Bartosz Ostalowski se narodil před třiceti lety v polském Novém Sadci a už od mala se toužil stát se automobilovým závodníkem. Anebo možná umělcem, protože rád maloval, v období dospívání se věnoval zejména kreslení a grafickému designu. Zkrátka byl velmi zručný a talentovaný v oborech, pro které jsou ruce důležitým nástrojem.
Přesto se v roce 2006 v jeho 19 letech stala událost, která uměleckou dráhu i závodnické sny naprosto překazila. „Jel sem s kamarádem na motorce. Blížili jsme se ke kruhovému objezdu, když nám auto na vedlejší silnici nedalo přednost a vjelo nám do cesty. Šli jsme k zemi, autu jsme se vyhnuli. Jenže pro mě to moc šťastný manévr nebyl, v tom místě byla na pár metrech u krajnice bariéra. Zaklínily se mi tam ruce. Když jsem se probudil v nemocnici, doktor mi řekl, že mi je bohužel museli obě amputovat.“
Bartek, jak mu přátelé říkají, se zpočátku s touto krutou změnou vyrovnával velmi těžko. „Nejhorší byla ta chvíle, kdy jsem se vrátil domů. Najednou vám dojde, že nic není jako dřív, nemůžete jít a automaticky si otevřít skříň, obléknout se, napsat esemesku nebo email... Bylo mi příšerně. Navíc se mi zcela zhroutily sny, které byly před nehodou naprosto jasné - stát se závodníkem. Přišel jsem do garáže, díval se na své auto, motorku... Ale pak jsem se rozhodl, že to nevzdám.“
Přerušil na rok studium inženýrství a tvrdě pracoval na tom, aby byl co nejsoběstačnější, nesnáší totiž pocit závislosti na druhých. Také se rozhodl nezanevřít na umění, začal kreslit obrazy nohama a byl přijat do Světové asociace umělců tvořících ústy nebo nohama. Ale Bartekovi nestačilo to, že se naučil kreslit, i když nemá ruce. V hloubi duše cítil, že ho to k autům pořád táhne.
„Viděl jsem na internetu video, jak nějaký muž bez rukou řídí auto. Ucítil jsem v sobě obrovskou touhu se to také naučit, hned druhý den jsem šel a koupil si auto s automatem. A začal jsem se učit řídit nohama.“ Po nějaké době si Bartek začal uvědomovat, že řídí zhruba stejně nenuceně a rychle jako lidé, kteří mají všechny končetiny, a také zpozoroval, že se mu určité závodnické reflexy a dovednosti vracejí. To ho motivovalo ještě víc a chtěl zjistit, jestli by dokázal skutečně s autem zase závodit.
A tak si pořídil závodní vůz a začal trénovat. „Zpočátku jsem se spíš pozoroval, co zvládnu nebo jaké technické problémy je potřeba řešit. Musel jsem se naučit techniku, jak co nejlépe ovládat brzdu i plyn a zároveň řídit. To je velmi těžké, protože zatímco běžní závodníci na to mají čtyři končetiny, já dvě. Je velmi náročné udržet nohu pořád nad volantem, po patnácti minutách se mi únavou třásla. Musel jsem pořád trénovat a cvičit.“
A pak se rozhodl si jako vůbec první člověk s amputovanýma rukama udělat závodnickou licenci. Předtím však bylo potřeba vyřešit důležitý, ale poněkud kuriózní problém - bezpečnostní pásy. Řidič musí mít možnost se sám odpoutat v případě nehody a dokázat se do osmi sekund dostat z auta, tento test je součástí zkoušek na závodnickou licenci. „Protože jsem také částečně mechanikem, vymyslel jsem si takový patent, jak to vyřešit. Bezpečnostní pás mohu uvolnit pomocí nožního pedálu.“
Bylo potřeba také jeho závodní Nissan Skyline upravit tak, aby Bartek dokázal řadit. "Na to mám také patent. U mého ramene je ovladač, díky němu řadím."
Bartek díky enormní píli a talentu vyhrál v roce 2011 v polském šampionátu první místo ve své kategorii. Rozhodl se ale, že se bude specializovat na závody v driftování, tedy jízdě bokem. Toto závodění je pro diváka velmi efektní, vozy se řítí přetáčivým smykem po dráze a od zadních kol se kouří jako z prunéřovských komínů.
„Drifting pro mě také není úplně snadný, nemohu používat ruční brzdu ani spojku, takže se musím opravdu pečlivě soustředit na to, co dělám a nesmím udělat chybu,“ říká o závodění Bartek. Má ale talent, o který ani ztrátou rukou nepřišel. V letošní sezoně se v šampionátu umístil v první desítce a příští rok si věří i na čelní pozice.
„To, co se mi stalo, mě naučilo ohromné trpělivosti a systematičnosti. Člověk má v hlavě cíl, ale občas zapomíná na tu cestu, která k němu vede, na to, že je potřeba pořád trénovat a zdokonalovat se. Často mi něco nešlo, ale prostě jsem to druhý den zkoušel znovu a znovu. A tím jsem se posouval. Největší radost mám z toho, že to dokážu, že zkrátka žádné zdravotní omezení pro mě vlastně ani omezením není. A že dělám to, co mě dělá šťastným - maluju, což mě vnitřně ohromně uklidňuje, a závodím s auty, což mě dělá naprosto šťastným."
