Speciál HN
V polovině ledna vyšlo nové vydání Speciálu HN, který se věnuje ženám. Vedou firmy, zakládají start-upy, probojovávají se do vyšších pater politiky. Zkrátka mění svět. V časopisu vyšel i článek o jedné z mála žen v čele automobilek, Lindě Jacksonové. Speciál HN vychází čtvrtletně od loňského podzimu, nové číslo je možné zakoupit v trafikách nebo v e-shopu vydavatelství Economia.
Potkala jste někdy Mary Barraovou, šéfku koncernu GM?
Bohužel ne. Ale když jsem se na tuto pozici před pěti lety dostala, poslala mi moc pěkný dopis, ve kterém mi blahopřála a dodala "Vítej na palubě". Zvala mě do Detroitu, ale na návštěvu zatím ještě nenastala příležitost.
Ptám se proto, že žen v automobilovém průmyslu je velmi málo. Dokážete vysvětlit proč?
Protože je to pořád velmi maskulinní svět. Abyste tu uspěli, většinou se předpokládá, že budete inženýrkou, budete rozumět mechanice a o víkendu si v garáži plné veteránů špinit ruce od oleje. A to já rozhodně nejsem, v autech se nevrtám a ani mě to nebaví. Myslím si, že je chyba takhle uvažovat, protože automotive je velmi široký obor.
Mimochodem, naše studie ukazují, že citroëny si z 50 procent kupují ženy, v kategorii malých aut je to dokonce většina, v průměru ale půl na půl. Proč tedy nemáme tolik žen ve vedení a rozhodujících pozicích? Je čas na změnu, zásadní zdaleka není jen technika. Nabízíme tolik pracovních pozic, které by úplně stejně slušely ženám.
Znamená to, že do Citroënu se nyní přijímá více žen?
Můj nejužší tým je tvořen minimálně ze třetiny ženami, před deseti lety to bylo pět procent. Věřím, že za deset let by nás mohla být polovina. Před dvaceti lety jsme z 300 účastníků na automobilové konferenci byly ženy jen tři. Já a dvě z oddělení lidských zdrojů. Vše potřebuje svůj čas.
Jste toho názoru, že by se měly dosazovat na tyto pozice ženy podle kvót?
To ne, nesouhlasím s tím, aby práci dostávaly ženy jen proto, že jsou ženy. Pokud svou práci děláte opravdu dobře a bezchybně, okolí si vás zapamatuje. O to víc, když jste žena, i když to, co právě říkám, není zrovna politicky korektní.
Co pro vás znamená úspěch?
Pro mě je nejdůležitější být šťastná tam, kde jsem, a za to, co dělám. Můžete být totiž velmi úspěšní a přitom nešťastní. Máme jen jeden život, tohle není jen zkouška. A tak se řídím tím, že úspěch jsou výsledky, ale důležitější je při té práci, která k němu vede, být šťastný.
Co máte na své práci ráda?
Je to práce snů. Jeden den hodnotím, jak bude vypadat televizní kampaň, druhý den řeším s designéry a konstruktéry nový model, třetí zkouším na testovací dráze prototypy nových citroënů, čtvrtý letím třeba k dealerovi u Prahy. Je tedy i stresující, musíte se naučit nenechat se tlakem zničit.
Kdybyste naopak měla vyjmenovat věci, které máte na své práci ráda nejméně, co by to bylo?
Takových moc není, mám šťastnou a klidnou povahu. Někdy jsou samozřejmě dlouhé a časté mítinky trochu náročné, ale mám svou práci skutečně velmi ráda. A kdyby to tak nebylo, ani bych to nedělala. Proč chodit do zaměstnání, které vás nebaví?
