachsen Classic je tu zase za rok a s ním přijde i nová šance.
