Reklama
Reklama
Historie automobilů

Pokus o tržní socialismus skončil katastrofou. Zničil Zastavu, kterou si oblíbili i Češi

Jan Matoušek
Jan Matoušek
Jan Matoušek

Před pár dny uběhlo 55 let od zahájení výroby Zastavy 101 v srbském Kragujevaci. Stojadin, jak se autu přezdívalo, byl přeznačený Fiat 128 a svých fanoušků se dočkal i v Československu. Cesta k němu ale byla pořádně trnitá. Nebýt roztržky mezi Titem a Stalinem a pozdějšího lidového hlasování ve zbrojovce Crvena Zastava, možná by ikona jugoslávského automobilismu ani nevznikla.

Oblíbená Zastava 101 nedávno oslavila 55 let, trpěla ale špatnou kvalitou.
Oblíbená Zastava 101 nedávno oslavila 55 let, trpěla ale špatnou kvalitou.Foto: Zastava
Reklama

Výrobu automobilů v socialistických zemích v podstatě nepřetržitě ovlivňovala politika. „Moskvě se ten nápad nelíbí, na to nejsou peníze, teď musíte spolupracovat s NDR,“ slýchávaly automobilky včetně české Škody prakticky pořád. Jiné to nakonec nemělo být ani v Jugoslávii, které nejprve jako premiér a od roku 1953 jako prezident vládl Josip Broz Tito.

I Jugoslávie se stala po válce socialistickou zemí, čemuž napomohl hlavně válečný odboj vedený komunistickými partyzány, v jejichž čele stál právě Tito.

Zpočátku země následovala linku Sovětského svazu, který považovala za svého partnera, Stalin bral ale Jugoslávii spíše jako další ze satelitů. Nicméně nepřekvapí, že v poválečném uspořádání kopírovali političtí představitelé názory Sovětů i na automobilový průmysl. Auta se tak sice v zemi vyrábět měla, ale jen ta nákladní, případně osobní pro použití především stranickými představiteli a politickými špičkami.

Rozdílné vnímání pozic v očích druhého a snaha Tita dělat na Sovětském svazu nezávislou politiku nicméně vedly v roce 1948 k roztržce, která znamenala posun Jugoslávie do pozice solitéra (byť chvíli existovala reálná obava sovětské vojenské intervence) východního bloku. V zahraniční i ekonomické politice. Ne že by snad znamenala úplný odklon od socialismu, ale bez řízení z Moskvy a s jiným ekonomickým systémem.

Reklama
Reklama

Postupně tak vznikl systém dělnické samosprávy, kdy podniky nebyly řízené centrálně, ale prostřednictvím samotných pracovníků, respektive jejich dělnických rad, které minimálně teoreticky mohly promlouvat třeba do toho, co se vyrábělo. To mezi ostatními socialistickými zeměmi nemělo obdoby. Pro Zastavu se tento systém ukázal později jako velmi důležitý, což ale předbíhá sled událostí.

Na scénu přichází Američané

Roztržka se Stalinem totiž neotevřela dveře jen jinému ekonomickému uspořádání, ale i větší zahraniční pomoci. Výrazně angažované v tom byly od začátku Spojené státy, které sledovaly skrze ekonomickou podporu vlastní politické zájmy a vliv na východě Evropy. Součástí ekonomických aktivit byla i dohoda mezi Jugoslávií a automobilkou Willys-Overland na výrobu známých terénních aut.

Obšírně se tématu jugoslávské motorizace věnuje v odborném textu „Výroba automobilů v Jugoslávii: Technologie Fiat v továrně Crvena Zastava 1954–1962“ Marko Miljković. Právě on zmiňuje dohodu s americkým výrobcem, která ale nakonec ztroskotala na rozdílných představách placení za licenci.

Politické vedení Jugoslávie ale rozhodně nespolupracovalo jen s Američany, naopak ve hře byly brzy podniky z celé Evropy. Včetně Itálie. Mezi Bělehradem a Římem ale počátkem 50. let vládlo napětí kvůli sporům především o oblast kolem přístavního města Terst. Ty byly tak vyhrocené, že dokonce zabránily dohodě mezi Fiatem a Jugoslávií na produkci nákladních aut.

