Řidičovo morální dilema: Má se platit za umytí skla na křižovatce, i když to nechcete?

KOMENTÁŘ: Zastavíte na červenou a během pár vteřin se ocitnete v tichém vyjednávání, na které vás nepřipravil žádný kurz komunikace. Muž se stěrkou rozhodl, že jste zákazník, a vy řešíte jediné: kolik stojí klidné svědomí.

Existuje zvláštní druh společenské situace, na kterou vás nepřipraví ani autoškola, ani matka, která vás učila říkat „ne, děkuji“, kdyby se u školy objevil pán s pytlíkem bonbonů.

Takových míst, kde se odehrává snad nejmenší pouliční drama, je mnoho, ale jedno je tak nějak z podstaty oblíbené, ať je zima, nebo teplo. Pražská křižovatka U Bulhara.

Stojíte na červené směr Žižkov, přemýšlíte o smyslu života nebo aspoň o tom, jestli jste zamkli byt, a vtom se z chodníku oddělí postava s kbelíkem, stěrkou a výrazem člověka, který právě přijal pracovní zakázku od samotného vesmíru. Vrhá se na vaše čelní sklo.

Je to fascinující mikrodrama. Na jedné straně vy, kapitalistický aristokrat v plechovém kočáře. Na druhé straně on, dělník improvizované ekonomiky, který se rozhodl nevzdat se osudu, odložil lahev gambáče a místo toho podniká, jak nejlíp dovede.

Objektivně vzato by mu člověk měl zatleskat. Zaslouží si uznání, že se snaží. V době, kdy někteří lidé vydělávají peníze natáčením toho, jak jiní lidé otevírají balíčky se zbožím, je přece ruční mytí skel vlastně poctivá živnost.

Problém je, že tahle nevyžádaná nabídka přichází bez tlačítka „odmítnout hovor“. Neexistuje formulář souhlasu, žádná možnost zaškrtnout políčko „ne, pane, děkuju, ale přeji hezký den“. On už totiž myje, i když jste mávali zoufale rukama a posunkovou řečí se snažili aspoň zalhat, že zrovna jedete do myčky.

Stěrka tančí po skle, v té rychlosti a s vychladlou vodou s trochou levného saponátu (jestli vůbec) navíc „myčův“ výsledek nestojí za nic. Jenže, co teď?

Vy sedíte, ruce na volantu a v hlavě se rozjede etický dialog. Na jedné židli sedí soucit a říká: podívej se na něj, snaží se, nekrade, pracuje, svět by měl chtít víc takových lidí. Vytáhni z kapsy tu dvacku a usměj se! Na druhé židli sedí princip a brumlá: ale ty sis tu službu neobjednala, je navíc úplně k ničemu a zpackaná, teď budeš opravdu muset do myčky hned. Tohle je obchodní model postavený na sociálním tlaku a máš právo odolat.

A mezitím semafor stále svítí jako rudý soudce, muž stojí u okénka a vyčítavě se dívá dovnitř… chraň Bůh, kdyby vzadu v autosedačkách byly ještě děti a začaly se ptát.

Samozřejmě existují různé strategie. Dělat, že tam nejste. Dívat se upřeně rovně a čekat na začátek premiéry divadelní hry „Zelená, jeď“. Nebo zakroutit hlavou, s úsměvem v křeči?

A pak jsou tací, kteří okamžitě sahají po mincích, protože drobné jsou levnější než dilema se svědomím. Jenže je vůbec dvacka nebo padesátikoruna dnes dostačující? Co když vám ještě vyčiní, že jste škrt?

Mimochodem, třeba na předměstí Paříže – a je to osobní zkušenost –, vám někteří ve chvíli, kdy to pětieuro z kapsy nevydolujete, kopnou do dveří… To U Bulhara ještě máme hodné „myče“!

Ten mikropříběh odhaluje, že nejde o čistotu skla, ale o čistotu svědomí. A to nemá tlačítko ostřikovačů. I když nás někdo zaskočí, i když máme chuť stáhnout okénko a pronést ekonomickou přednášku o principu poptávky a nabídky, stejně nakonec často vytáhneme rovnou zelený papírek s Karlem IV. a usmějeme se.

Logika jde stranou. Nikdo nechce být ten, kdo zkazí scénu někomu, kdo se snaží. Anebo se bojí, co by se stalo, kdyby nezaplatil za to „mokré nic“ a ještě k tomu vypadal blbě před cizím chlapem s kýblem a stěrkou. Tím zatraceným chlapem, který má geniální podnikatelský plán!