Jak se jezdí v Chile? Uchvátí vás Andy s nekonečnými zatáčkami bez svodidel

Jan Markovič Jan Markovič
5. 11. 2017 17:35
Z jedné strany oceán, z druhé vysoké hory, k tomu prakticky všechna klimatická pásma. Chlie je bezesporu nejdivněji tvarovaný stát na světě a i díky tomu nabízí hodně k vidění. Strávili jsme na jeho silnicích sice jen několik dní, ale i tak nás oslovilo. Zejména díky nádherným Andám. Jezdili jsme v novém pick-upu Mercedes-Benz X.
Fotíme se s gigantickou cedulí "Vítejte v Chile" pod kterou už odpočívají někteří unavení cyklisté.
Fotíme se s gigantickou cedulí "Vítejte v Chile" pod kterou už odpočívají někteří unavení cyklisté. | Foto: Michal Šafránek

Chile lze doporučit všem, kteří jedou poprvé do Jižní Ameriky a mají obavy z přílišné exotiky nebo kriminality. Po mnoha hodinách v letadle, které z Evropy většinou letí přes noc, přistanete v moderní metropoli Santiago de Chile. Toto hlavní město si v ničem nezadá třeba s Frankfurtem. Moderní výškové budovy střídají rozlehlé bulváry. Nechybí velká nákupní centra. Mimochodem v tomto městě najdete i nejvyšší mrakodrap Jižní Ameriky nazvaný Costanera, na který můžete v přepočtu za pár stokorun vyjet rychlým výtahem.

Město jako takové se ale zdá být poměrně fádní. Sice se na jeho ulicích budete cítit bezpečně, ale chybí mu trochu té pravé latinské atmosféry. Najdete tu hodně restaurací, oblíbené jsou ale hlavně ty servírující pokrmy z ciziny. Vyzkoušet tak můžete peruánskou kuchyni, kvalitní sushi a velmi oblíbené americké hamburgery. Pozor ale, ceny jsou vyšší než u nás. Za denní návštěvu stojí historické centrum s Plaza De Armas, kde se dřív pořádaly tribunály. Ve starém městě je už konečně větší ruch a také přijde chvíle, kdy už je dobré si začít dávat pozor na peněženku.

My jsme ale do Chile přišli jezdit. Proto jsme hned nesedli do auta. Pochvalu zaslouží inteligentní řízení dopravy. V Santiagu má auto snad každý a tak se hlavní město potýká s velmi hustým provozem. Víceproudé bulváry se proto řídí pomocí světelné signalizace a mohou tak měnit počet pruhů podle potřeby - ráno tak směrem ke kancelářským budovám směřují tři pruhy a od nich jen jeden. Ve večerní špičce se zase vše přehodí obráceně.

Podívejte se, jak jsme jezdili v Chile:

Pozoruhodný je také vozový park, který je mixem aut snad ze všech kontinentů. Na jednu stranu tu jezdí vyloženě americké vozy, hlavně pick-upy, které jsou tu velmi oblíbené. Pak je tu skupina evropských značek, třeba Citroën a tu a tam i Škoda. Slovo tu ale mají i čínské automobilky, na které naštěstí v Evropě ani v USA nenarazíte. Překvapením bylo i značené rozšíření korejských vozů značky SsangYong.

Vyrážíme směrem na severovýchod k městečku Los Andes, které už svým názvem napovídá, že se nám chce vydat do hor. Cílem je hraniční přechod s Argentinou v Protillu, který nás láká nejen tím, že jsme ho předtím viděli z letadla, ale i tím, že slibuje zajímavé svezení a krásná výhledy. Na konci října je tu brzké jaro, tající sníh vytvoří malé vodopády a potůčky. I ve 3000 metrech nad mořem by mělo být podle předpovědi okolo 15 stupňů a slunečno. Tomu se nedá odolat.

Povrchy silnic jsou překvapivě kvalitní a dají se srovnat zhruba s těmi u nás. Na dálnici, kde je maximální povolená rychlost 120 km/h (kterou jedna polovina řidičů ani nedosáhne a druhá polovina zcela ignoruje), je ale co chvíli mýtnice. Protože jsme se na cestu vydali během svátku, je provoz velmi slabý a tak není potřeba čekat. Místní platí virtuálně jen díky účtu navázanému na jejich registrační značku. My platíme v hotovosti (pozor, kartu na mýtnicích neberou) a vždy jde vyloženě o drobné. Někdy v přepočtu tak 20, jindy 50 korun.

Míjíme Los Andes po obchvatu, kde se stala nepříjemná nehoda. Kamion sjel ze silnice a tak musel přijet jeřáb, který ho vyprostí. Záchrana ale probíhá organizovaně, díky tomu musíme čekat jen asi pět minut. Pak už se napojujeme na hlavní trasu směrem do Argentiny. Čeká nás nekonečné stoupání.