Reklama
Reklama

Na zelené louce založená automobilka Fabrika automobila Priboj (zkráceně FAP) totiž tou dobou hledala potenciálního partnera. Obrátila se proto na mnoho zahraničních podniků včetně Mercedesu, Renaultu nebo Leylandu. Interní zkoušky v těžkých podmínkách jugoslávských hor ale nakonec vyhrál Fiat 640, na což ve svých pamětech vzpomínal Riccardo Chivino, který pomáhal Italům vyjednávat dohody v socialistických zemích. Jenže zostřené politické vztahy podpisu zabránily a automobilka FAP začala dělat nákladní auta podle licence švýcarské značky Saurer.

Vztahy obou zemí se ale brzy zlepšily až do takové míry, že Jugoslávci projevili přání navázat s Italy dlouhodobé ekonomické partnerství. Znovu se obrátili na Fiat, tentokrát však nešlo o nákladní, ale osobní auta pro továrnu v Kragujevaci.

Tady se tak vracíme k modelu dělnických samospráv. V Kragujevaci totiž už od druhé poloviny 19. století stála zbrojovka Crvena Zastava (v překladu rudá vlajka), počátkem 50. let spravovaná dělnickou radou. A ta stála před rozhodnutím, jestli zastaralou fabriku rozšířit o výrobu automobilů, která v té době v zemi neexistovala. Dělníci si 26. srpna 1953 odhlasovali rozšíření výroby a následně začalo hledání vhodného partnera. Mezi kandidáty se zpočátku objevily Rover, Austin, Renault, Alfa Romeo nebo právě Fiat.

S turínskou automobilkou, tehdejším hegemonem evropského trhu, pak Jugoslávci projevili přání výrobu rozjet. Vzhledem k postavení Fiatu to nebylo překvapení. Předmětem jednání byl osobní model Fiat 1400, stejně jako nákladní automobil 615 a terénní typ Campagnola ve vojenské i osobní verzi.

Reklama
Reklama

Neformální jednání začala na jaře 1954, Chivino vzpomíná, že to bylo přímo ve zbrojovce v Kragujevaci. „Ten vypadal spíše jako vesnice než město. Na silnicích bylo více vozíků s bandaskami mléka než automobilů. Zemědělci tam vypadali jinak než u nás, měli jiné oblečení, velké kníry a pestrobarevné klobouky,“ napsal ve svých pamětech Fiat v Polsku, Jugoslávii a Rusku.

Jednání pokračovala, nicméně pořád ve stínu sporů o Terst. Delegace z Jugoslávie vedená generálem Vojou Radičem, prezidentem Zastavy, přijela do Turína na konci července se záměrem vše konečně uzavřít. Podle vzpomínek Chivina, který byl jednáním přítomný, to bylo mnohdy vyostřené, ale 14. srpna 1954 nakonec došlo k dohodě mezi oběma stranami. O pár týdnů později definitivně ochladly i politické spory obou zemí, když došlo k podpisu dohody, která rozdělila Terst na dvě zóny. Jednu spravovanou Itálií, druhou Jugoslávií.

První automobil Zastava byl dvojčetem Fiatu 1400.
První automobil Zastava byl dvojčetem Fiatu 1400.Foto: Fiat

Zpět však k založení automobilky Zastava. Podle některých autorů to byla vůbec první komerční dohoda mezi západním podnikem a socialistickou zemí po druhé světové válce. Nemuselo to tak být, stačí vzpomenout na snahu Poláků vyrábět v FSO místo ruských Poběd právě italské Fiaty.

Limity socialismu

Výroba všech tří výše zmíněných licenčních Fiatů začala brzy po stvrzení dohody. Spíše než ta ale byla důležitější celospolečenská atmosféra poválečného uvolnění a touhy žít a budovat podpořená prudkým růstem HDP i životní úrovně obyvatel ke konci 50. let. Vzpomíná na to i Riccardo Chivino: „(…) Bylo nevyhnutelné, že se by se měl objevit nápad na lidové auto vyráběné v Jugoslávii. Kde? Samozřejmě v Kragujevaci. Jaký model? 600 (…).“

Reklama
Reklama

Jugoslávci tak už v roce 1956 vyjednali nové podmínky dohody, zahrnující i licenci na Fiat 600, a o nějakou dobu později dokonce i stavbu nového závodu na 32 tisíc aut ročně. Právě proto, že si vedení Zastavy spočítalo, že obyvatelé budou mít o malý dostupný automobil zájem a kupní síla v zemi je dostatečná. To narazilo na odpor poněkud zkostnatělé komunistické vlády, po měsících vyjednávání ale došlo k dohodě a stavba začala v dubnu 1960. V červnu 1962 bylo hotovo a následně odstartovala produkce pro jugoslávský trh adaptovaného Fiatu 600, kterému se začalo přezdívat Fica snad podle komikové postavičky v místních novinách.

