Měření emisí při pravidelných povinných kontrolách na STK je dlouholetý vřed na vztahu motorismu k českému životnímu prostředí. Za čtvrt století neúčinného státního dozoru síť zkušeben vytvořila paralelní svět, jemuž vládla neviditelná ruka trhu ve své nejodpornější podobě. Motorista nechal v popelníku dvě tři stovky, technik si je strčil do kapsy a postaral se o to, aby vozidlo u zkoušky obstálo.
Jednou ranou se tak vyřídily zájmy tří stran: spokojený zákazník, dobře vydělávající zkušebna a spolu s ní autobazar, který mohl nevyhovující auta beztrestně prodávat.
Za to všichni platíme otráveným vzduchem podél silnic. I naprostý laik pozná, že je něco špatně, když benzinová auta čpavě páchnou a diesely černě kouří. Obzvlášť nepříjemně je pociťují zhluboka dýchající cyklisté nebo obyvatelé blízkých domů, rakovinotvorné složky emisí jsou ale škodlivé pro všechny bez rozdílu.
Navíc jak tato praxe v celé zemi převládala, objevil se ještě jeden důsledek. Zkušebny, které dělaly svou práci poctivě a nevyhovujícím autům odebíraly oprávnění, zkrachovaly. Lidé si o riziku vyhazovu řekli a jezdili jinam.
Od jisté doby začalo takto nápadné selhání dozoru připadat neudržitelné i Ministerstvu dopravy. Přizvalo specialisty z oboru do odborné komise, která v několika vlnách připravila změny v metodických postupech pro emisní zkušebny. Od roku 2016 musí být všechna pracoviště připojená k síti a v reálném čase posílat výsledky měření do jednotné databáze. Spojení s řídicí jednotkou vozidla a načtení paměti závad kontroluje počítač.
Bohužel to nestačilo. Jednak proto, že technik mohl skrytým zásahem na vozidle vyvolat nestandardní stav a tím formálně získat z postupů výjimku. Také mohl při simulovaných akceleracích úmyslně pomalu šlapat na plyn, aby motor neukázal celou pravdu.
A pak tu byla mezera zcela neuvěřitelná. Technik nemusel měřicí sondu zavést do výfuku auta, ale pomocí kutilského přípravku ji zavěsil o kus vedle, aby se spalinami nasávala i čistý vzduch. Emise vyšly příznivě, a dokud pracovníka nikdo nechytil při činu, na nic se nepřišlo.
Právě k tomu směřovala poslední aktualizace metodiky, která platí od července 2021. Nařídila zkušebnám, aby nakoupily moderní přístroje s teplotním čidlem. Pokud není sonda zastrčená do výfuku, teplota nevzroste a výsledek měření je automaticky prohlášen za neplatný.
Po tomto kroku mnozí včetně autora těchto řádků doufali, že ostudné manipulace skončí a povinné kontroly začnou plnit svůj původní účel: vyhánět ze silnic auta se závažnými poruchami, která nepřiměřeně zamořují ovzduší.
Naděje se však vyplnila jen částečně. Ministerstvo dopravy redakci Aktuálně.cz potvrdilo, že v letošním prvním pololetí u emisní zkoušky nevyhovělo 3,14 procenta osobních vozidel. To je o tři čtvrtiny víc než ve stejném období minulého roku, takže značný vliv opatření nelze popřít.
Jenže i tento výsledek znamená, že zkoušky zachytí polovinu závadných aut ve srovnání s Německem. Tam se počty nevyhovujících osobních vozů pohybují mezi šesti a sedmi procenty. Což je absurdní, když tamní průměrné stáří osobních aut dosahuje 8,5 roku a u nás 15,5.
Jediným možným vysvětlením je, že obsluha zkušeben zneužívá poslední zbývající mezeru, tedy úmyslně pomalé šlapání na plyn. Emise se měří na stojícím zabrzděném vozidle, technik motor vytáčí na neutrál. Čím pomaleji šlape na plyn, tím mírněji narůstají otáčky a tlak v motoru, takže celá pravda nevyjde najevo.
Správně by to pracovníkům emisních stanic nemělo procházet. Čas trvání akcelerace se zaznamenává, a kdyby byl moc dlouhý, počítač měření neuzná. Jenže ďábel se skrývá v detailu: jak dlouhý čas je moc dlouhý? Český předpis toleruje od sešlápnutí plynu k dosažení přeběhových otáček až pět sekund.
"Takový limit je přehnaně benevolentní, neodůvodněný a znevěrohodňuje celé měření," komentuje nařízení dlouhodobý kritik poměrů v oboru a zakladatel nezávislé Asociace emisních techniků Libor Fleischhans. Podle něj práce ministerstva i jeho odborných komisí odráží vliv lobbistů, jimž jde o to, aby emisní stanice mohly dál snadno vydělávat na schvalování nezpůsobilých vozidel.
Jeho argument je prostý. "V příslušném předpisu Evropské hospodářské komise OSN, který je pro Českou republiku závazný, je volná akcelerace vysvětlena jako náhlé a prudké sešlápnutí pedálu. V originále as quick as possible, tedy tak rychle, jak je to možné. Diesel ze sedmdesátých let skutečně pět vteřin potřebuje, ale dnešní auta ani omylem. Nechávat jim stejný čas znamená otevřít zadní vrátka pro svévolnou manipulaci. Podle mě k tomu někdo musel mít důvod," upozorňuje Libor Fleischhans.
Ať už byl záměr tvůrců metodiky jakýkoli, rozhoduje výsledek. Po našich silnicích stále jezdí stovky a tisíce černě kouřících dieselů ve stavu zcela zjevně nevyhovujícím. Zástupci sítí emisních stanic v tom nikdy neviděli problém a celá léta nám tvrdili, že nekalé praktiky se musí týkat jen malé hrstky nepoctivců. Načež když ministerstvo nařídí použití přístrojů, které detekují podvody s odběrovou sondou mimo výfuk, počet záchytů náhle stoupne o 75 procent.
Přesto české kontroly vykazují o polovinu nižší počet nevyhovujících vozidel než v Německu, což nikdo neumí vysvětlit. Je to přiměřený výsledek šestileté snahy o zjednání pořádku? Nad tím by se měli na ministerstvu dopravy zamyslet.
Naprostou ironií je, že do nových přístrojů museli provozovatelé stanic investovat desítky tisíc korun, zatímco odstranění posledního sporného bodu v metodice by nestálo vůbec nic. Žádný emisní technik už by si nedovolil zaprotokolovat měření, kde pět vteřin "rozdýchával" moderní Octavii RS TDI, když ministerští úředníci mohou záznamy najít a prověřovat. Doufejme, že na tuto jednoduchou změnu nebudeme čekat dalších šest let.
