Tak špatné, že muselo hned skončit. Poslední vyrobené Volvo P1900 se našlo v garáži

V 50. letech minulého století prodávala švédská automobilka Volvo většinu své produkce na domácím trhu. Zdá se tedy nepochopitelné, jak někoho z vedení firmy mohlo napadnout, že by její zákazníci měli velký zájem zrovna o roadster.

Legenda praví, že na tom má zásluhu spoluzakladatel automobilky Assar Gabrielsson, který se v roce 1954 vrátil z návštěvy Spojených států. A právě tam potkal auto, které mu na první pohled učarovalo — dvoumístný otevřený Chevrolet Corvette. Výkonný, rychlý a hlavně lehký vůz s karoserií ze sklolaminátu.

Související

Zůstane jen Volvo s boulí na střeše. Revoluční technologie u švédského výrobce končí

Gabrielssona prý uhranula Corvette natolik, že podobné auto hned viděl v portfoliu vlastní značky. Že o něj nebudou mít Švédové na severu Evropy zájem? To mu vůbec nevadilo, většinu produkce plánoval vyvážet do teplejších krajů.

Volvo tehdy spojilo síly s kalifornskou firmou Glasspar, která jako jedna z mála ovládala novou technologii zpracování sklolaminátu. Auto dostalo dodnes elegantní, oblé tvary s podivně zapuštěnou obří maskou chladiče. Pod jeho kapotu zamířil osvědčený čtyřválec 1,4 litru z modelu PV444. Tentokrát však díky dvěma karburátorům, jinému vačkovému hřídeli, větším sacím ventilům a vyššímu kompresnímu poměru dosáhl na výkon 70 koní.

Sériová produkce roadsteru se rozběhla v roce 1956 a všichni čekali velký prodejní úspěch. Jenže pak si auto na víkend půjčil nový ředitel Volva Gunnar Engellau. A když jej v pondělí ráno vracel, okamžitě zastavil výrobu. Pochopil totiž, že auto má hned několik závažných konstrukčních nedostatků.

Vůz neměl samonosnou karoserii, ale nosný rám, ke kterému byla uchycena. A právě tento rám se v zatáčkách kroutil do té míry, že se autu samovolně otevíraly dveře. Navíc sklolaminát v chladném severském podnebí praskal a do kabiny při dešti zatékalo. Ani motor, navzdory konstrukčním úpravám, nebyl žádný zázrak. Engellau okamžitě poznal, že něco takového si automobilka nemůže dovolit. Po 67 vyrobených kusech nastal rychlý konec. Interní zdůvodnění: Vůz nedosahuje obvyklých standardů kvality značky Volvo.

Co se však před 70 lety jevilo jako ostuda, je po desetiletích vyhledávanou raritou. Většina vyrobených aut byla majiteli sešrotována už v 70. letech, kdy automobilka na vůz přestala dodávat náhradní díly. A když je nějaký ze zbylých exemplářů v zachovalém stavu na prodej, požadovaná cena se pohybuje kolem sedmi milionů Kč.

Teď se však na scéně objevil zcela mimořádný kousek, o kterém si fanoušci Volva mysleli, že je nadobro ztracen. Poslední vyrobený kus s číslem 67 se našel ve Spojených státech, kam byla ostatně vyvezena většina produkce. „Právě po 40 letech opustilo garáž mého bratrance,“ píše Allen Fistell na Facebooku. Autu ještě hodlá poskytnout trochu péče a pak jej nabídnout k prodeji. Auto je navíc v mimořádně dobrém stavu — od okamžiku, kdy opustilo švédskou továrnu, najelo pouhých 10 tisíc kilometrů.

Na příběhu P1900 je pozoruhodné to, že po fatálním neúspěchu automobilka výrobu elegantních dvoumístných sporťáků nevzdala. Poučila se z chyb, vrátila na auto střechu i „pravou švédskou ocel“ a vzniklo Volvo P1800, patrně nejkrásnější vůz v historii značky. A zároveň i nejtrvanlivější: Právě tento vůz dodnes drží Guinnessův rekord v počtu najetých kilometrů u osobních aut — americký učitel Irv Gordon s ním dokázal ujet neuvěřitelných 5,2 milionu kilometrů.