Životopis Lindy Jacksonové
Narodila se v roce 1959 v Coventry. Jde o kolébku britského autoprůmyslu, v 18 letech vzala letní brigádu k automobilce Jaguar a ještě před koncem téhož roku nastoupila do MG Rover. Současně k zaměstnání studovala Vysokou školu obchodní na univerzitě ve Warwicku, kde se poznala se svým pozdějším mužem Davidem. V roce 1998 se stala finanční ředitelkou Roveru ve Francii, později šéfkou zastoupení a následně spravovala finance Roveru pro Evropu. V roce 2005 přijala nabídku na post finanční ředitelky britského Citroënu, kde kariérně postupovala, až se v roce 2014 stala generální ředitelkou značky. Téhož roku manžel David zemřel. Jacksonová vedla Citroën 5,5 roku.
V automobilovém světě pracujete přes 40 let a nasbírala jste dost manažerských zkušeností na nejrůznějších pozicích. Je to však jiné, když šéfujete celé značce? Jaké byly začátky?
Hned první den v práci jsem letěla do Amsterdamu přestavovat C4 Cactus. Následující dny jsem měla kalendář zaplněný po minutách. Došlo mi, že jsem si vůbec neuměla představit, co tato práce obnáší. V té době jsme velmi řešili zcela nové pojetí značky, mnoho nových modelů a budoucnost těch stávajících. Bylo potřeba udělat i odvážná nebo nepopulární řešení, abychom zvedli prodejní čísla a zefektivnili veškeré procesy ve firmě. Pozitivní na tom však je, že jsou za vámi vidět výsledky, i když s několikaletým zpožděním.
(V roce 2014 podle statistiky JATO Citroën prodal na světových trzích 608 tisíc aut, v roce 2017 to bylo 999 888 vozů a v roce 2018 přesáhl milionovou hranici, konkrétně 1 000 273 aut, čísla pro rok 2019 ještě nebyla zveřejněna, pozn. red.).
Vzpomínáte si, jak přišla nabídka na vedení automobilky a jestli jste váhala?
Byl pátek odpoledne a Carlos Tavares (šéf koncernu PSA, do kterého značka Citroën spadá, pozn. red.) si mě pozval do kanceláře spolu s šéfkou personálního oddělení. Nejdřív se mě zeptal, jestli ráda cestuji. A pak přišla nabídka. Během dvaceti sekund jsem řekla ano. Tenkrát mi doporučil, že bych to přece měla nejdřív probrat doma s rodinou, protože se mi zcela změní život. Bydlela jsem v Británii, bylo potřeba se přestěhovat do Paříže. Víkendové rozhodování proto jednoduché nebylo.
Čeho se vaše pochyby týkaly?
Bylo to opravdu velmi těžké, ve skutečnosti nejsmutnější období mého života. Můj muž David, za kterého jsem byla vdaná 34 let, byl velmi těžce nemocný, v té době už v terminálním stadiu rakoviny. A tak jsem si doma řekla, ne tuhle práci nevezmu, když to znamená odejít od něj do Francie.
Ale on mi na to odpověděl, ne, to nesmíš udělat, musíš tu práci vzít a uspět. Vzdát to by byla prohra. A tak jsem se v pondělí vrátila do Citroënu s tím, že funkci přijímám. (David zemřel v létě 2014, Linda Jacksonová se stala šéfkou automobilky 1. června téhož roku, pozn. red.)
Často na něj myslím, a zvlášť, když se mi v životě dějí velké věci. Poznali jsme se už na studiích a byl mi celý život velkou oporou. Bylo to velmi smutné, ale práce mi nakonec pomohla se s tím vším vyrovnat. Protože buď se můžete zhroutit a říkat si, proboha, proč já, proč se to stalo zrovna mně, anebo to časem zkusit přijmout a naučit se s tím žít.
Do Paříže jste tedy z Británie odešla už úplně sama?
Ano, rodina zůstala v Anglii. Mám totiž nevlastní děti, které jsou nyní už tak velké, že mají vlastní rodiny. A v Anglii mám ještě bratra. Ale pořád mě tu někdo navštěvuje a přespává, když bydlíte v Paříži, jste u přátel velmi populární.