Zastava 750
V roce 1962 začala výroba Zastavy 600, která se později po modernizaci změnila na typ 750. Šlo o licenční Fiat 600.Foto: Zastava

Investice od Fiatu měly samozřejmě významný vliv na celé město. V Kragujevaci rychle vyrostly nové silnice, domy, hotely, místa pro volný čas, v Jugoslávii jako takové vznikaly nové podniky v rámci dodavatelských řetězců. Na zahájení výroby licenční 600 se vedle Tita objevil i pozdější šéf Fiatu Giovanni Agnelli, vnuk zakladatele značky. Ze Zastavy se rychle stal jeden z nejmodernějších podniků v zemi i celém východním bloku.

Jenže několikrát zmiňovaný model dělnické samosprávy sice na papíře vypadl pokrokově, v zemi s rigidním hierarchickým komunistickým vedením ale nemohla nikdy skutečná samospráva fungovat. Místo posunu dopředu tak země ekonomicky spíše stagnovala. Marko Miljković ve svém textu do detailu popisuje, jaký vliv si komunistická strana držela nad dělnickými radami a zamýšlená debyrokratizace kvůli tomuto stylu řízení s neustále rostoucím počtem poradních orgánů na sebemenší úpravy měla spíše opačný účinek. Neakceschopnost byla do očí bijící.

Politické vedení země tlačilo na plnění plánů a dodržování závazků, dělníci pro změnu přicházeli o stále více práv v rámci vlastní samosprávy automobilky. Místo toho jen prováděli předem dané úkoly, protože politici se odmítli vzdát kontroly. Narůstal chaos, nad požadavky a rozhodnutími pracovníků stát zavíral oči, dodavatelské řetězce nestíhaly a nebyly ani dostatečné. Na papíře moderní továrna s moderním vybavením vyráběla nekvalitní auta, která musela prodávat pod cenou. Stát nicméně na dovážená auta zavedl vysoká dovozní cla, takže běžní Jugoslávci vlastně neměli jinou možnost než kupovat domácí modely.

Reklama
Reklama

A Stojadin? Produkci auta na licenčním základě Fiatu 128, ovšem jako pětidveřového liftbacku, Zastava rozjela 15. října 1971. I u něj se objevily problémy s kvalitou, jugoslávský magazín Auto Revija v srpnu 1972 přinesl podle ČTK názory nespokojených majitelů. Třeba Ivica Krašovec ze Záhřebu si stěžoval, že se mu u zcela nového vozu třikrát po sobě zablokovaly brzdy, Dušan Ćurčić z Bělehradu zase kritizoval elektroinstalaci. Kvalitu aut kritizovali i v Československu, přesto se ve druhé polovině 70. let dovezlo deset tisíc Stojadinů.

Výroba Zastavy v Kragujevacu v roce 1976 za účasti Josipa Broze Tita a Leonida Brežněva.
Výroba Zastavy v Kragujevacu v roce 1976 za účasti Josipa Broze Tita a Leonida Brežněva.Foto: Wikimedia Commons - Museum of Yugoslavia (CC-BY-SA 3.0)

Ten nakonec v Kragujevaci vyráběli s mnoha modernizacemi až do listopadu 2008 a během let se k pětidveřové verzi přidaly i třídveřový hatchback a čtyřdveřový sedan. Celkem vzniklo přes 1,2 milionu kusů tohoto vozu, který přežil i dramatický a vojenskými konflikty prošpikovaný rozpad Jugoslávie.

Jak mimochodem ukazuje i fotka o dva odstavce výše, kde si Zastavu 101 prohlíží vedle jugoslávské delegace vedené Titem i Leonid Brežněv, vztahy se Sovětským svazem se postupně zlepšily. Jugoslávie si ale zachovávala svou neutralitu, byla důrazně proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 nebo sovětské intervenci do Afghánistánu v roce 1979.


Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?
Přidat jako preferovaný zdroj
Reklama
Reklama
Reklama