Jsem jenom pasažér,
jdu dál a dál,
nevlastním volant ani pedál,
na benzín nemám, chodím jen sám,
tělo mi chřadne, co s tím udělám,
myšlenku lovím, jak svézt se mám, co s tím…
Tak začíná píseň, kterou kapela 2CV Band věnovala autu, po němž se jmenuje. Citroënu, kterému se neřekne jinak než kachna. Nápad na jméno skupiny nemohl být jiný, členy spojuje nejen láska k hudbě, ale především k legendárnímu francouzskému autu.
"Dali jsme se dohromady v roce 2003. Já a Mardoša (člen hudební skupiny Tata Bojs, pozn. red.), později Marek Padevět (zakládající člen Tata Bojs 1988-1994 pozn. red.). Všichni jsme v té době měli kachny. Bubeník David Zezula se přidal v roce 2008, a i když neměl 2CV, byl to veliký fanoušek Citroënů, vlastnil Xsaru a DS je pro něj doposud nesplněný sen," říká frontman kapely Honza Červený.
A tak v Jesenici u Prahy, kde má známou automobilovou dílnu specializující se na Citroëny nadšenec, opravář a zakladatel 2CV Clubu Jesenice Tomáš Neruda, tato trojice muzikantů, která se zde potkávala a nechávala si Tomášem Nerudou auta servisovat, pojala nápad na založení kapely.
"Jednou z příčin bylo i to, že jsme rádi jezdívali na srazy 2CV klubů. Na nich se společně zpívalo, popíjelo a často hrálo na kytary. Jenže když se pokaždé hraje to samé a sklouzne to ke Stánkům a Bedně od Whisky, už je to trochu, no, jak bych to řekl, kotlíková nuda," vysvětluje Honza Červený.
"Kachna je pro mě srdcařina, bylo to moje první auto, mám pro značku slabost. A to se o auta vůbec nezajímám, jenže když se podíváte na staré Citroëny, je to krása. Třeba Ami 6, SM, DS, CX, zkrátka úplně jiná, než dělali ostatní. Kachnu mám ale ze všech nejradši," říká Mardoša.
Jsem jenom pasažér,
na hlavě šedne mi vlas,
to, co jsem stopnul, z toho jde na mě chlad,
dnešní noc veze mě šílenej chlap,
za okny vidím smrt, má na mě hlad,
auto, co řídí, se překlopí snad,
v duchu ho prosím, ať nehoupe tak, nehoupe tak…
A tak vznikla kapela 2CV Band. Hraje hlavně vlastní písně, ale také přebírá, třeba Depeche Mode, Nirvanu, The Clash, Lennyho Kravitze. "Každý přinesl do repertoáru našeho 2CVB skladbu od kapely, která mu byla blízká, a pokud oslovila ostatní, hrajeme ji i dnes," říká Honza Červený.
Jen díky Mardošovi, který je posedlý fotografováním a archivováním vzpomínek, se dochovaly fotky, na kterých skupina v začátcích vždy zkoušela přímo v prostorách jesenické autoopravny. V dílně mezi nářadím a s Citroëny zvednutými na heverech muzikanti zkoušeli před prvními malými koncerty.
"Neměli jsme velké ambice do budoucna, zkrátka nás bavilo hrát a chtěli jsme hrát hlavně na kachních srazech nebo srazech fanoušků Citroënů a bavit kamarády. Ale pak se naskytla příležitost zahrát si na mezinárodním srazu 2CV, který se v roce 2009 konal v Mostě.
Byla to pro nás obrovská zkušenost, Mardoša byl už otrkaný muzikant, ale my ostatní jsme měli respekt a dodnes vidím vystrašené pohledy Marka i Davida. Hrát na pódiu vedle -123 min nebo Yvonne Sanchez byla veliká výzva," vzpomíná Honza Červený.
Modlím se za přežití,
vždyť jsem jen pasažér,
žaludek křičí, budu zvracet,
řidič se směje, nechce se vracet,
bál jsem se lítat, proto chodil po svých,
vznáším se bez tíže, mluvit nesmím,
v duchu si na hrob kříž už kreslím, kreslím…
Na mostecký sraz se sjeli fanoušci značky z Evropy a celého světa a pod pódiem se sešlo několik tisíc lidí. Na stagi vystoupil i architekt David Vávra, majitel krásného Citroënu Dyane, se svou vlastní básní o kachně, kterou přednesl v několika jazycích.