Byla jste někdy předtím v Praze?
Nikdy, vím, že je to ostuda. I když cestuji opravdu hodně, třeba do Číny, Jižní Ameriky, příští týden mířím do Koreje. Jenže obvykle nemám čas se na těchto místech zastavit a něco si prohlédnout, většinou to funguje následovně: Nasednu do letadla, na letišti přesednu do auta, jedu na prezentaci nebo na konferenci, pak se možná někdy sejdu na chvíli s pár novináři, pak opět na letiště nebo na hotel a domů. Ale mám svou práci velmi ráda. Nejvíc mě na ní baví poznávat lidi.
Jak často řídíte auto?
Skutečně hodně, bydlím asi 20 kilometrů od centra města. Nyní řídím oranžový C5 Aircross, mám SUV velmi ráda, i proto, že jsem vzrůstem dost malá, a tak z nich mám lepší výhled.
V Paříži se musíte naučit speciálnímu jízdnímu stylu, abyste to tu přežili. Zvykla jsem si a nevadí mi to. V Normandii máme také uzavřenou testovací trať, kde se vyvíjejí nové modely, i tam jezdím autem velmi často. Koupila jsem si tam nedaleko venkovský dům, kam jezdívám někdy odpočívat, když mám čas. Příležitostí, kde a co řídit, mám mnoho.
Co pro vás auto znamená?
Je to svoboda, možnost se individuálně pohybovat, můžu si jet, kdy chci a kam chci. Pro mě osobně je tedy auto velmi důležité. Pořád věřím, že i když se auta budoucím vývojem velmi změní, ze života nám jen tak nezmizí. Je to prostředek, jak mít život pod kontrolou.
Myslím si však, že se především změní vztah k němu. Dříve bylo naprosto zásadní si na něj našetřit a auto pořídit do osobního vlastnictví. Dnešní už to mladí možná tak nevnímají, myslím, že se objeví více možností, jak ho sdílet a společně používat. I když já v názoru na auta patřím spíše do starší konzervativní generace.
Dovedla jste si před dvaceti lety představit, jakých změn se automobilový průmysl dočká?
Absolutně ne. Před dvaceti lety jsme si samozřejmě mysleli, že náš svět se hodně mění, ale teď, když se ohlédnete do minulosti, vidíte, že souhrnně šlo jen o drobnosti. Vylepšování komfortu, rozšiřování výbavy, rozmach automatů. Já jsem od osmnácti řídila Mini, a když jsem pak měla první auto s klimatizací a elektricky ovládanými okny, přišlo mi to jako ohromný posun.
Ale to, co se v autoprůmyslu děje teď, nemá v minulosti obdoby a jen těžko odhadujeme, co nás čeká v následujících dvaceti letech. Protože tato změna se zdaleka netýká jen aut a nových pohonů, tedy i elektromobility, ale toho, jak je kupujeme, jak je používáme, vlastníme. A do toho se neustále vyvíjí technologie, kdy auta budou řídit úplně sama. To je obrovský pokrok.
Můžete to více rozvést?
Revoluci podle mého zažije samotné nakupování. Způsob, jakým si auta pořizujeme, se nezměnil po mnoho desítek let. Jsme zvyklí, že v prodejně je dealer, ke kterému jste přišli na schůzku, auto si otestovali, podepsali smlouvu, a pak si ho tu po pár týdnech, až se vyrobilo, vyzvedli. A podle předepsaných prohlídek jezdili do servisu. I tohle všechno se teď změní s přechodem nákupu na internet a rozmachem konektivity.
Co jste se na své doposud nejvyšší a současně nejzodpovědnější pozici naučila?
Že nejdůležitější je mít kolem sebe skvělý a fungující tým, na který se můžete spolehnout. I kdybyste byla superžena, nemůžete rozumět všemu, musíte mít kolem sebe ty nejlepší experty. Nemůžete mít tolik času, abyste dohlížela na všechny a všechno, oni se musí specializovat na všechny další oblasti. A to jsem se naučila už předtím, ale ve vedení celé značky to na takovém systému stojí.