Upřímně, nedovedeme si představit, jak moc musí být tato silnice vytížená ve všední den. Ale v době státního svátku potkáváme na čtyřicetikilometrovém úseku asi pětadvacet kamionů. Podle toho jak jsou naložené se potýkají s prudkým stoupáním. Některý zvládá 50, jiný třeba jen 20 km/h. Značky mají z Argentiny i z Chile. Celou dobu, tedy až na pár velmi krátkých výjimek, je přitom hlavní tah jen obyčejnou silnicí s dvojitou plnou čárou. Chovat se podle předpisů by znamenalo dorazit na přechod v závěsu za tím nejpomalejším z kamionů. Je čas zapomenout na evropskou korektnost a začít předjíždět nikoliv podle čar na silnici, ale podle vlastního uvážení. Jak se ukazuje, takto jezdí i všichni ostatní. Nejen osobní auta, ale právě i rychlejší kamiony.

Příroda se tím jak stoupáme postupně mění. Silnici sledují vlakové koleje, které se vzhůru samozřejmě škrábou o poznání pomaleji, někdy se proto ztratí z dohledu. Končí stromy, pak už je jen roští a nakonec pouze kamení. Z obyčejně klikaté silnice se najednou stane opravdu zatočený had s několika desítkami ostrých vraceček, které jsou očíslované (zapomněli jsme počítat až do konce, ale bylo jich hodně). Klikatice nabízí neuvěřitelný výhled nejen na protější stěny And a údolí pod námi, ale i hemžení aut a náklaďáků, které shora vypadá, jako by jen jezdily zleva doprava a zase zpět. Silnice nemá žádná svodidla. No a co? Ještě by nám kazily výhled.

S každou další zatáčkou jsou výhledy krásnější. Největším šokem jsou pro nás ale zástupy cyklistů, kteří odhodlaně stoupají vzhůru. Dojíždíme k celní stanici, ta sice patří Chile a teoreticky bychom mohli ještě dál, ale museli bychom podstoupit kompletní papírování, na což možná nemáme patřičné dokumenty od auta. Pracovníci ministerstva zemědělství, kteří tu kontrolují veškeré potraviny (aby do země neproniklo nic cizího, co by poškodilo její krásnou faunu a flóru), jsou nesmírně ochotní a rádi by nám pomohli vyjet ještě výš. Až k Argentině, kde by byl výhled i na druhou stranu. Ale to už víme, že si jeden z kolegů nechal pas v hotelovém sejfu.

Nevadí. Tak se aspoň fotíme s gigantickou cedulí "Vítejte v Chile" pod kterou už odpočívají někteří unavení cyklisté. Pár stovek metrů odsud je lyžařské středisko Portillo s novými sedačkovými lanovkami, obřím luxusním hotelem natřeným na sytě žlutou barvu, ale hlavě s úžasným výhledem na jezero. Za dvě a půl hodiny pohodové cesty z města to rozhodně stálo. Je nám líto, že nemůžeme pokračovat dál. Ať už do Argentiny nebo někam po Chile. Zdá se, že ať už bychom se vydali na sever směrem k poušti nebo na jih k ledovým ostrovům, odměnila by nás tahle kouzelná země krásnou přírodou. Někdy se sem ještě musíme vrátit!

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Čeští plochodrážníci vybojovali stříbro ve MS družstev na dlouhé dráze

Historického úspěchu dosáhli čeští jezdci v mistrovství světa družstev na dlouhé ploché dráze, když v německé Vechtě vybojovali stříbrné medaile. Josef Franc, Hynek Štichauer a Martin Málek podlehli ve finále Francouzům, kteří obhájili loňský premiérový triumf.

O velké překvapení se čeští reprezentanti postarali v semifinále, v němž před deseti tisíci diváků vyřadili favorizované Němce. Domácímu týmu nepomohl ani úřadující světový šampion mezi jednotlivci Martin Smolinski. Osminásobní mistři světa se museli spokojit s bronzem.

Dosavadním největším úspěchem českých jezdců bylo třetí místo z roku 2016 z Mariánských Lázní.

před 1 hodinou

Volejbalisté porazili na ME bez ztráty setu Estonsko

Čeští volejbalisté zaznamenali na mistrovství Evropy první výhru ve skupině D. Svěřenci trenéra Michala Nekoly dnes v Rotterdamu i díky deseti esům zdolali Estonsko 3:0 po setech 25:18, 34:32 a 28:26.

Nejvíce bodujícím hráčem utkání byl český univerzál Jan Hadrava s 23 body. Dramatický druhý i třetí set navíc vždy ukončil nechytatelným podáním.

Dalšími českými soupeři budou v pondělí mistři světa Poláci. Pak je ještě čeká Nizozemsko a Černá Hora. Do osmifinále postoupí nejlepší čtveřice.

Další zprávy