Největší koncert je ale teprve čekal. V roce 2011 kapelu pozvali organizátoři 19. Mezinárodního srazu Citroënů 2CV a společně vyrazili na světový sraz do Salbris ve Francii. Honza Červený vyrazil s ostatními po vlastní ose, v té době už s Citroënem DS 21, který si pořídil a má dodnes. Cesta vedla s třemi zastávkami na nocleh přes německou vesničku Moos, francouzské Marnay, La Charité sur Loire a konečně Salbris.
Zatímco v Mostě se na sraz dostavilo 3335 aut, a lze tedy odhadnout, že lidí byl více než dvojnásobek, do Francii na sraz přijelo 7036 aut. "Byl to neuvěřitelný zážitek, po všech stránkách. Francouzi nezvládli organizaci srazu, ale kachnaři si nenechali zkazit náladu a chtěli se bavit, hráli jsme pro plný fotbalový stadion. Nikdy předtím ani potom jsme nic tak velkého nezažili. Měli jsme domluvené i roztleskávačky v českých barvách, což dobré náladě ještě přidalo," vzpomíná Honza Červený.
já jsem jen pasažér, jedu dál a dál,
já zděšený pasažér, už nechci být sám,
to, co jsem viděl skrz okno, mi nikdo neuvěří,
na obloze v šípech hejna vran, uniknout smrti jak vymyslet plán,
ujíždím městem ve znaku šípy, v zatáčce ve stoje dotknout se lípy,
Francouz, co vymyslel ten pekelnej stroj,
štípnul ho do zadku snad vos celej roj,
houpem se do rytmu a nemáme pásy,
náš anděl musí být snad z Armády spásy, to jo…
I díky Mardošovi se chvíli v Tata Bojs začalo uvažovat, že by si kapela pořídila plechovou dodávku Type H. "Jenže míst je v ní málo a jede moc pomalu. To bysme se na koncerty dostávali hodiny. Ale v jednu chvíli jsme v kapele měli všichni stará auta, já kachnu a Bublajs (Milan Cais, pozn. red.) staré Mini, Vláďa (Vladimír Bár, pozn. red.) Renault R5 a Jura (Jiří Hradil, pozn. red.) Škodu 110R, tak jsme jednou na festival přijeli ve veteránech. V roce 2005 jsem jel na slovenský festival Grape svou kachnou," vzpomíná Mardoša.
"S Tata Bojs nás spojuje nejen obdiv k veteránům z Francie a Marda, ale i obliba starých francouzských filmů a vzájemné sympatie, a tak si nás minulý rok v únoru pozvali na společné vystoupení spřátelených kapel u příležitosti výstavy k 30letému výročí Tata Bojs v pražském Doxu. Citroën 2CV ve francouzských barvách od Tomáše Nerudy tam visel jako dekorace nad pódiem a za námi běžel na obrazovce sestřih starých filmů s kachnou od Libora Kubeše, byl to krásný večer a úžasné publikum," vzpomíná Honza.
2CV Band hraje jen občasně, pravidelnou akcí je předvánoční večírek členů jesenického 2CV klubu, který se koná v Praze a kde kapela vystupuje. Každý má své vlastní zaměstnání a "kachní kapela" je koníček.
Píseň Pasažér o cestování v 2CV se na koncertech obvykle hraje víckrát, posluchači ji mají rádi. Podle Jana Červeného ji vnímají jinak hlavně ti, kteří kachnu vlastní. Znají totiž reakce lidí, kteří se v autě nechají poprvé svézt.
"Někdy mě písničky napadají za volantem. To pak musím zastavit a nahrát si linku rychle na mobil. Mám takových víc, ale jsou to spíš šuplíkovky. Nejsem muzikant, nemám žádné hudební vzdělání, jen mě to baví a je to činnost, u které dokážu úplně vypnout," vypráví Honza Červený.
"V rozpracování je další píseň o kachnách, tvoří se korespondenční metodou mezi Honzou a mnou. Teď je to na mě, mám potíž s tím, že je to tak široké téma," dodává Mardoša.
byl jsem jen pasažér, co chodil dál a dál,
zažil jsem věci, co by zlomily vaz,
svez jsem se jednou a chci jezdit zas,
řidič mi říkal, však uvidíš sám,
kdo svez se jednou, už nechodí sám,
že stal se zázrak, za to krk teď dám,
říkám to vám v tuhle tajemnou noc,
kachna má na lidi velikou moc,
kachna má na lidi tu velikou moc,
sedněte za volant a jeďte dál a dál…