Důležité je samotné vedení. Lidem v týmu dávám zodpovědnost, více svobody. Takový přístup bych chtěla já od svých šéfů, a tak se i chovám k ostatním. Samozřejmě to definitivní rozhodnutí děláte vy, od toho máte zodpovědnost. Jakákoli role managementu je velmi náročná, a šéfovat automobilce samozřejmě také, protože je na vás vyvíjen extrémní tlak. Takže když se budete hroutit, zhroutí se i ostatní, musíte se naučit neztrácet hlavu. A pokud nebudete stres zvládat, tuto práci nemůžete dělat.
Myslíte si, že ředitel automobilky musí být především automobilový nadšenec, nebo je podstatnější být dobrý manažer?
Zcela jistě hlavně dobrý manažer, protože sice musíte mít rád to, co prodáváte, ale tahle práce se netýká vlastně jen produktu, tedy auta, ale řízení všech procesů ve firmě. Když chcete pozvednout značku, nestačí jen vyrobit atraktivní automobil, ale zlepšit i všechno ostatní, a toho opravdu není málo.
Když jste byla malá, o čem jste snila, že jednou budete?
Samozřejmě nikdy o tom, že jednou budu šéfka automobilky. Vlastně jsem nikdy nebyla tím, kdo si přesně představoval svou kariéru a kroky, které k ní vedou. Když jsem vstoupila do autoprůmyslu, bylo mi osmnáct a tehdy jsem o tom také neuvažovala. Jen jsem přijímala příležitosti, které přicházely a dávaly mi smysl. Občas jsem zariskovala, v roce 1998 jsem přijala práci ve Francii, přestože moje francouzština nebyla zrovna špičková. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, co bude dál, ale začala jsem si věřit, že další pozici také zvládnu…
Do Citroënu jsem nastoupila v roce 2005. Nebylo to snadné rozhodnutí, do té doby, tedy skoro 30 let, jsem pracovala pouze pro britské automobilky. V té době jsem přijala pozici finanční ředitelky a nikdy jsem si nemyslela, že za pár let by do vedení této firmy dosadili ženu, navíc Angličanku. Citroën byl vždy velmi francouzský, tradiční v jistém smyslu. No a vidíte, stalo se to…
Přemýšlejí ženy o autech jinak?
Myslím si, a doufám, že se nepletu, že ženy chtějí od auta podobně věci. Aby je jim líbilo, bavilo je řídit, mělo dobrý motor i převodovku… Ale víc se zajímají ještě o bezpečnost a vybírají často vyšší auta.
Ve finále ale věřím, že všichni řešíme to samé bez ohledu na pohlaví: chceme auto, které se dobře řídí, hezky vypadá a líbí se nám… i když v některých ohledech se na drobnosti můžeme dívat jinak.
Kdybyste přesto měla říci, jakého pohlaví je Citroën, je to žena, nebo muž?
O tom jsem nikdy nepřemýšlela, i když je to docela vtipné. Citroëny šly vždy trochu proti proudu, byly avantgardní, navíc zaměřené na pohodlí. A k tomu jsou kulatější, ne tak hranaté jako konkurenční auta… Možná to tedy znamená, že Citroën je žena. Ne proto, že má ve vedení mě, ale čistě subjektivně si myslím, ano, Citroën je povahou rodu ženského.
Konec ve vedení Citroënu
Linda Jacksonová skončila na vedoucí pozici automobilky 14. ledna 2020, tedy po 5,5 roce. Nahrazuje ji dosavadní víceprezident značky Vincent Cobee. Jacksonová přechází na nově vzniklé pracovní místo, kde bude mít na starosti vypracování plánu odlišení automobilových značek v koncernu PSA. Jejím nadřízeným bude přímo šéf celé skupiny Carlos Tavares.
